Divadelní noviny > Burza Zprávy
Národní divadlo bez ředitele (No. 18)
Ve dnech 5. – 21. září pořádá Asociace profesionálních divadel České republiky informační kampaň pod názvem Pomozte svému divadlu. Vystoupeními regionálních divadel po celé zemi a na piazzetě před Národním divadlem, podepsáním petice diváky, divadelníky i občany, přes informace na webových stránkách a sociálních sítích a s pomocí médií chceme důrazně upozornit na skutečnost, že více než dvacet let není v Čechách a na Moravě vyřešen systém správy a financování regionálních divadel.
Za tu dobu prošla naše společnost mnoha reformami. Měnil se daňový, sociální a zdravotnický systém, zanikly a vznikly kraje, přesouvaly se odpovědnosti a pravomoci, jen na kulturu a živé umění se nemyslí.
Prakticky všechny vlády slibovaly věnovat podpoře kultury alespoň jedno procento ze státního rozpočtu. Skoro všichni ministři deklarovali nutnost zavedení kooperativního financování divadel a orchestrů. Vedly se diskuse o tom, že zřízení krajů a následující reforma veřejné správy povede k nastavení dlouhodobě udržitelného systému. Vznikly koncepce, programy a politiky, jejichž součástí je i zvyšování podpory kultury a umění mimo Prahu.
Výsledek je ovšem tristní. Státní rozpočet myslí na kulturu necelou polovinou procenta. Kraje podporují divadla a orchestry nesystematicky. Místo vládou přislíbených 150 miliónů korun na podporu regionálních divadel a orchestrů je v návrhu státního rozpočtu 37. Stát dotuje vstupenky do divadel na území města Prahy 10krát více než ve zbytku republiky, přičemž v onom „zbytku“ žije 85 % občanů. Hlavní město Praha je pravděpodobně jedinou evropskou metropolí, která nepřispívá ani jedinou korunou na operní divadlo.
Neexistence systému a pravidel se však neprojevuje jen finanční nestabilitou a nespravedlností.
Každoročně zažíváme zmatky a skandály kolem jmenování a odvolávání ředitelů kulturních institucí. Aktuální kauza odvolání ředitele Národního divadla je další v řadě podobných příhod. Jen namátkou vzpomínáme na odvolání a návrat Jiřího Šestáka v Českých Budějovicích, totéž v Olomouci, odvolání Zdeňka Prokeše v Brně, zmatky v Opavě, Liberci, Zlíně, Plzni a konec konců i odvolání předminulého ředitele Národního divadla, změny několika posledních ředitelů Státní opery atd., atd. S pochopením sdílíme rozhořčení umělců Národního divadla v Praze s událostmi posledních dnů, jež se u nás neději zdaleka poprvé.
Obáváme se však se vší vážností, že hlubší a horší příčinou neochoty a neschopnosti politických elit zavést alespoň nějaký systém správy divadel a dalších institucí v rámci celého státu není složitost takového kroku. Leccos lze totiž „opsat“ ze zahraničí a my sami jsme již podali přinejmenším desítky návrhů.
Obáváme se, že hlavní příčinou je prohlubující se duchovní a kulturní krize celé společnosti.
České divadlo má totiž v naší historii výjimečné postavení. Stálo u obnovy národní identity, která se stala podmínkou naší státnosti. Bylo po celou dobu naší moderní historie u všeho důležitého, bylo naším nejbezpečnějším ostrovem svobody i v nejtěžších časech. Nezájem o jeho další osud je v tomto kontextu nezájmem o osud vlastní identity i vlastní společnosti a státu. Je to urážka a ponížení sebe sama. Je to projev ztráty sebeúcty, sebedůvěry a schopnosti pravdivé sebereflexe. To vše jsou typické příznaky začínajícího patologického rozkladu osobnosti, a v tomto smyslu i rozkladu a sebezničení vlastní kultury, identity i vlastní svobodné a na společných hodnotách a idejích rozvíjející se společnosti.
Zasadit se o vyřešení tohoto problému znamená nejen protestovat a donutit parlament a vládu, aby plnili své povinnosti vůči našemu státu a jeho kultuře. Znamená to také pro nás – umělce od divadla – přestat se hádat, kdo má v tomto nesystému horší podmínky, a uvědomit si společnou odpovědnost za budoucnost české kultury v tom nejhlubším slova smyslu.
Není totiž nadále možné kvalitně pracovat v podmínkách, které nejsou řízeny odpovídajícím systémem.
Očekáváme proto maximální zodpovědnost od vlády naší země při realizaci změn, které by nahradily věčnou improvizaci maximální profesionalitou. K tomu je zapotřebí neodkladně zahájit kroky vedoucí k vytvoření takových podmínek pro živou kulturu, abychom se jednou za její úroveň nemuseli hanbit. Žádáme, aby byly okamžitě zahájeny procesy vedoucí k nápravě současného skandálního stavu.
Ještě žádný národ nikdy neprodělal na kultuře, ale každý prodělá na nekulturnosti!
za výbor Asociace profesionálních divadel České republiky
doc. MgA. Jan Burian, předseda APD ČR, ředitel Divadla J.K. Tyla Plzeň
Mgr. Jiří Šesták, ředitel Jihočeského divadla České Budějovice
MgA. Eva Kejkrtová Měřičková, ředitelka Dejvického divadla v Praze
MgA. Stanislav Moša, ředitel Městského divadla Brno
Mgr. Stanislav Doubrava, ředitel Naivního divadla Liberec
Mgr. Zdeněk Prokeš, umělecký šéf Laterny Magiky
Komentáře k článku: Národní divadlo bez ředitele (No. 18)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
„Hlavní město Praha
je pravděpodobně jedinou evropskou metropolí, která nepřispívá ani jedinou korunou na operní divadlo.“
Totéž jsem tu skandalizoval už v lednu. Navrhoval jsem, aby budova SO byla předána hlavnímu městu a aby z něj konečně Praha udělala svou jedinou městskou operu.
Navrhoval jsem i název: Divadlo bratří Škroupů a široce jsem zdůvodnil, proč by si to bratři zasloužili.
Nejenom za něj jsem se stal terčem výsměchu s poukazem na to, že problematice oper nerozumím.
Lze se nadít, že Asociace profesionálních divadel České republiky jí, na rozdíl ode mne, rozumí.
17.09.2012 (19.07), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Takhle
běžela na iDN v lednu diskuse o problému operního divadla v Praze. Kdyby MK ČR četlo a jednalo, nemuselo k dnešní krizi vůbec dojít.
Time Out Petra Pavlovského (No. 18):
(Zredigováno z diskusí na www. divadelni-noviny.cz)
Time Out Petra Pavlovského No.2, 11. 1. 2012
Předpokládám, že nejenom tlak kulturní veřejnosti, ale i prostá politická nutnost donutí paní ministryni rozhodnutí svého předchůdce revidovat. Vždyť ona přece nebyla jmenována proto, aby neochvějně pokračovala v diletantských krocích darebáka, ale proto, aby se od jeho špatných činů distancovala a napravila je – kupř. rehabilitováním neprávem odvolaného odpůrce korupčníků, ředitele ČNFÚ Opěly, což se již stalo….
Ve vládě je paní Hanáková jediným reprezentantem strany Starostové a nezávislí. Kdo ale jiný, než právě tato strana by měl mít zájem na ukončení letité nespravedlnosti: mezi všemi českými velkými městy je to Praha a jenom Praha, která má obě opery hrazeny ze státního rozpočtu!…
KOMENTÁŘE ČTENÁŘŮ
Nezájem diskutovat k tomuto textu se zdál svědčit pro obecný souhlas — nikdo nenamítal. Leč již následujícího dne — 12 I. — zveřejnila Věra Drápelová v MFD článek Kaplička nabobtnala, kde hned v úvodním odstavci píše: I bez složitých analýz bylo zjevné, že dva samostatné domy v Praze nedávají smysl. K tomuto výroku nejsou připojeny nejenom „složité analýzy“, ale ani jednoslovný argument.
Co vlastně „dává smysl“ opernímu domu? Po mém soudu samotná jeho produkce podepřená dostatečnou návštěvností. Zjednodušeně: Smysl každého divadla je plném hledišti. Je v něm dokonce i smysl toho nejkomerčnějšího a nejpokleslejšího divadla, dokonce toho ze všech nejvíc.
Jaký byl smysl existence dvou samostatných operních domů v Praze v minulosti?
Ponechme stranou operní produkci v Praze v první polovině XIX. století a upřeme pozornost na vznik Prozatímního divadla. Jeho zpěvohra zahájila 20. XI. 1862 premiérou Cherubiniho Vodnáře a pokračovala Škroupovým Dráteníkem.
Od té doby byly v Praze nezpochybnitelně dva operní domy, německý a český, až do roku 1944, tedy plných 82 let. Domy, ve smyslu budovy se ovšem měnily, Němcům nejdříve přibyl Neues Deutsches Theater, pak mu ubylo Stavovské, které zabrali 1918 Češi a přejmenovali na J. K. Tyla, Čechům zase přibyla Zlatá kaplička, která nahradila Prozatímní divadlo.
K tomu se přidal roku 1920 třetí pražský operní dům — VINOHRADSKÁ ZPĚVOHRA. Ta existovala 12 let, do roku 1932. Hrála sice většinou operety (které ovšem dnes běžně uvádějí všechny mimopražské české operní domy — Č. Budějovice, Ústí,n.L., Olomouc, Opava, Liberec, Brno), ale hrála často i opery (Prodaná nevěsta, Hubička, Dráteník, Hoffmannovy povídky, Carmen, Čarostřelec)….
Unesla-li tehdejší Praha s daleko menším počtem obyvatel a s nesrovnatelně menší návštěvností mimopražského i zahraničního publika (nesrovnatelná je např. kapacita pražských hotelů!), dokonce i tři opery, proč by dnes „dva samostatné domy v Praze nedávaly smysl?…
V sezóně 1945/6 … byly v Praze opět dva operní domy, totiž ND a Velká opera 5. května se jmény Kašlík, Ančerl, R. Brock, Radok, Jernek. Tento druhý pražský operní dům, nepochybně smysluplný, zlikvidovalo svévolně MŠO řízené Zdeňkem Nejedlým k 1. 8. 1948, navzdory protestům řady umělců, teoretiků, kritiků i laických diváků….
Suma sumárum: za 150 let, od roku 1862 do dneška, byly v Praze nejméně dva operní domy plných 105 let, totiž 1862 — 1944, 1945 — 48 a 1992 — 2012. byl to většinový a normální stav. Za exces, vděčící komunistické diktatuře, je tedy nutno naopak považovat situaci IV. republiky 1948–89, s přesahem přes větší část republiky V. (1989 — 92) kdy byl v Praze operní dům jenom jeden. Krátce: Za Rakouska, za Rakouska-Uherska, za První i Druhé republiky, za Protektorátu, za Třetí republiky i za Šesté republiky měla Praha vždy dva operní domy.Měly smyl a budou jej mít i nadále, pokud budou mít diváky. Praha má „morální povinnost“ se o svou operu přinejmenším pokusit. Už 22 let utápí daleko větší peníze v daleko méně perspektivních podnicích. –pp-
Reagoval pouze Josef Herman, odlišnost jeho názorů byla ale pouze zdánlivá:
Josefe, … my dva se názorově lišíme daleko míň, než se Ti zdá. „… (…)… Vícesouborové molochy jsou jiný problém než dvě opery v Praze, které by mohly (a měly) být samostatné. Já jen trvám na tom, že město Praha je povinno pokusit se držet v Praze ze svých prostředků městskou operu, podobně, jako tak činí řada dalších, ale vesměs menších a chudších měst v ČR! Její oprávnění pak návštěvnost potvrdí a nebo ne!…, co dokáží Budějovice, Opava, Olomouc, Ústí, Liberec, Brno a d., by měla dokázat i Praha – financovat městskou operu, tím spíš, že b\y, po vzoru městských oper v Německu, mohla mít i Praha týž orchestr (FOK) pro koncerty i pro operu…… z rozpočtu MK se má hradit pouze jedna opera v Praze, totiž opera ND. Naopak si myslím, že MK ČR, pracující s podílem na celorepublikovém daňovém výnosu, by mělo více přispívat na Národní divadla v Brně a v Ostravě než necelými 3%.
Petr Pavlovský 13. 1. 2012
Divadlo Na zábradlí Praha — Richard Biegel: Od Špačkova domu k Palladiu (Poločas pražského architektonického rozpadu) – další díl z cyklu setkání a diskusí Čí je to město?, DNz Praha 15. ledna 2012.
viz iDN: Vnímal jsem Prahu jako něco samozřejmého
KOMENTÁŘE ČTENÁŘŮ
Pavlovský: Beseda vyústila v konstatování, že právě dnes má Praha naději. Kdy, když ne dnes, a kdo, když ne tandem nové ministryně kultury (Starostové a nezávislí) a pražského magistrátu, ovládaného předvolební koalicí TOP 09-Starostové a nezávislí (27 poslanců z 65)?
Po ostudném odchodu svého předchůdce by ministryně ve spolupráci s vedením Prahy měla zvrátit jeho skandální rozhodnutí a zachovat v hlavím městě tradiční (od roku 1862, s výjimkou let komunistického režimu IV. republiky 1948 — 89) a pro evropské metropole standardní dvě opery: operu státní (operu Národního divadla) a operu městskou, v budově dnešní Státní opery, dříve Smetanova divadla, před neblahým rokem 1948 Velké opery V. května, předtím Neues Deutsches Theatre.
Už dnes by mohla být vyhlášena anketa na její pojmenování! Název Městská opera je banální, ale co třeba OPERA BRATŘÍ ŠKROUPŮ?
František Škroup se narodil 3. 6. 1801 ve Voticích na Hradecku a zemřel 7. 2. 1862 (jeho hrob je na katolickém odd. hřbitova Grooswijk v Rotterdamu), tedy před 150 lety. Kromě hudby k Tylově Fidlovačce (1834), ze které pochází naše státní hymna, složil první české opery: Dráteník (libreto J. K. Chmelenský), Oldřich a Božena (1826), Libušin sňatek (1835). Jeho poslední opera, romantický Kolumbus na německé libreto (Histel) už nebyla provedena, v době zkoušení byl Škroup předčasně penzionován kvůli sporům s ředitelem Stögrem. Operu hráli v Praze až za Protektorátu roku 1942.
Dochovaly se i liturgické skladby F. Š. pro pražskou synagogu v Dušní, kde řídil rituální zpěv. S J. K. Chmelenským vydávali (1835 — 1839) periodický sborník Věnec ze zpěvů vlastenských. U příležitosti výročí jeho úmrtí Kvarteto Bohuslava Martinů nahrálo CD s jeho třemi kvartety, které vydalo nakl. Radioservis.
Jeho mladší bratr, Pražák Jan Nepomuk Škroup (15. 9. 1811 — 5. 5. 1892, v květnu bude 120. výročí úmrtí), byl od roku 1836 sbormistrem a v letech 1870–82 druhým kapelníkem Stavovského divadla;1844–49 ředitelem Žofínské akademie, kde nastudoval mj. sbory do Romea a Julie od H. Berlioze. Od roku 1838 byl ředitelem kůru u Křižovníků, od 1845 byl současně kapelníkem u sv. Víta. Psal chrámovou hudbu a oblíbené sbory, např. Bývali Čechové. Autor opery Švédové v Praze — ta by se dnes jistě líbila turistům přijedším ze Skandinávie .
J. K. Tyl, druhý člen „tvůrčího týmu státní opery“, má u nás divadel přehršel, tím velkým v Plzni počínaje. Myslím, že přínos bratří Škroupů kultuře v Česku je srovnatelný, jakkoli není dodnes dostatečně zpopularizovaný.
Petr Pavlovský 18. 1. 2012
Vladimíre /Hulcovi/,
kdy jindy je vhodná doba k hledání názvu Státní opery, než když se tato ruší? Když v tom domě nebude státní opera, a vypadá to tak, že opravdu zanikne, tak se ta budova prostě MUSÍ jmenovat jinak. Dřívější název Smetanovo divadlo by mi nevadil, kdyby se tím divadlo nestalo trvalou památkou na Nejedlého komunistickou zvůli.
Věcně správné by bylo Pražská opera nebo Opera města Prahy. Když ale v jiných městech máme Janáčkovu operu, Divadlo A. Dvořáka, F. X Šaldy, Mahena, bří Mrštíků, O. Stibora, J. K. Tyla, V. K. Klicpery, B. Němcové, V. Nezvala, A. Jiráska a dokonce i jistého Karla Pippicha ze Zlonic (*21. 4. 1849) v Chrudimi, proč by nemohlo být jedno divadlo pojmenováno po druhém z tvůrců národní a státní hymny? (Pravda, má na Žižkově legendární náměstí, ale Smetana i Dvořák mají v centrální Praze jak nábřeží, tak i sochu. Odpovídalo by to prostě českému stávajícímu pojmenovávacímu úzu!
Josef Herman opět přičinil několik polemických poznámek, na které jsem odpovídal:
Josefe,… Pokud jde o Státní operu, úpěnlivě si přeji její zrušení a ne nějakou transformaci. Na jejím místě bych rád viděl městskou operu (ať už by se její budova jmenovala jakkoli (ti Škroupové se mi líbili mj. pro svou jazykovou utrakvističnost), takovou, jakou mají četná jiná, menší a chudší česká a moravská města, bohatší o to, oč je Praha bohatší než třeba Brno, Plzeň či Ostrava. Když mohou ona, proč ne Praha?
Pokud jde o dramaturgické odlišení, je jednoduché: ND je principiálně povinno uvádět český repertoár, klasický, moderní i současný, v opeře i v činohře. Za to je národ prostřednictvím příslušné kapitoly v rozpočtu MK ČR platí. (Jan Burian v DN 2012, 2, s. 11: Na provoz divadel, umístěných v hl. m. Praze věnuje ministerstvo kultury již více než desetinásobek toho co na ostatní divadla…(…)…Naše hlavní město po dlouhá léta nevkládá ani jednu korunu svých dotací do operní tvorby…)
Také by mělo vychovávat národní operní publikum, tzn. hrát operu pro děti. Kdyby pak občas nasadili kousek od O. Nedbala nebo dokonce od R. Frimla, nezlobil bych se, k národní kultuře to patří.
Teprve pak je na řadě cizojazyčný repertoár, tam bych se přimlouval především za 18. století s Mozartem v čele. Dále je tu i něco barokních oper, vzniklých v našem regionu.
Městská opera by naopak měla hrát světovou tvorbu 19. a 20. století, v originálech (samozřejmě s titulkováním). Měla by být atraktivní i pro turistický „incoming“, pro ty turisty, kteří do Prahy nejezdí za pivem a prostitutkami, ani za baťůžkářskými povyraženími, protestními demonstracemi, pochody pýchy homosexuálů atp. Pro turisty, jejichž pobyt v Praze, prodloužený kvůli návštěvě opery byť i pouze o jeden den, se Praze bohatě vyplatí.
Petr Pavlovský, 9. 1. 2012
Otázka sloučení Státní opery Praha a Národního divadla se dostane 23. února na jednání tripartity za účasti ministryně kultury Aleny Hanákové (STAN), premiéra Petra Nečase (ODS) a zástupců odborů. Viz i-DN: Tripartita o sloučení
Chtěli jsme, aby si paní ministryně vyslechla jiný názor, než má její náměstek Radek Zdráhal. Podle našeho názoru je hospodaření Státní opery v dobrých číslech, řekl předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Jaroslav Zavadil…
Chceme oddělení Státní opery od Národního divadla, prohlásil představitel odborové organizace Státní opery Miroslav Svoboda. Ondřej Černý zase považuje rozhodnutí o transformaci pražské operní scény za neměnné.
Transformace se má uskutečnit v letech 2012 až 2015. Plán zachovává uměleckou samostatnost orchestrů a sborů obou institucí, počítá naopak se sloučením baletních souborů a souboru sólistů Národního divadla a Státní opery Praha.
Po sto prvé a bez ohledu na odboráře!
Hlavní město Praha nemá morální právo na to, aby v metropoli byla jenom jediná opera, totiž státní, což opera ND de iure i de facto je — je stoprocentně financována ze státního rozpočtu, resp. z příslušné kapitoly rozpočtu MK ČR.
Hlavní město Praha má MORÁLNÍ POVINNOST ke svým občanům, ke svým návštěvníkům domácím i zahraničním a k jejich pražským hostitelům (hotelům), ke státu, jehož je metropolí, k celé české kultuře a konečně i vůči svým „menším bratřím“ — ostatním krajským městům — držet a financovat městskou operu, podobně jako to činí Brno, Olomouc, Ostrava, Plzeň, České Budějovice, Ústí nad Labem, Liberec a dokonce i Opava!
To už ovšem není problém paní ministryně kultury Aleny Hanákové (STAN); pokud jde o ni, postačí, aby budovu bývalého Neues Deutsches Theatre předala městu Praze, beztak ti, kteří ji kdysi ze svého postavili, ji rozhodně nestavěli jako státní a až do vyhlášení Protektorátu nikdy státu nepatřila! Stát na ni prostě nemá „gebír“!
„Míček“ leží na dvorci pražského magistrátu jako výzva pro koaličního kolegu paní ministryně, primátora Svobodu. To by měl být jeden z nejdůležitějších bodů jeho předvolebního programu do podzimních voleb: konečně zřídit pražskou městskou operu! V té krásné budově, která je dnes „něco mezi nádražím a muzeem“!
Petr Pavlovský, 29. 1. 2012
Po zatím poslední várce námitek:
Samozřejmě, že si svou operu má hradit Praha sama a žádná jiná města jí v tom nemají pomáhat! Ostatní města si přece také sama hradí své vlastní městské opery!
Nikde jsem nepsal o dramaturgickém profilu potenciální opery hl. m. Prahy. Samozřejmě, že by měl být odlišný od profilu opery ND, na druhou stranu ovšem nelze přímo nutit dva svébytné operní domy, aby svou dramaturgii koordinovaly — také by tu měla být rivalita, konkurence, tradiční kompetitivní vztah.
Dramaturgie ND je z podstaty daleko svázanější, má své povinnosti k národní kultuře — opeře. Ty by pražská městská opera samozřejmě neměla. O to internacionálnější by mohla mít dramaturgii, nejspíš cílenou především na zahraniční opery 19. století. Dramaturgické rozdíly:
ND je sice státní, ale viděno je tradičně především jako národní. Tedy nejdřív Smetana, pak Dvořák, pak Janáček, pak Škroup, Vejvanovský, Míča, Mysliveček, Michna atd. –sestupně – pak Mozart /Haydn, Händel/, pak snad Bizet a Wagner a teprve po tom Verdi, Gounod, Puccini, Auber: Němá z Portici (to je pro operu geniálně pikantní titul!). Co takhle balet Zchromlá labuť?
Proto si myslím, že „Grand Opéra“ by mohli dělat v !“Metropolitní Praha“…. Opera města Prahy by měla vzniknout „na zelené louce“, resp. v prázdném domě u nádraží. Jestli by její vedení angažovalo některé ze zaměstnanců dosavadní SOP, je zcela vedlejší. Žádní stávající odboráři, žádná tripartita! Je to věc Prahy a jejího zastupitelstva, co nad to jest, od zlého jest! Stát by, prostřednictvím MK ČR, mohl maximálně trochu finančně vypomoci, podobně, jako vypomáhá jiným městským operám!
Já prostě nechci SOP reformovat, já ji chci bezezbytku zlikvidovat! Já chci jenom ten PRÁZDNÝ DŮM — tedy ne pro sebe, nýbrž pro nějaké vysoutěžené umělce — podobně, jako kdysi dostal O. Hrab prázdné DEFB a udělal z něj Archu!
• Autor: Petr Pavlovský
• Publikováno: 8. Únor, 2012
17.09.2012 (20.39), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Petře,
piš své komentáře uvážlivěji. Tento Tvůj příspevěk je vhodný jako samostatný text či dokonce studie, ne však do internetové diskuse. V podstatě jím jen zahlcuješ prostor a málokdo jej dočte, natož aby diskutoval. Navíc stále opakuješ v podstatě jednu a tu samou ideu a se stejnými argumenty. Posečkej chvíli, až se události pohnou.
17.09.2012 (21.33), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Vladimíre,
on to do značné míry už samostatný text byl – Time Out No 18!
Máš bloody Recht, ale já můžu vyletět z kůže, když tady tu ideu se stejnými argumenty opakuji už od 11. I. do omrzení a pořád marně – až na J. Hermana, který má tolik slušnosti, že se mnou alespoň občas polemizuje.
Jinak je to jako házení hrachu na stěnu!
Teď, 17. IX. 2012, s tou ideou přišla Asociace profesionálních divadel České republiky jako se zcela zásadním NOVÝM POŽADAVKEM. Proboha! Čte někdo z nich iDN? Pokud ano, proč se se mnou, s hlasem osamělce na poušti, už dávno neztotožnili, když jsem tu ten jejich požadavek formuloval už před devíti měsíci? Proč jej nikdo nezvedl, když jsem jej zde položil? Protože to napsal bláznivej Pavlák? Začíná to být pravda teprve, když to řeknou oni?
Jde tu o věc, o to CO SE ŘÍKÁ, nebo jde o to KDO TO ŘÍKÁ?
Já jako důchodce samozřejmě neaspiruji na to, abych požíval vážnosti Asociace…, ale takhle mi to přijde, jako kdyby říkali: kecej si, co chceš, nikdo Tě stejně nečte či neberee vážně! Teprve až to řekneme MY, tak to bude hodné pozornosti!
18.09.2012 (0.04), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Petře,
to já už bych musel být z kůže dávno… Alespoň vidíš, jaké to je, když o něčem léta mluvíš a nikdo si toho nevšímá, a najednou to kdosi prezentuje. Když jsem se podíval na Otázky Václava Moravce, najednou všichni tři prezentovali, co jsem k těm věcem psal, přestože donedávna mne za to skandalizovali. Ale čert vem, hlavně aby to konečně nabralo správný směr a k něčemu to vedlo.
18.09.2012 (8.42), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Ano,
a to je také důvod, proč pro mne bylo vždy mnohem důležitější místo šéfa katedry než titul docenta, ačkoli za něj bych dostal přidáno daleko víc peněz: nechtěl jsem, pokud možno, aby někdo mocnější než já arogantně a bez polemiky realizoval mylná rozhodnutí, ke kterým bych musel jen mlčky přihlížet.
Nejsem a nikdy jsem nebyl mocibažný, ale nenávidím aroganci moci, která se vůbec nenamáhá vyvrátit protinázor – prostě jej jenom (zdánlivě či doopravdy) nevnímá. Teprve to a nikoli třeba neexistenci svobodných voleb považuji za popření demokracie. K čemu jsou mi svobodné volby, když pak jejich vítěz, ať je to kdokoli, už nemusí brát zřetel vůbec na nic, když se jejich následkem stal na čtyři roky neosvíceným absolutistou?
19.09.2012 (3.10), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Blížíme se
– zdá se – slovutným africkým státům, kde demokraticky zvolený vládce rovnou všechny své protivníky vyvraždí.
02.10.2012 (2.19), , Trvalý odkaz komentáře,