Nad vichrnými póly nehostinné doby
Tvorba autorské dvojice Zdeny Bratršovské a Františka Hrdličky osciluje v širokém žánrovém rozpětí. Její těžiště spočívá v prozaických textech, jež mnohdy mají experimentující a novátorský charakter. Například próza Sebranci nebo povídkový soubor Samé malé pitvorky.
Poměrně rozsáhlé je rovněž básnické dílo Zdeny Bratršovské, jehož retrospektivou je například svazek Soukromá vernisáž. Autoři vydali také řadu publicistických a odborných titulů, knih pro dětského čtenáře, ale i překladů z ruské a německé literatury (Ostrovskij, Bachmannová, Weberová aj.). Svorníkem jejich rozsáhlého díla je divadlo, což se projevuje v početných dramatizacích klasiky (Diderot, Gogol, Dostojevskij), ale zejména jejich dlouholetými aktivitami v alternativním Bílém divadle, u jehož zrodu kdysi stáli.
Bílé divadlo bylo volným uměleckým sdružením, v němž se kladl důraz na kreativitu jednotlivce a na jeho schopnost zapojit se do kolektivu, přičemž rozhodující roli hrála hlubinná psychologie a variování dávných příběhů, archetypů a mýtů. Knižní výpovědí o této divadelní platformě přesahující hranice tehdejší české profesionální divadelní praxe je rozsáhlá Zpráva o Bílém divadle shrnující svědectví aktérů této komunity, herců, režisérů, dramaturgů, psychologů i literátů, z nichž někteří se objevují i v nové knize Zdeny Bratršovské a Františka Hrdličky Oživlé tváře, kterou vydalo pražské nakladatelství H & H.
V Oživlých tvářích jsou zahrnuty specifické osobně laděné portréty dvaceti pěti dnes již nežijících osobností, s nimiž se autoři potkali v různých periodách života a jež poznali jak důvěrně, tak i z určitého noblesního odstupu. Žádný z těchto portrétů či medailonů si nečiní nárok na objektivní vystižení charakteristiky dané osobnosti. Ostatně něco takového snad ani není možné, lidi, které v životě potkáváme, nazíráme vždy vlastní niternou optikou. A je to pokaždé subjektivně zbarvený pohled, do něhož zahrnujeme i cosi ze svého vidění světa, ze svého charakteru, prožívání a subjektivity.
Jistěže by bylo možné vnímat oněch dvacet pět textů prizmatem memoárového ohlížení a chápat je jako příspěvek ke kolektivní paměti na dobu, v níž žili a tvořili. A jistěže se při takovém zpětném pohledu autoři nemohou vyhnout určitým hodnoticím soudům nebo jistému srovnávání svých vnitřních světů s osvětím či aureolou, která zpravidla vyzařuje z charismatických osobností a klene jejich dílo. Epizodní se tu prolíná s globálním, časové s širším, nadčasovým koloritem. A všechno vytváří zvláštní a předem nevyprojektovanou mozaiku, jež má razanci a oplývá autentičností, třebaže si nečiní nárok proniknout k univerzu oné osobnosti.
V duchu zmíněného „úhelného kamene“ vsazeného do díla této autorské dvojice, jímž je teatrum mundi, zahrnují Oživlé tváře osobnosti tak či onak provázané s divadelním světem. Avšak prizmatem jejich dramatického vidění světa jsou nazíráni i tvůrci nedivadelní, řekněme výhradně literární nebo se pohybující v jiných oblastech, což je případ sochaře Olbrama Zoubka nebo fotografky Dagmar Hochové, ačkoli i oni měli k divadelnosti blízko. Ať už ve stylizovaných, nikoli pouze dokumentárních fotografických portrétech Hochové, nebo v Zoubkových skulpturách spjatých s mýty a archetypy, jako by to měly být svébytné a rozpohybované dramatis personae.
Jsou-li protagonisty Oživlých tváří tak výrazné individuality, jakými byli dramatikové Josef Topol, František Pavlíček, režiséři Alfred Radok, Evald Schorm, Juraj Herz, iniciátor pražské poetické scény Viola Vladimír Justl nebo filmová a divadelní výtvarnice a scenáristka, jedna z legendárních postav nové vlny české kinematografie šedesátých let minulého století Ester Krumbachová, záměrem Zdeny Bratršovské a Františka Hrdličky bylo nazřít tyto klíčové postavy českého divadla a filmu nikoli z hlediska jejich již uzavřeného tvůrčího přínosu, ale spíše je zpřítomnit. Jak je oznámeno v titulu tohoto souboru textů, „oživit“ je. Často prostřednictvím nečekaných detailů a zdánlivě nepodstatných a téměř nepostřehnutelných faset, které však vypovídají o člověku víc než mnohé souhrnné nazření celku.
Tato metoda navíc souzní s tím, jak autorská dvojice koncipuje své románové, povídkové i básnické prostory a postavy, kdy se ono zdánlivě okrajové může nečekaně ocitnout v epicentru, stejně jako to centrální může být odsunuto do mlhavého pozadí.
Kontakty Zdeny Bratršovské a Františka Hrdličky s pojednávanými osobnostmi byly rozdílně intenzivní. Někdy zabírají delší časový úsek, jindy se koncentrují do dvou, nebo dokonce i jediného okamžiku setkání. Vždycky to však bylo potkávání obohacující, protože nebylo vyvoláno nutností a nevyhnutelností, ale kontakty se šťastně přihodily tak, aby mohlo dojít k synergii nebo souznění, jež dlouhodobě rezonovalo a vracelo se v ozvěnách ještě po mnoha letech.
Autorská dvojice ví, že všem lidským stykům dominuje čas, který je formuje a do jisté míry i rozkládá a uvádí do prostoru vzpomínek. Ruský skladatel Petr Iljič Čajkovskij potkal Antonína Dvořáka dvakrát nebo třikrát a ona setkání nebyla časově náročná. Byly to pouhé záblesky. Přesto z nich Čajkovskij dovodil, že v Dvořákově společnosti zažil „minutu absolutního štěstí“, tak vzácného pro tohoto hypersenzitivního skladatele potýkajícího se s mnohým protivenstvím. A obdobné je to i se setkáními autorů s jimi vybranými osobnostmi knihy.
Texty jsou téměř výhradně koncipovány citově, zážitkově, někdy i s příjemným pocitem z blízkosti spřízněných duší. Rozhodně neočekávejme od tohoto typu portrétů nebo medailonů nic exaktně utvářeného, nic historicky daného a petrifikovaného, nic encyklopedicky vyčerpávajícího. Autoři se neskrývají za objektivní, chladný přístup, třebaže si od některých popisovaných bytostí utvořili časem určitý odstup, který však jejich textům dává ještě další dimenzi: dimenzi postihující nesvobodnou totalitní éru, v níž všichni žili a které se odmítali – každý jinak – kořit nebo přizpůsobovat. A pokud se u nich objevil sklon k něčemu povolnému, Bratršovská s Hrdličkou se to nebojí pojmenovat. A tak se v některých textech objevují i opodstatněné výhrady vůči daným osobnostem, které se však dají ve většině případů odůvodnit právě onou komplikovanou dobou, nad jejíž marasmus se protagonisté této knihy, rovněž jakési dramatické persony bytí, umějí povznést.
Třebaže jsou texty Zdeny Bratršovské a Františka Hrdličky dokumentárního rázu, mají i podstatnou beletrizující tóninu v tom, jak jsou autenticky evokována či rekonstruována konkrétní setkání, útržky dialogů či i bezeslovná gesta. Mnohdy jenom zářivost v očích toho kterého umělce nebo humanitního vědce, například psychologa Slavomila Hubálka nebo literární historičky a filozofky Květoslavy Neradové.
V úvodu k oněm pětadvaceti podobiznám autoři poukazují na to, že jejich portréty nejsou zobrazením vyvolených nebo všeobecně preferovaných autorit, že takové měřítko při koncipování knihy nehrálo žádnou roli. Proto se v ní sešli ti „nadčasoví“ s těmi „časovými“, dnes možná i zčásti pozapomenutými. Nic to však nemění na skutečnosti, že tyto podobizny, odvolávající se k de La Bruyèrovu spisu Charaktery z roku 1688 (jistě bychom mohli najít paralely i v novodobém českém kontextu, například Čtrnáctero zastavení Bedřicha Fučíka, Skryté tváře Zdeňka Rotrekla či Expresionisty Jindřicha Chalupeckého), jsou plnokrevným zachycením vybraných tvůrců a myslitelů vznášejících se nad vichrnými póly minulé – nehostinné – doby.
Jan Suk
Zdena Bratršovská, František Hrdlička: Oživlé tváře. H & H, Praha 2023, 324 stran.
Komentáře k článku: Nad vichrnými póly nehostinné doby
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
