Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Nalezeno na Švestkovém dvoře

Mířím do jihočeských Ma­lo­vic na festival Re:opening. Stejnou cestou, jako jsem zhruba před rokem jela na Re:start, kterým se divadlo Continuo loučilo se starým Švestkovým dvorem, původní zemědělskou usedlostí, kde soubor dvě desetiletí pracoval a kde byl ve vysloužilých maringotkách také doma.

Jediné české „venkovské“ divadelní centrum se po radikální přestavbě financované převážně z evropských peněz otevírá veřejnosti. Trochu se bojím, co mě čeká – zda pravoúhlost zdí a novost zařízení navždycky nevyhnaly ze Švestkového dvora poezii odložených předmětů pokrytých pavučinami a čekajících v koutech, až přijde jejich chvíle, onu tichou energii pomalu zanikajících věcí, z nichž každá má svou paměť. Jsem totiž přesvědčená, že mimo jiné ze soužití s nimi magické obrazy Continua vždy vznikaly.

Když míjím hospodu v sousedních Malovičkách, zmocní se mě nostalgie. Před pár lety jsem si tu obouvala gumovky a vyrážela na jeden z nejbásnivějších letních site-specific projektů Continua: Jezero Grus Grus. Cestou mezi staletými stromy po březích většího ze dvou zdejších rybníků se ze tmy vynořovaly symbolické obrazy plné stesku po letu, jenž zůstal výsadou ptáků. Pořád ještě vidím roj polních strašáků, dívku, jak v bahně pere bílé košile, nebo tango na hladině rybníka. O kousek dál silniční směrovka ukazuje na osadu Rábín, socialistickým hospodařením zmrzačené obytné a hospodářské budovy bývalého schwarzenberského statku. Tam se odehrávaly Jizvy v kameni, které z minulosti přivolávaly zapomenuté osudy zdejších obyvatel. Půl lidé, půl koně vlečou žoky po dřevěné rampě v koloběhu vysilující dřiny, siluety koňských hlav vyjadřují únavu, vyčerpání, osamělost. Ze žoků, zavěšených na impozantním trámoví, se jak z neklidného břicha klisen rodí nový život a mokré hlavy herců prorážejí ven…

Z malovické návsi je to ke Švestkovému dvoru ještě několik set metrů. Čeká mě příjemné překvapení: nová stavba docela přirozeně vrostla do krajiny. Pavlačový dvorek vlídně otevírá náruč příchozím, barevné polštáře lákají k posezení na schodech i na trávě, girlandy žárovek věstí zahradní slavnost. Vstupní brána, nezbytná součást zemědělské usedlosti, zatím chybí. Vytvoří ji členové souboru, bude proložená střešními taškami a mezi nimi pokvetou kytky, říká hrdý průvodce a zdejší hospodář, umělecký šéf Continua Pavel Štourač. Po krajích dvorku je už položena hrbolatá dlažba. Kameny pocházejí z budov, které se musely zbourat. Helena Štouračová, spoluzakladatelka souboru a výtvarnice, má ještě ruce černé od hlíny, jak na poslední chvíli sází kytky a rozmisťuje květináče. Nebýt viditelných švů mezi čerstvě položenými koberci trávníku, vypadalo by to, že tu roste odjakživa. Pod kovovou konstrukcí pavlačí rozpoznávám zbytky starého stavení. Nové části krovů srostly s původními, stejně tak zdivo. V domácky vyhlížející prostorné kuchyni i jinde v přízemí zůstaly zachované klenby. Jsou tu prkenná vrátka, za nimi sešlapané schody, které vedou do stropu. Zdá se, že magický duch Švestkového dvora úplně nevyvanul.

Někomu může připadat bizarní, že na okraji jihočeské vsi s šesti stovkami obyvatel, kousek od rybníka stojí nové divadlo. Stavět se začalo v lednu, kolaudovalo se na konci června. Za necelých šest měsíců se polorozpadlá zemědělská usedlost proměnila v relativně komfortní „otevřený divadelní, umělecký a pedagogický prostor“ divadla Continuo. Jsou tu čtyři scény – když počítáme i tu venkovní, „alžbětinskou“ na dvorku a bývalou, plachtami pokrytou zkušebnu, která se po dobu stavby proměnila ve skladiště kostýmů a rekvizit. Největší z nich je dřevostavba nového multifunkčního sálu na místě bývalé stodoly o rozměrech 12 × 18 met­rů a výšce 10 metrů. Vejde se sem 250 diváků. Otevřený krov připomíná sepjaté ruce, úzkým oknem proudí na jeviště paprsek světla a balkon, z kterého se vchází do dalšího, menšího sálu, vypadá jako chrámový chór. V areálu jsou i výtvarné ateliéry, produkční zázemí, budoucí archiv. Jen maringotky a další provizorní obydlí zůstaly. Bydlení projekt neřešil.

Do budoucna to může být problém. Švestkový dvůr by měl podle Pavla Štourače sloužit jako rezidenční prostor pro spřízněné soubory, které zatím zkušební zázemí nemají. A jejich členové budou potřebovat přespat. Ani slibně se rozbíhající spolupráce se zahraničními divadelními školami se bez možnosti ubytování dlouhodobě neobejde. Zájem je prý velký. Na RE:OPENING se přijela podívat Corinna Vitale z Dimitriho školy ve švýcarském Versciu a žáci Accademie dell’arte z toskánského Arezza budou v Malovicích už v září zkoušet absolventskou inscenaci. Manažer projektu Švestkový dvůr Vít Krajčovič se chce pokusit vhodný ubytovací prostor pronajmout. Dnes dvaatřicetiletý historik se po studiu současných dějin přestěhoval za manželkou z Prahy do nedalekých Vodňan, kde pomáhal probudit kulturní dění festivalem Vodňany žijou. Pavlu Štouračovi slíbil, že mu pomůže postavit divadlo. Napodruhé uspěl s žádostí o dotaci z ROP a poradil si i s nelehkou administrací projektu. Nyní říká, že největší zkouška Continuo teprve čeká.

Dvacet čtyři ze třiceti milionů, které podle Pavla Štourače přestavba Švestkového dvora dosud stála, by měl do konce roku zaplatit Evropský fond pro regionální rozvoj prostřednictvím ROP Jihozápad. Šest zbývajících ale bude třeba splácet kamarádům a příbuzným. Do rekonstrukce investovali rodinné úspory i někteří členové souboru. Právě finance se do budoucna mohou stát noční můrou těch, kteří do projektu v posledním roce dali obrovskou energii. Nebude snadné financovat provoz Švestkového dvora a ještě splácet půjčky. Z racionálního pohledu se to jeví téměř nemožné. Na druhou stranu: kdyby se Štourač, Krajčovič, členové souboru nebo věřitelé chovali čistě racionálně, nebylo by co otevírat. Takže doufám, že jim to vyjde.

Mezitím, co zpovídám oba pány, se dvorek začíná plnit návštěvníky festivalu. Nejméně třetina z nich jsou děti, od několikaměsíčních kojenců až po teenagery. Budou pro ně hrát Buchty a loutky, Divadlo 100 opic i Continuo. Právě na víkendové hraní pro celé rodiny, které nazvala pracovně Švestkobraní, sází produkční Zuzana Bednarčíková. Dvoudenní RE:OPENING je tak i zkouškou, zda bude o podobný program zájem. Po oba dva dny je plno. Mezi přespolními z Vodňan, dvacet kilometrů vzdálených Budějovic i z Prahy je spousta místních, takže nějaká naděje tu je. Divadlo pro děti střídají koncerty, představení Spitfire Company Antiwords a konečně i vystoupení Continua s inscenací Now..? Představení je dynamickým sledem tanečních, pohybových i skoro klaunských výstupů a improvizací, herci rozehrávají a komentují svoje pocity z všudypřítomného vedra, z nového divadla, z denního tisku… S lehkostí, fantazií, technickou suverenitou a vtipem. Stavební inter­mezzo s kolečkem a lopatou, zdá se, souboru prospělo. I multifunkční sál při své festivalové premiéře obstál. Všechno je v něm tak akorát: akustika, elevace hlediště, dokonce i to strašlivé vedro se tu dá přežít.

V pauzách mezi programem si prohlížím okolí a mám neodbytný pocit, že by to ještě chtělo nějaký zázrak, aby všechny ty hromady kolem, stovky tun nejrůznějšího materiálu po stavební činnosti, zbytky kulis a všeho možného přes noc zmizely a zůstala jen zelená louka a na ní maringotky. I tak by ještě zbyla spousta práce, jen přebrat to obrovské množství věcí provizorně uložených v bývalé zkušebně: kostýmy, objekty, loutky… Domyslet využití a provoz zatím prázdných prostor, vybavit je… Jak se tohle všechno dá stihnout při zkoušení a hraní? Když opouštím Malovice, svítí nad dvorkem žárovkové nebe jako nad cirkusovým stanem. Není jednoduché být na Švestkovém dvoře komediantem.

P. S. O měsíc později vyrážím znovu směr Malovice. Ve Švestkovém dvoře se už zabydleli účastníci tvůrčí dílny, s kterými Pavel Štourač vytvořil tradiční letní projekt. Nazval ho Zapomenuto v polích. Vrací se k metafoře koně – člověka z Jizev v kameni a tematicky ke starší inscenaci Sousedi.

Stojíme na louce pár desítek metrů za novým divadlem, ze tmy v tichu vystupují povědomé koňské siluety. Sledujeme obrazy lidské slabosti a ponížení, příběhy závisti a udavačství inspirované pohnutou historií kraje… Je to podobné, jako když nám po dvacáté vyprávěli pohádku – stejnou, a pokaždé trochu jinou. Za rok pojedu zas.

• Autor: Marie Reslová
• Publikováno: 1. září 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Nalezeno na Švestkovém dvoře

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ