Divadelní noviny > Kritika

Maryša umazaná od mouky

Jako červená, vlastně spíš bílá nit se novou inscenací Maryši v Národním divadle vine mouka. Její stopy provázejí příběh násilím provdané děvčice od prvního do posledního okamžiku. No, jistě: otec Lízal ji přece „posadil do mléna“.

 

Když Vávra na začátku inscenace Jana Mikuláška vytáhne ruku z kapsy a přitom utrousí i trochu mouky, připadá nám to jako hezký vtip: mlynář, který si své řemeslo tahá s sebou jako kominík saze. O ten mlýn tady nakonec jde. Pánové Javorský v roli Lízala i Prachař jako Vávra si s moukou hned v úvodním handlířském dialogu vyhrají – při zmínce o dluzích lítá ve vzduchu jako rozfofrované peníze, Lízal ji pak šetřivě smetá z podlahy jako ten, kdo si jich umí vážit. A mouka se vznáší v prostoru jako ohňostroj na oslavu dohodnutého sňatku Maryši s Vávrou.

Nezmizí ani v dalších obrazech. Její symbolický význam se ale proměňuje: Z naděje zbyl jen moučný prach, stigma zmařeného života a přežívání ve svazku s nemilovaným mužem. Všudypřítomná mouka se nakonec vysype i z kelímku s otráveným kafem, který drží v ruce umírající Vávra.

Může ale vůbec působivost metaforicky propojených obrazů v Mikuláškově inscenaci nahradit neúprosný řád dramatu‚ který z Maryši dělá nejlépe napsanou českou hru? Nečeká se tady od mouky víc, než může splnit?

Komorní Maryša

Mikulášek zúžil počet postav na osm a pojal Maryšu jako komorní „rodinné“ drama. V několika málo fantaskních obrazech se dekorativně zjevují tajemné, mlčící maškary – pamětníci folklorních rituálů nebo karnevalové masky, snad reprezentující archetypy z doby dávných zemědělců.

Z původního textu zbyly jen klíčové výstupy. Aby mrštíkovský digest odehrál, stačí Mikuláškovi hodina a tři čtvrtě bez pauzy. V textu obraném na kost se ale daří herecké invenci. Ta někdy rytmus inscenace hravě rozvolňuje: když Maryša Pavly Beretové naoko provokuje Francka Matyáše Řezníčka, omdlévá před ním jako před rockovým idolem, adoruje ho fanouškovskými gesty a šaškuje s jeho černými brýlemi.

Jindy režisér naopak herecký pohyb zhušťuje do významově silného a částečně abstrahovaného gesta. Leitmotivem prvního obrazu smlouvání Vávry a Lízala o Maryšino věno se tak stává ruka, významně natažená k partnerovi a domáhající se uzavření obchodu. Součástí dohadování se o „ceně“ je i tanec, při kterém Lízal a Vávra mezi sebou svírají Maryšu, doslova se „pasou“ na jejím těle.

Herci nejsou omezeni ukotvením inscenace v čase nebo místě, dokonce ani v realitě – jediné, o co jde, je autentické či metaforické vyjádření podstaty situace. Z pozice diváka velmi snadno proplouváme notoricky známým příběhem po vlnách jednotlivých výstupů, vesměs ozvláštněných neobvyklým hereckým nebo výtvarným řešením. Text víceméně známe, takže se můžeme bavit nuancemi, nápady, nechat se strhnout kreativitou herců. Dokonce se možná paradoxně přistihneme, že obsah repliky občas vnímáme silněji skrze tělesný výraz interpreta nebo melodii a dikci jeho hlasu než skrze slova.

Mikuláškova Maryša došla ve volném nakládání s textem a v důrazu na mimoslovní jednání hodně daleko. V tomto ohledu jí může konkurovat snad jen kontroverzní, radikálně orchestrovaná Morávkova Maryša uvedená v Klicperově divadle v Hradci Králové v roce 1999. Jen o měsíc později se na jevišti Národního divadla pokusil svou výjimečnou imaginací posunout interpretaci Maryši J. A. Pitínský, zůstal z různých důvodů na půli cesty. Opačnou cestou se vydal před třemi lety v brněnském HaDivadle Lukáš Brutovský – s naprostým respektem k textu vytvořil jednu z nejsilnějších inscenací této hry.

Zavřena v nahrávacím studiu

Jeviště Národního divadla se ve scénografii Marka Cpina k Maryše proměnilo v obří nahrávací studio obložené velkými dřevěnými čtverci. Některé z nich jsou nakloněné, pootevřené, což vytváří dojem rastru pro zlepšení akustiky. Když Maryša podlehne nátlaku a vydá se Vávrovi, čtverce se zaklopí a stěny se „uzavřou“. Trochu popisné, ale budiž.

Prostor působí neosobně, až klaustrofobicky, nutkavě připomíná haly Anny Viebrockové pro Marthalera i starší Cpinovy scénografie, což by vůbec nevadilo, pokud bychom tak obtížně nenacházeli významovou či asociativní souvislost nahrávacího studia s příběhem. No, mohli bychom se třeba upnout ke dvěma zavěšeným obřím reproduktorům a pomyslet si, že třeba naznačují zesílení intenzity jevištního obrazu.

Nejproblematičtější je ale nápad spojit Maryšu s obrazem orchestru, jenž nikdy nezahraje. Abychom pochopili záhadu židlí, notových pultíků a hudebních nástrojů nachystaných v nahrávacím studiu pro imaginární hráče po rozsvícení jeviště, musíme nahlédnout do programu. Tam Marek Cpin přirovnává mrštíkovské hrdiny k nástrojům, které jsou připravené vydat ze sebe to nejlepší, potěšit, dojmout, uvolnit napětí a naplnit to, k čemu jsou určeny – jenže ono se to nestane. Lidsky lze empatii výtvarníka rozumět, zvlášť když přiznává, že Maryša je jeho oblíbená hra. Mrštíkové ale nenapsali smutnou hru o promarněných životech lidí, kteří si nedokážou říct podstatné věci. Lízalovi ani Vávra se nechtějí s Maryšou na ničem domlouvat, oni o jejím životě už rozhodli. Má se jen podřídit a splnit povinnost. Je to krutý příběh společensky tolerovaného, rodičovského a manželského násilí, jehož oběť se v zoufalství dopustí vraždy.

V dalších obrazech už funguje Cpinovo nahrávací studio jen jako neutrální pozadí, v hospodě doplněné o velké průmyslové lampy, v závěrečné scéně o menší, v prostoru zavěšené rozhlasové studio – světnici ve mlejně.

Sólo pro Strouhalku

Mrštíci po několika verzích dovedli text Maryši do klasické, dramatické formy. Mikulášek jej naopak rozkládá na situace, ty dává v plen hercům, provazuje je odkazy, významově se proměňujícími předmětnými motivy (již zmíněnou moukou či papírovými kelímky)… Nepochybně s vírou, že na konci do sebe vše zapadne jako puzzle. Při sledování inscenace nejsme ani tak strženi dramatickým dějem, jako zabaveni pootáčením jeho částí nebo pozorováním „kubisticky“ nahlížených postav, které si žijí svůj osamělý život.

Jeden obraz se ale této charakteristice vymyká. Oblékání nevěsty se hlavně díky Martině Preissové v roli Strouhalky proměnilo v kompaktní drsný rituál manipulace a násilí. Vulgární ženská slepice sleduje svou oběť očima číhajícího plaza a vyprazdňuje přitom jeden kelímek s alkoholem za druhým. Nad Maryšou má hrozivou převahu. Nejen schopností uplatňovat rafinovanou přesvědčovací taktiku, i fyzicky. Demonstrativně obnažená hruď v kombiné ji naoko solidarizuje s Maryšou, která splašeně pobíhá v ohraničeném prostoru v prádle a punčocháčích a marně se vyčerpává rockerským řáděním. Strouhalka ji zatlačuje do kouta hrubou silou, nalévá alkoholem. Suchá, jakoby sama v sobě zatvrdlá Lízalka Taťjany Medvecké ji v tom podporuje a natřásá před Maryšou bohatou svatební spodnicí.

Přemlouvání připomíná spíš sadistický výslech. Rozjetá Strouhalka neteř zfackuje, matka, u které Maryša hledá zastání, ji nekompromisně vleče za vlasy. Nepomůže, ani když si zoufalá nevěsta podřeže žíly a zkrvavená prosí otce, aby si sňatek rozmyslel. Marně.

Postupně přicházejí maškary a usedají na židle. Maryša je obklíčena, nemá kam utéct. Vávra si pro ni přichází zahalený v kožešině, opásaný kravskými zvonci, jako jeden z nich. Povalí ji a rituálně se s ní „spáří“. Přízračný výjev může být zhmotněním Maryšina podvědomého strachu a stejně tak předzvěstí toho, co ji s Vávrou čeká.

Potíže s charakterem

Je paradoxní, že Mikuláškův režijní přístup, který dává tak velký prostor herecké invenci, nepřinesl v inscenaci Maryši žádný opravdu velký herecký výkon. Pavla Beretová v titulní roli bere za srdce bezprostředností, humorem a citovou opravdovostí, později dojímá marným rebelstvím. Jako by ale neměla v kontextu inscenace příležitost dorůst do velké tragické hrdinky. Ve druhé polovině je nečitelná.

Vladimír Javorský, obsazený do role Lízala možná proti svému naturelu, překvapí hned na začátku. Ukazuje ho jako cílevědomého muže, šlachovitého a plného energie. Gesta jeho dlouhých rukou jsou nepřehlédnutelná. Je zřejmé, že herec rozumí řeči těla, ostatně spolupracuje na inscenacích tanečního souboru Lenka Vagnerová & Company.Ve druhé polovině inscenace ale už výraznější prostor nedostane.

O Franckovi Matyáše Řezníčka se dá říct jediné – je to mladý, bezstarostný, sebestředný floutek. Na malé ploše, která je vymezena Lízalce, vymodelovala Taťjana Medvecká přesný a ne právě lichotivý portrét citově zmrzačené ženy. O vynikající Strouhalce Martiny Preissové už byla řeč.

Po smrti dobrý

Koncem Maryši si nebyli jisti ani její autoři – také ho několikrát přepisovali. Říkává se, že jak člověk žil, tak umírá. Z tohoto pohledu by Vávrova smrt měla dovršit výklad postavy, její charakter. David Prachař hraje muže, který je k politování, nevzbuzuje ani hrůzu, spíš ošklivost. Nevýrazný, vyhořelý chlap. Ve špinavé bundě, zaprášený, vnitřně pokroucený, nepřitažlivý. Na Maryšu hledí s uslintaným obdivem, ale to, že klátí ve mlejně děvečky, mu moc nevěříme. Maryša mu jistě imponuje i jako silná osobnost, u které by mohl najít oporu.

Vávrova smrt není dramatická, jen tak všedně přijde. Nad mlýnem se protnou dva paprsky světla, znějí varhany, on vypije otrávené kafe, položí – konečně – Maryši hlavu do klína a vypustí duši. Jak tam půl sedí, půl leží, připomínají ukřižovaného Ježíše v náruči Marie. Je to takové čapkovsky „trapné“ a obyčejné. Způsob, jakým Mikulášek inscenuje Maryšu, snad ani otřásající vyústění mít nemůže.

Národní divadlo – Alois a Vilém Mrštíkové: Maryša. Režie Jan Mikulášek, dramaturgie Marta Ljubková, Jan Tošovský, scéna Marek Cpin, kostýmy Kateřina Štefková, zvukový design Michal Cáb. Premiéra 23. listopadu 2017.

• Autor: Marie Reslová
• Publikováno: 14. prosince 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Maryša umazaná od mouky

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ