A slova stékají jako med
Činoherní klub se otevírá minimalističtějším, formálně a obsahově náročnějším divadelním kusům a především současné české hře. Vojtěch Mašek je známější spíše jako výtvarník a autor komiksů, spoluautor dadaistické Recykliteratury anebo jako scenárista filmu Křižáček. Černý med je jeho teprve druhou inscenovanou hrou (tu první, Mimo zápis, uváděnou ve Studiu Hrdinů, ovšem napsal společně s Ivanou Uhlířovou).
Ivana Uhlířová a Vasil Fridrich v existenciální a vykloubené inscenaci FOTO ČENĚK FOLK
Text je vytříbený – začíná se klasickým kafkovským tématem vyšetřování přesluhujícího dramatika a spisovatele Eugena Loebla, který nemá (aspoň se tak tváří) ánunk, proč je vyšetřován. Podstatu výslechu se dozvídáme pozvolna a postupně – vykloubenými, zvrácenými a dokolečka opakovanými dotazy vyšetřující, která se jimi zároveň dotýká samotné existence člověka jako takového.
Divákům je na začátku inscenace, kterou režíroval Mašek společně s Ivanou Uhlířovou, prozrazeno absurdní obvinění. Eugen Loebl (Vasil Fridrich) je vinen tím, že vyhodil štos papírů do koše v parku. Slovní ekvilibristice ze strany vyšetřující (Ivana Uhlířová) se však viník podvoluje a potvrzuje, že se nejedná o pouhý vtip. Herní prostor je výrazně omezen na zhruba tři metry čtvereční, z nichž většinu zabírá stůl a dvě židle. Takové limity nedávají tématu ani hercům příliš prostoru. Herci mají k dispozici jen a pouze slovo.
A nutno říci, že do překvapivé a téměř do konce strhující inscenace byli obsazeni vynikající herci, kteří i v tak úzkých mantinelech dokázali své postavy hrát živě a s uvěřitelným vývojem. Ivana Uhlířová dávkovala úřednickou odměřenost a až erotickou svádivost v infarktovém rytmu. Divák byl neustále znejišťován, oč vlastně běží, je-li to celé jen hra, a není-li to snad dokonce hra ve hře. Vasil Fridrich na začátku odměřený se s ohledem na sebeodhalování proměňoval i výrazově. A slova po obou postavách stékala jako černý med.
Scénu pojal Antonín Šilar minimalisticky – doprostřed jeviště postavil krychlovou konstrukci, jejíž jednu stranu vyplnil jednosměrným zrcadlem. Dovnitř tak bylo vidět ze všech směrů, ven ze tří. Konstrukce se ve vyhrocených momentech tu lehce, tu agresivně otáčela. Uvnitř byl pouze stůl a dvě židle. Na stole poněkud retro nahrávací zařízení, které, mám dojem, při první repríze nefungovalo tak, jak mělo. V kufříku měla ovšem vyšetřovatelka klasický diktafon. Ani diktafon, ani nahrávací zařízení však nebyly v představení nijak použity, takže v posledku náhrada rekvizity identickou rekvizitou nedávala moc smysl.
Představení trvá pouze hodinu a čtvrt. Na podobný typ divadla je to celkem běžné, divák by pravděpodobně víc nezvládl. Přesto se zdá, že autorovi ke konci psaní docházel dech. Zvrat od pečlivě a bobtnavě skládaných replik, od nesnesitelného, a proto provokujícího útočení Uhlířové vyšetřovatelky na Fridrichova viníka, je na konci, kdy už má konečně dojít k překvapivému závěru, na můj vkus příliš ostrý. Šev mezi dosavadním průběhem představení a jeho finále příliš viditelný, zarážející. Propracovanější závěr by mu jistě pomohl.
I přes tyto drobné nedostatky jde nejen v rámci repertoáru Činoherního klubu, ale i v rámci českého divadla vůbec – především neustále diskutovanou otázkou původní současné české hry – o pozoruhodný počin a Činoherní klub se vydal dobrou cestou. Nejde-li o výjimku, je nač se těšit.
Činoherní klub – Vojtěch Mašek: Černý med. Režie Vojtěch Mašek a Ivana Uhlířová, dramaturgie Eva Prchalová, výprava Antonín Šila, hudba Ivan Achej, asistentka výpravy Františka Králíková. Premiéra 19. ledna 2018. (Psáno z reprízy 24. ledna 2018.)
Komentáře k článku: A slova stékají jako med
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
