Génius pod břemenem hluchoty
Beethoven – tak jednoduše zní titul nejnovější inscenace Baletu Národního divadla Brno, který má připomenout 250 let od narození hudebního skladatele. Loňské uzavření divadel kvůli koronaviru odsunulo premiéru na letošní listopad. Velkoryse pojatá inscenace propojila brněnský balet s orchestrem a sborem Janáčkovy opery a předními operními sólisty.
Choreograf a umělecký šéf brněnského baletu Mário Radačovský vybral části z Beethovenových symfonií – tančí se na věty z 5., 6., 7. a především 9. symfonie, z níž zní i závěrečný sbor Óda na radost. Jistým kontrastem jsou skladby subtilnější – klavírní sonáty a Romance pro housle a orchestr č. 2 F dur.
Uspořádání scény je neobvyklé. Taneční prostor je nad orchestřištěm, zatímco orchestr je umístěn za ním na vyvýšeném pódiu a pěvecký sbor vyjíždí až v závěru inscenace do výše na horizontu. Ústředním motivem scénického řešení Jaroslava Milfajta je partitura. Celý prostor scény propojují notové linky, které při nasvícení vrhají zlověstné stíny na tváře protagonistů. Designem partitur jsou pokryty velké mobilní kvádry, jejichž prostřednictvím se mění hrací aranžmá, a listy s partiturami jsou i hlavní rekvizitou. Papírové partitury se rozhazují, mačkají či trhají jako demonstrace vztahů a situací mezi klíčovými postavami. Podobnou funkci má piano, s nímž se neustále pojíždí a k němuž se vztahuje většina důležitých scén. Naopak statickým prvkem scény je u levého portálu umístěné silně naddimenzované sluchadlo, které Beethoven používal při postupné ztrátě sluchu.
Právě ztráta sluchu, personifikovaná postavou nazvanou Smrt-Hluchota, je hlavním tématem Radačovského pojetí Beethovena. Taneční dialogy mezi touto postavou a titulním hrdinou se neustále vracejí. Smrt-Hluchota je všudypřítomná a asistuje většině dalších scén z Beethovenova života. Pozornost je věnována jeho idealizované matce a stejně tak despotickému otci; komplikovaný vztah k ženám naznačují výstupy se třemi láskami. Scény odkazující k Beethovenově životu se střídají s abstraktnějšími obrazy – na první větu z 6. symfonie (Pastorální) Radačovský prostřednictvím dívčího sboru vytváří atmosféru hravého venkova a přírody, na první větu z 5. symfonie (Osudová) prezentuje taneční číslo, v němž sbor imituje rozestavení orchestru a někteří tanečníci naznačují pohyby hráčů na hudební nástroje. Odtrženost této scény od zbytku inscenace není náhodná. Její předobraz vznikl jako samostatné dílo už před šesti lety.
Hrací prostor se proměňuje hlavně díky obřím hranolům, jejichž rozmístění určuje atmosféru scény. Pokud jsou v šikmé poloze, může pod jejich tíhou Beethoven symbolicky trpět nebo naopak šplhat na jejich vrchol. Dobře slouží i jako skluzavka při rozvernější pastorální scéně. Nejde však o řešení nové. Podobné využil před sedmnácti lety Petr Zuska v inscenaci D.M.J. 1953–1977. Zatímco u Zusky byla manipulace s tehdy menšími hranoly organickou součástí choreografie, byla přirozená a maximálně funkční, u Radačovského práce s někdy nepoddajnými hranoly zadrhává a nedaří se docílit zamýšleného efektu. Rozdíl je vidět například v místě, kdy jsou objekty stavěny do řady, aby se následně docílilo efektu dominového pádu.
Pro rozměrnou, více než dvouhodinovou hudební plochu toho k vyprávění není mnoho, což by nemuselo vadit, kdyby nastoupila choreografická invence, která by třeba i abstraktním scénám dokázala dát zajímavý ryze taneční obsah. Zatímco v pozadí zní mistrovská kompozice, taneční dění v popředí působí řídce. Nepomáhá mu málo plastická charakteristika jednotlivých postav. Starý Beethoven, vzpomínající na svůj život, prakticky neopouští svůj utrápený výraz, který se aspoň v několika momentech zlomí v záchvat vzteku. Příliš málo odstínů pro jinak charizmatického tanečníka Ilyu Mironova. Ještě méně výrazových příležitostí dostává Arthur Abram představující stále usměvavého a zamilovaného Mladého Beethovena nebo Ivan Popov jako Otec, který je především zlý, případně po odepnutí opasku ještě více zlý. U představitelek tří Beethovenových lásek, které na premiéře tančily Emilia Vuorio, Eriko Wakizono a Klaudia Radačovská, lze obdivovat kvalitní techniku a taneční suverenitu, ale pojetí postav jim nedává mnoho možností rozvinout výrazový um. Nejzajímavější a herecky nejprobarvenější je z této trojice Radačovské Osudová láska. Plnokrevnější postavou je Matka-Anděl v podání Klaudie Lakomé a především postava Smrti-Hluchoty v genderově nevyhraněném a do detailů herecky vypracovaném ztvárnění Thorisem Magongwou.
Inscenace kulminuje scénami na závěrečnou větu deváté symfonie. Radačovský přechází k zobecňujícímu sdělení, že tato planeta zažila řadu hrůz, revolučních zlomů a bojů za svobodu. Jednotlivci v tanečním sboru podle kostýmů, do detailů vypracovaných Ľudmilou Várossovou, odkazují na různé epochy. Jsou zde příslušníci Velké francouzské revoluce, vězenkyně z nacistického koncentráku, ošátkované pionýrky i lidé ze současnosti. Nad hlavami pěveckého sboru sledujeme v projekci nejrůznější despoty – od Hitlera přes Stalina k Mao Ce-tungovi – a burcující scény značící hrozbu, ať už jí je útok na New York v roce 2001, nebo vojenská přehlídka v Pchjongjangu. Poněkud prvoplánový apel se místy zajímavě potkává s Beethovenovou hudbou, například když v projekci severokorejské vojákyně se samopaly pochodují v souladu s Ódou na radost.
Beethovenovy kompozice znějí v precizním nastudování dirigenta Jakuba Kleckera. Romanci pro housle a orchestr č. 2 F dur citlivě přednesl Dennis Schneiderka a krásně vyzněly klavírní sonáty v podání Jiřího Hrubého. Nutno připomenout také výborné pěvce Janu Šrejma Kačírkovou, Janu Hrochovou, Aleše Brisceina a Davida Szendiucha. Inscenace Beethoven je především poklonou skladatelově hudbě.
Národní divadlo Brno – Beethoven. Choreografie a režie Mário Radačovský, hudba Ludwig van Beethoven, dirigent Jakub Klecker, sbormistryně Klára Složilová Roztočilová, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Ľudmila Várossová. Premiéra 13. listopadu 2021.
Komentáře k článku: Génius pod břemenem hluchoty
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)