Najděte pět rozdílů
Prosím opakovaně každého, kdo najde pět rozdílů mezi současnou podobou veřejnoprávní ČT a televizemi komerčními (v oblasti zpravodajství, publicistiky, dramatických žánrů, seriálů i zábavy), aby mi je neprodleně sdělil. Já zatím vím o dvou rozdílech, jenže oba jsou v neprospěch ČT: prvním je pokračující servilita zpravodajství (včetně hlavního debatního pořadu) vůči mocným – zachce-li se vám nezávislého kritického výběru a řazení necenzurovaných zpráv i komentářů o těch, kteří nám momentálně vládnou (nebo se vládnout chystají), musíte si, vážení koncesionáři, i nadále pouštět zprávy na Nově nebo Primě (a vypouštět z nich samozřejmě závěrečná „zviřátka“ a další povinné úlitby trhu). A druhým rozdílem, nesvědčícím pro veřejnou službu, je používání mateřštiny. Chcete-li slyšet aspoň ve zpravodajství spisovnou variantu nominativu plurálu („policisté“, „hokejisté“, „komunisté“, „lidé“), pak si musíte naladit bezchybně vyslovujícího Reye Korantenga nebo Lucii Borhyovou na Nově (oba jsou z hlediska zacházení s jazykem pro moderátory ČT zatím nedostižnou metou). Nesmíte však poslouchat třeba Marcelu Augustovou, protože ta (není bohužel sama), ač se sama stylizuje vizáží, mimikou i intonací do image přísné guvernantky, jinak hlásat neumí, než „čeští tenisti…“, „zápodočeští policisti…, „lidi…“ atd. Následuje střih, a Prahou dosud nezkažený regionální zpravodaj poctivě hlásá: „lidé…“, „policisté…“ (tuto dvojkombinaci jsem naposled zaznamenal 12. 1., ale je ji možné na ČT slyšet dnes a denně). Přestože obě varianty jsou v normě, je logické, že existuje-li volba, pak jazyková podbízivost směrem k ležérní hovorovosti by měla být vlastností všech jiných subjektů než těch, jež si platíme jako veřejnou kulturní službu.
Kdyby však šlo jen o jazyk! Zpravodajství se drží návyků z komunistické doby, tehdy vzniklá programová schémata se přes další generace zachovávají dodnes… Naše televize žijí z minulosti – prý si to diváci žádají. … Našim televizím se daří plout ve stojatých vodách, které jen občas – nějakým osamělým činem rozčeří veřejnoprávní gigant. Naposledy vyhlášením a vzápětí zrušením hodnocení objektivity zpravodajství nebo šňupáním kokainu v přímém přenosu. Účinkující se prý nakonec pozvracel. Snad to nebylo tím, kde se nacházel… (Fero Fenič). Autora těchto slov jako někdejšího kandidáta na ředitele ČT by snad někdo mohl vinit z předpojatosti, jenže jak mi vysvětlíte, že ač jsem o žádné podobné posty nikdy neusiloval, myslím si totéž? Zejména poté, co jsem vyslechl na webu absurdní drama zvané „záznam jednání Rady ČT“ o faktickém zametení podnětu 24 redaktorů proti manipulacím ve zpravodajství pod koberec. Neexistuje lepší důvod, proč tlačit na novou vládu, aby urychleně změnila zákony o mediálních radách tak, aby skutečně mluvily za veřejnost (tj. zastupovaly významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy) a neměnily se v mediální ochranku ředitele. (Se třemi výjimkami Milana Uhdeho, Radka Mezuláníka a Antonína Bajaji, ale i oni se nechali úskokem zbylých radních obalamutit a zvedli ruku pro kompromis v domnění, že dojde i na jejich návrhy o zřízení nezávislé komise: nedošlo).
O pokračujících hrůzách dramatické tvorby (už ve scénáři slaboduchá, vtipuprostá povídka Martiny Formanové o mokrém tričku z cyklu Škoda lásky, ČT 1, 12. 1.) je škoda slov. Zklamání přináší však už i dokumenty: poté, co nám bylo z Tajemství rodu utajeno, že otec populární herečky byl režisérem dokumentu o faráři Toufarovi Běda tomu, skrze něhož pochází pohoršení (Přemysl Freimann, 1950), byl pro mne zklamáním i snímek Hledá se prezident (ČT 2, 5. 1.) jednoho z nejslibnějších dokumentaristů Tomáše Kudrny. Z anonce: filmaři se pohybovali v zákulisí událostí a podařilo se jim zachytit obraz jednotlivých kandidátů jinak, než jej mohla prostředkovat zpravodajská média platí jen prvá věta. Viděli jsme totiž v podstatě starý známý obraz: od počátku nadbíhání médií pozdějšímu vítězovi, někteří kandidáti prvního kola (Zuzana Roithová) jako by pro režiséra vůbec neexistovali; pečlivě byly odstraněny důkazy servility ČT vůči vítězi; čekal bych, že snímek pro budoucnost zachová sérii lží, které vypouštěl zejména v posledních dnech Miloš Zeman jak na běžícím pásu (Berndt Posselt, oposmlouva aj.) a že zazní Schwarzenbergovo ohrazení, že odsudek násilného odsunu, který mu soupeř ve finále vyčetl, bylo v minulosti slyšet mnohokrát i ze Zemanových úst. Takto to vyznělo, jako že u národa vyhrál trochu upovídaný vlastenec nad trochu popleteným moralistou. Ve skutečnosti vyhrál – za vydatné pomoci médií – pouze schopnější lhář.
Komentáře k článku: Najděte pět rozdílů
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
