Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Napojený Dušek aneb Hercem a kazatelem
Poznej, že být je jednoduché, ucítíš klid, že vše jedno je duchem. … Cítíš, jak jsi napojen, jak jsi napojen.Tomáš Klus
Vizita v Divadle Archa, 2013 FOTO SRDJAN STANOJEVIC
Zvony na pár desítek metrů vzdáleném kostele vyzvánějí nedělní poledne. Do dveří potemnělé čajovny Cherubín ve dvoře u řevnického náměstí vchází Jaroslav Dušek v blankytně modrém triku s duhovou mandalou na prsou. Rozčepýřené vlasy mu v protisvětle září: Přistupme k dílu, přátelé, oslovuje osm desítek posluchačů stěsnaných v nízkém, klenutém prostoru čajovny. Jsou tu muži i ženy (ty lehce převažují), staří, mladí i úplně malé děti. Všichni přišli na každoměsíční Setkání s Jardou Duškem. Byť místní, jsem tu – přikrčená v koutě u bambusového baru – poprvé. Zajímá mě, zda fenomén Dušek-„duchovní rádce“ nějak souvisí s fenoménem Divadla Vizita.
Všechny odpovědi najdete v sobě. Jaroslav Dušek v čajovně Cherubín FOTO JAN CHERUBÍN
Živoucí božství
Dušek začíná volnou asociací nad symbolikou čísla 13. Je totiž třináctého března. Zmiňuje paralely s mayským kalendářem a jeho třináctidenním týdnem, vzpomene sobě blízké zrozence ovlivněné třináctkou: kolegu ve Vizitě – psychoterapeuta a muzikanta Pjéra la Šéze, a taky manželku Ivetu… Kojené mimino v publiku dává hlasitě najevo spokojenost s jídlem a Jarda (tak ho všichni oslovují a on tu blízkost potvrzuje všeobecným tykáním) se rozzáří: Děti jsou vítány, ze srdce vítány. Okamžitě bere hlas kojence do hry a spouští výklad o stereotypech, které nás brzdí stejně jako pověra o nešťastné třináctce a neblahý předsudek, že děti někam nesmějí. O čem to svědčí? Vytěsňujeme naše vnitřní dítě. Děti hlasy a vibracemi doplňují to, co se děje. Svou přítomností to zrcadlí. S dětmi je v prostoru přítomné živoucí božství. Ptá se na jména dvou nejmenších dětí. Kojenec je Eliáš (hebrejsky „můj pán je Bůh“) a druhý chlapeček Samuel (hebrejsky „jméno Boží“). No, to jste se tu hezky sešli, říká a všichni se smějí. Vypadá to, jako by na svoji myšlenku dostal razítko od samotného pánaboha.
Podobných „náhod“ se během tříhodinové seance odehraje několik. A i když se můj skeptický mozek brání si to připustit, jako by se čajovna v těch chvílích stala místem, které je, slovy písně Tomáše Kluse, „napojeno“. Ale možná je to jen tím, že auditorium od svého guru očekává „zázraky“ a já tomu podléhám.
Máte něco? ptá se Dušek. Tu otázku položí ještě mnohokrát. Častěji zůstává bez odpovědi, ale občas se někdo ozve s nedůvěřivým dotazem nebo něčím, co ho právě trápí, a řeč se pak vydává jiným směrem. Podobně pracuje s publikem i o pár dní později v Divadle Archa po přestávce představení Čerstvé bujaro a Nezdolná zevluška, i tam se nechává nasměrovat jeho energií a myšlenkami. Ale to předbíhám.
Máte tu jako v pekle
Právě čtu knihu, kterou mám uvést. Napsala ji Teal Swan a jmenuje se Stíny před úsvitem, chcete znát její příběh? Jarda vypráví, jak americké dívce nadané zvláštními mimosmyslovými schopnostmi rodiče tak dlouho říkali, že snad není jejich, ale mimozemšťanů, až jí způsobili trauma. Jak malou Teal začali „léčit“ mormoni a třináct let ji při různých rituálech zneužívali pedofilové pod rouškou náboženství. Jak se z jejich spárů skoro zázrakem dostala a jak bojovala o své sebepřijetí. Jak se jí narodil chlapeček a měl křišťálovou auru a ona posílala do skleničky s vodou svou lásku k němu a pak ji vypila… Jéžiš, to už je za hranou, spolknu pocit nevole. Dušek zve na setkání s autorkou. V anotaci knihy, která vyšla v nakladatelství Metafora, pak dodatečně čtu, že Swan: Dnes učí jiné po celém světě, a tak se té správné lásce k sobě můžete naučit i vy.
Dveře čajovny se otevírají, vchází muž s dvěma igelitkami nákupu pro paní za barem a procedí: Máte to tady jako v pekle. Jak výstižné přirovnání pro ty ezoterické historky, pomyslím si a jsem zvědavá, jak improvizátor Dušek situaci přečte. Obrací ji v pro mě velmi přiléhavé exemplum: Vidíte, my žijeme v nějakém prostředí, máme pocit, že je vše v pořádku, a najednou přijde někdo zvenčí a všechno je jinak. Nechává za odchozím „poslem“ dveře dokořán: Je dobré občas otevřít dveře a z toho zapařeného prostoru odejít. Vyvětrat prostor vlastního myšlení. Otočit se k vnitřnímu dechu života, uchýlit se do něj, abychom opustili zasmrádlý prostor myšlenek.
Vizita měla v 90 letech i své výtvarné období FOTO IVAN KIŠA MENČÍK
Prorok Jarda
Zajímalo by mě, zda Jarda, jako propagátor vědomého myšlení, těm křišťálovým aurám a posílání lásky do sklenice vody opravdu věří, zda je bere jako metaforu nebo zda to prostě patří k roli. Fascinuje mě, jak tři hodiny balancuje mezi totální improvizací, one-man show a náboženským kázáním. Opírá se sice o duchovní učení a praktiky Toltéků, indiánů a zenových mistrů, ale když cítí, že je třeba publikum zaujmout, nepohrdne ani bizarními tématy z facebooku a webovými objevy, když mu tak nějak přirozeně přijdou na mysl nebo do pusy. Zajímavější než obsah je pro mě vlastně forma jeho vystoupení, její zvláštní a svým způsobem fascinující teatralita. Nechybí kostým a rekvizity (bosé nohy, triko s mandalou a stoleček s čajovou miskou), „maska“ (dlouhé vlasy a vousy asociují tvář světce či proroka) ani gesta upomínající na náboženský rituál. K tomu suverénní improvizační schopnosti, které berou do hry i vyvolávání obsluhy, kdo si dal fazole nebo čaj. Co to, k čertu, ten člověk provozuje za divadlo?
Těžko říct, co od Setkání s Jardou Duškem vlastně očekávají ti, kteří zaplatili tři stovky vstupného. Souvisí to nějak s tím, že se v řevnickém knihkupectví zdaleka nejlépe prodávají knihy o osobnostním rozvoji a návody, jak se vyznat v sobě i ve světě? Nemáš strach, že těm lidem vstoupíš nějak neblaze do života, že je zavedeš do slepé ulice? ptám se Jaroslava Duška o dva týdny později v černošické kavárně. Proč bych se měl bát? Vždyť já jim neradím, co mají udělat, jen opakuji: Všechny odpovědi najdete v sobě. Stačí být přítomen a naslouchat. Počkat si. Věci se pak stanou samy, jak mají být. Cestou domů se ještě zastavím v čajovně, kam Dušek za svými „žáky“ přichází už tři roky. Nebere si honorář, je to jeho podpora čajovny a platí mi to nájem, odpovídá Cherubín, když ze sebe s omluvou vysoukám, jestli to není taky tak trochu „kšeft“.
Vizita nestárne
Představení Divadla Vizita jsem poprvé viděla někdy v osmdesátých letech, tehdy s Jaroslavem Duškem a hudebníkem Alanem Vitoušem. Pamatuji si, jak už po čtvrthodině část lidí se slovy o nesnesitelném Duškově exhibicionismu pobouřeně opouštěla sál. Jak nesnadné bylo i pro mě objevit ve vrstvících se, kličkujících a někdy i ztrácejících se slovech, rytmu, hudbě a gestech radost z možností asociativní hry a „odněkud“ přicházejících nápadů. Tehdy se zdálo, že Vizita je experimentem pro pár intelektuálů, který v té čisté podobě musí brzy skončit. Po třiceti letech pravidelného hraní má Vizita – Jaroslav Dušek společně s Pjérem la Šézem, bubeníkem Zdeňkem Konopáskem a osvětlovačem Viktorem Zborníkem – v Divadle Archa na obou březnových představeních plno.
V hledišti sedí opět velmi různorodé publikum, v pravidlech totální improvizace zabydlené jako ryby ve vodě, a královsky se baví. Na scéně stojí bosý Dušek, ale jiný než v řevnické čajovně. V černých kalhotách s kšandami a v triku s nápisem Alaska působí spíš jako intelektuální klaun než jako prorok. A když mu občas Viktor Zborník přisvítí rozcuchanou siluetu zezadu a na hlavě mu zazáří fialová aura „stvořitele“ všehomíra (ostatně mléčnými drahami a černými děrami, Quarky, ale i škvarky se to v obou večerech doslova hemží), je to především veliká legrace a radost.
Z Duškova výrazu zmizela ta trochu protivná blahosklonnost všeználka, který má vždy po ruce odpověď (nutno dodat, že to od něho návodů chtivé publikum očekává), přibylo sebeironie a mystifikačních momentů. A taky nespoutaného pohybu, kterým jeho tělo reaguje na rytmus bubnů nebo kytary jako mořská sasanka na dotek. Hudební čísla si často ironicky pohrávají s žánrovými konvencemi. Improvizované „rockové“ pecky doprovázejí Duškovy medvědí tance s mikrofonem. V jedné z nich do Všenor jezdí ponorka Všenorka, v jiné je v každém prostoru čas se svým zubem. Strhující je taky slovácká „halekačka“ o stvoření světa: Už byl vesmír vytvořený, ný, ný, ný, člověk se oblík, aj hej, do svý kůže… – a její refrén: Naproti pohlaví, nádherný hlavy… Skoro se nechce věřit, že všechny ty nápady jsou plodem přítomného okamžiku.
Proud improvizace
Sledovat volné slovní asociace, které protékají Čerstvým bujarem a Nezdolnou zevluškou, je jako splývat na hladině a nechat se unášet proudem. Někdy jsou vody stojaté, a ne a ne se pohnout, a pak přijde dravý proud, ve kterém mezi Jardou a Pjérem mnohoznačné asociace a intonace sviští jak tenisák mezi Djokovičem a Federerem: …projít manévrem, který se v tradici nazývá obrácení – neobrací se ani seno – ani v hrobě se neobrací – není na koho se obrátit – většinou s tebou v rakvi nikdo neleží – je tam těžká ponorka – samotáž…
O přestávce sedím u stolku s pěticí kamarádek, které zjevně chodí do Archy na Jardu pravidelně. Dneska TO z něho přímo tryská, pochvalují si a trumfují se hláškami ze starších představení. Na rozdíl od návštěvníků čajovny nepřichází publikum Vizity pro Duškovy odpovědi a rady, ale kvůli možnosti se společně s ním a jeho spoluhráči napojit přímo na ten „božský“ proud tvořivé energie, o kterém může mluvit a kázat mimo jiné i proto, že s ním má právě díky improvizacím, kdy skutečně bytostně existuje v přítomném okamžiku, jedinečnou zkušenost. Takto zprostředkovaný duchovní zážitek mi ovšem připadá svobodnější a svým způsobem i bezpečnější. Dává totiž možnost bezprostředně zakusit to, co je v podstatě slovy nesdělitelné, a riziko, že se „boží“ světlo může nepozorovaně zvrhnout v pekelný smrad, je tu minimální.
Komentáře k článku: Napojený Dušek aneb Hercem a kazatelem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
