Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Nahoru a dolů III (rozhovor s Martinem Stropnickým)
Nenechat si ukrást mládí (MDP 1980–1986)
Existuje u divadla skutečné přátelství?
Řečeno s trochou cynismu: velká a opravdová kamarádství jsou u divadla vzácná. Divadlo je nesmírně konkurenční prostředí. Kdo se cpe do stejného záchranného člunu, kde je o dvě místa méně než přátel, pozná hranice kamarádství. Párkrát jsem to zažil na vlastní kůži. Člověk je potom opatrnější.
V divadle ovšem leckdy vznikají moc hezké vztahy napříč generacemi, když už si lidé prostě nekonkurují. I genderově napříč, abych použil tohoto poněkud odporného moderního slova. Takový byl v době MDP třeba můj vztah s Věrou Galatíkovou nebo Jarkou Adamovou. Obdivované kolegyně a moudré divadelní maminky zároveň. Pamatuju si, když mně paní Adamová nabídla tykání. Vůbec jsem nevěděl, co s tím. Já jsem byl dost sečtělý v divadelní a memoárové literatuře, znal celý její životní příběh, včetně části s Werichem, ale i spoustu dalšího. Když jsem s ní měl tu čest, bylo jí už přes šedesát. A najednou jsem téhle dámě měl říkat „Ahoj, Jarko“? Nešlo mi to.
Určitě bych neměl zapomenout na Aloise Švehlíka, který byl jedním z mých hereckých otců. V jistém slova smyslu jím byl i Láďa Frej, protože byl vždycky vtipný, ironický a strašně kreativní. Když skončilo nějaké představení a když jsme se odličovali a převlíkali, vymyslel několik tzv. „odličovacích songů“. Většinou byly velmi vtipné, ale nepublikovatelné. A Lojza zase byl bard jako ze starých časů, ne hraním, jeho herectví bylo a je moderní, ale myšlením a vnějším vystupováním. On si to vysloveně pěstoval.
S Borisem Rösnerem (vpravo) v rolích žoldnéřů v Těžké Barboře Voskovce a Wericha (r. Richard Mihula, Divadlo ABC Praha, prem. 12. 6. 1985) FOTO MARTIN POŠ
A jaké byly vaše vztahy s kolegy generačně bližšími?
Můj kamarád byl Vašek Vydra. Přišli jsme do Městských společně. Absolvoval konzervatoř, pak byl asi dva roky na Kladně. Vašek je dokonce kmotr mého syna Matěje.
Moc hezký vztah jsem měl s Borisem Rösnerem. Nejvíc jsme se sblížili při zkoušení Voskovcovy a Werichovy Těžké Barbory. To byla inscenace, na kterou z období svého působení v MDP vzpomínám snad nejraději. Je třeba ji hodnotit a vidět v kontextu. Werich byl na pokraji zákazu. Komunisti nemohli předstírat, že neexistuje, a zároveň byla pro ně jeho svobodomyslnost, vtip a moudrost trvalým zdrojem nebezpečí. Hrát někdy kolem roku 1985 Voskovce a Wericha byl svátek. Diváci byli po něčem takovém hladoví. Werich představoval jakési pojítko s lepšími časy, s větší kultivovaností a inteligencí, která zoufale v prostředí, ve kterém jsme žili, scházela. Hráli jsme s Borisem hlavní role – žoldnéře. Když se objevilo obsazení, proletěla divadlem skříň. Zahrát si něco podobného chtěl přirozeně každý. A nesmíme zapomenout, že v MDP byla řada herců, kteří u Wericha hráli. Někteří měli pěvecké dispozice, jiní byli uznávanými komiky. Proč tedy ksakru to mají hrát ti dva divní oškliví hubení čahouni? Ani Boris ani já jsme nebyli herci s pověstí jevištních šprýmařů. Ano, hráli jsme tehdy v MDP velké role, ale že zrovna Těžkou Barboru? Stalo se. Dostali jsme důvěru a byl to obrovský sukces. A také úžasná praxe! Hrozně nás to bavilo. Sbíral jsem po archivech všechny možné nahrávky a texty pověstných předscén. Z doby V+W, ale i z období, kdy Voskovce nahradil Miroslav Horníček. Pak jsme si s Borisem sedli a sepisovali své vlastní předscény. Nemělo by smysl, kdyby v nich nebyly narážky na různé aktuální události. To ale v té době samozřejmě vůbec nebylo snadné. Šli jsme tak daleko, kam to šlo. To v případě scénáře. Při reprízách jsme se pustili určitě mnohem dál. Bylo to na hraně. Režim ale už pomalu erodoval a vnitráčtí cenzoři na všech reprízách být nemohli. Herecky to byla totální partneřina. U podobného typu představení to jinak ani nejde. To se potom lidi buď zavraždí, nebo se z nich stanou přátelé napořád. Nám se naštěstí přihodilo to druhé. I když šel pak každý jinam. Boris do Národního a já na Vinohrady.
Jak jste tehdy pociťoval normalizační šeď a plíživost?
Je to zvláštní, ale doba mého působení v MDP byla o něco milosrdnější než doba studentská. Na škole jsem žil v podprahovém strachu, že jednou chybou, jedním rozhodnutím můžu najednou skončit. Se získáním angažmá se vše změnilo. Určitě to bylo i tehdejší atmosférou v MDP, a tedy zásluhou hereckých legend. Ani ty čurdy, které jsem musel zpočátku hrát, mi nevadily. Věřil jsem, že se prosadím. Nechtěl jsem si nechat ukrást mládí. Pravidelně jsem točil, takže jsem byl hmotně na tehdejší poměry docela slušně zajištěný. Nerad bych to ale líčil jako idylu. Samozřejmě, že nás nebetyčně štvaly některé slátaniny, které byly na repertoáru. Nebylo to vždycky předlohou. Hráli jsme například Shawovu Svatou Janu. Johanku z Arku dělala Zlata Adamovská, já jsem hrál Dauphina. Nádherná role, ale při zkoušení jsem si uvědomil to, co tenkrát, když na DAMU přišla nabídka ze Semaforu. Absurdní režim plodí absurdní situace. Dostanete práci, která by za normálních okolností byla skvělou příležitostí, ale protože okolnosti jsou nenormální, šance se promění v bláto. Zkoušíte s režisérem, který usíná v hledišti, je bez nápadu, a vy si ho nemůžete vážit ani lidsky, protože jeho jediná kvalifikace je členství ve straně. (pozn. red.: Režisérem inscenace byl Antonín Dvořák.) Nemůžete dosáhnout nadprůměrného výsledku v obklopení normalizačním průměrem. Ti, kteří by z takového titulu udělali divadelní svátek, pracovat nesměli.
Na herce každodenní politický tlak vyvíjen nebyl. Věrchuška se soustředila na dramaturgy, režiséry a samozřejmě na ředitele. Musím se kysele usmívat, když někdo z herců tvrdí, jak například musel spolupracovat s tajnou službou. Myslím, že ta spolupráce velmi často některým lidem dokonce lichotila. Dnes se tito lidé s typickou drzostí vydávají málem za oběti. Dopřávám si luxus s nimi nepracovat. Pro ty, kteří se pomocí spolupráce s tajnou komunistickou policií vyšvihli, mám jen pohrdání.
Vás se do KSČ nesnažili zverbovat?
V době, kdy jsem hrál v Těžké Barboře a byl jsem jeden z mladých herců, na kterých se stavěl repertoár, přišel za mnou předseda divadelní organizace KSČ. Tvářil se tajemně a zároveň se trochu styděl. Zvláštní kombinace. Prý že by potřebovali kluka plného energie, aby stranu v MDP trochu provětral, prohlásil opatrně. Jeho opatrnost byla v mém případě na místě. V duchu jsem si říkal, že ten nápad s větráním je sice moc pěkný, ale ať si stranu soudruzi proluftují sami. Bylo to na mně nejspíš vidět, protože skoro omluvně hlesl: Ty to nevezmeš, viď? No, já jsem si to myslel. A tím skončilo moje verbování do strany. Generalizace je matka křivdy. Někteří herci tehdy vstupovali do strany pod nátlakem, jiní horlivě, další jaksi preventivně, aby zvýšili svoje šance. Angažmá v Národním? Jedině s legitimací! Paměť ty nejhorší věci většinou milosrdně vymaže. V ospravedlňování vlastních poklesků a v interpretaci svých selhání jsme, my lidé, mistři.
I vám nabídli angažmá v Národním divadle. Dokonce dvakrát. Sešlo z toho právě kvůli té legitimaci?
První nabídka do Národního přišla dřív než na Vinohrady, v roce 1985. Jako by nad ní byl nějaký stín od samého počátku. Výborný mladý, ale už zkušený herec Ivan Luťanský, který se vypracoval v Národním mezi špičku, byl na dovolené ve Vietnamu. Přihodila se mu tam podivná autonehoda, při které zemřel. Po jeho smrti začalo Národní hledat náhradu. Oslovili Oldřicha Kaisera a mě. Naše první scéna byla v angažování mladých velmi konzervativní. Málokdy nabídli angažmá někomu, komu nebylo třicet. Ty nejmladší role řešili hostováním. Po Ivanově tragédii si možná uvědomili, že nejmladšímu herci Národního divadla bude čtyřicet a že je potřeba s tím něco dělat. Proto uvažovali o tom, že vezmou dva herce najednou. Angažmá mělo předcházet hostování a samozřejmě stranický pohovor. Obojí nakonec nedopadlo. Já byl poslední, kdo by do strany vstupoval. Práce na inscenaci, ve které jsem hostoval, zastavili. Vymysleli si nějaký zástupný důvod, ale evidentně to bylo proto, že se na realizaci sešlo příliš mnoho nespolehlivých lidí. Především režisér Pleskot a Miroslav Macháček, který byl do titulu obsazený. Moje přítomnost, zvlášť po odmítnutí členství ve straně, situaci také nepomohla. Nerad bych se mýlil, ale myslím, že s námi zkoušel i pan profesor Lukavský. S ním měli také problém. Kultivovaný vzdělaný pán, aktivně věřící katolík, o kterém každý věděl, že chodí pravidelně do kostela. I taková věc stačila k tomu, aby se před ním měla strana na pozoru. Učit už dávno nesměl a od horších postihů ho patrně uchránilo jen to, že hrál v Králi Šumavy poldu. V mém případě se vlastně situace pořád opakovala: dostával jsem nabídky v nešťastnou dobu. To, co by bylo jindy nejvyšší metou, znamenalo v reálném socialismu polibek smrti.
Do Národního vás pozvali hostovat ještě jednou koncem osmdesátých let. To už jste byl na Vinohradech.
Ani nevím, na základě čeho to nakonec taky vybouchlo. Docela mě to mrzelo. V Laterně magice režíroval Antonín Máša Vivisekci. Vlivem erodujícího komunistického režimu byl tento indexový autor a režisér přizván ke spolupráci. Setkání s ním, zkoušky v Laterně, to byly svátky svobody, jiného druhu myšlení, absence strachu. Najednou jsem na zkouškách potkával lidi, kteří se nebojí. Dneska to se strachem někdy začíná být podobné. Obavy jsou skrývané v pózách, ale existují. A tak se kolem množí vystrašení chlapáci a pojukaní všeználkové. Strach je spojuje a vede k vytváření bratrstev. Polemický názor je považován za útok a v čele významných institucí, včetně těch kulturních, stojí často podivní lidé s podivnou minulostí. Tentokrát to ale už není na koho svést. Tentokrát si můžeme za všechno opravdu sami.
Měl jste jako začínající herec úctu k hereckým mistrům, s nimiž jste se na jevišti potkával?
Mládí ani stáří zásluhou nejsou. Úcta ke starším kolegům je ale v divadle hodně důležitá věc. Když máte vedle sebe někoho prvotřídního a vlastníte špetku jistých předpokladů, posouvá vás to mílovými kroky tam, kam byste se jinak nejspíš vůbec nikdy nedoškrábal. (Pokračování)
Komentáře k článku: Nahoru a dolů III (rozhovor s Martinem Stropnickým)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
