Kdo může navrhnout kostým Simoně Pekové?
Imitace a tušení zní podtitul inscenace Náměsíčníci v HaDivadle. A případnější slova pro toto dílo neexistují. Dramatizátor, autor a režisér Ivan Buraj vytvořil velice složitou a propletenou strukturu, ve které si pohrává s možnostmi interpretace, srozumitelností i různými „realitami“.
V hospodě U Brocha se roztáčejí malé dějiny FOTO PETR CHODURA
Diváci jsou při příchodu do temného sálu uvaděči se světly naváděni k sedadlům, z nahrávky zní úvahy a teze Hermanna Brocha. A připravují publikum na to, co uvidí: Celkové dění se nám zdá šílené, ale pro kterýkoli jednotlivý osud snadno dodáme logickou motivaci. Jsme snad šílení, protože jsme nezešíleli?
První část představení ukazuje postavy románu Hermanna Brocha v hospodě U Brocha. Z šestisetstránkového díla je divákům představen jen střípek – životy a smýšlení postav jsou redukovány na několik vět. Orientace je divákovi, neznalému předlohy, značně ztěžována. Hraje zde hodně hlasité hudby, a některé promluvy jsou naopak velmi tiché. A také nějaký čas trvá, než se v záplavě postav vůbec zorientuje. Nakonec tedy divák spíš tuší, než ví. Je mu ukázán kaleidoskop tezí a životů, které hledají smysl. Každý po svém a každý špatně.
Po přestávce nastává „imitace reality“. Ocitáme se na první čtené zkoušce, kde hercům HaDivadla německý režisér Hans Buch (Ivan Urbánek) vysvětluje, kdo byl Broch, co vlastně napsal a jak bude inscenace Náměsíčníci vypadat. Herci jsou trochu naivní, trochu sebestřední, trochu legrační a dost nechápaví. Režisér ze sebe chrlí naučené poznatky, ale příliš často říká slovo nevím. A přitom si jen chce: nasadit Brocha na oči.
Tato část ovšem není jen humorným pohledem do zákulisí. Ukázkou, jak je těžké „vyrobit inscenaci“. Inscenátoři se zaobírají srozumitelností i v další rovině, jelikož Buch hovoří německy a je překládán dramaturgyní Dagmar Radovou, která se tak stává herečkou v roli dramaturgyně.
Režisér Buch prozradí, že toto první sezení je nahráváno a vše zde řečené bude součástí inscenace – tedy, že herci budou hrát sami sebe na první čtené. Buch říká: V jedné scéně v Náměsíčnících je situace, kdy se realita prolomí do divadelní hry, z vašeho bytu se stanou kulisy, z večeře soubor rekvizit a z lidí se stanou postavy. Toto je vlastně obrácený průlom, do divadla se prolomí realita. (Tato pasáž samozřejmě v brněnské inscenaci nechybí, Michal Skočovský jako Huguenau zavraždil Esche Jana Lepšíka jakoby mimochodem – během otřesného stand-up výstupu, v záchvatu obludné legrace.) Prolamování realit je ovšem v divadelních Náměsíčních ještě komplikovanější, jelikož víme, že sledujeme to, co napsal a režíroval Ivan Buraj. Až absurdní rozměr ptaní po skutečnosti nastává, když Simona Peková prohlásí: …to mi navrhnete kostým Simony Pekové? Kostým Simony Pekové může navrhnout jedině Simona Peková!
Ivan Buraj vytvořil propracované a mnohoznačné divadlo světa. Jeho percepce není jednoduchá a nemůže být úplná, je ovšem překvapivě poutavá a místy vtipná.
HaDivadlo, Brno – Hermann Broch a Ivan Buraj: Náměsíčníci. Režie Ivan Buraj, dramaturgie Matěj Nytra, výprava Jana Boháčková a Lenka Jabůrková, video David Matuška, výběr hudby Ivan Buraj. Premiéra 11. listopadu 2016.
Komentáře k článku: Kdo může navrhnout kostým Simoně Pekové?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
