V dokonalosti je krása
Spojit oratorium Bohuslava Martinů Epos o Gilgamešovi s operou Henryho Purcella Dido a Aeneas znamená obsáhnout hudební prostor tří staletí. A právě prostor ve fyzickém, duchovním a samozřejmě hudebním (akustickém) smyslu je základnou a tak trochu i smyslem inscenace. Jako vždy u režiséra Jiřího Heřmana.
Vše, co se na jevišti odehrává, vychází z velkorysého pojetí prostoru FOTO MAREK OLBRZYMEK
Diváci přicházejí do hlediště akusticky tónovaného preludiem několika akordů, po otevřeném jevišti korzují postavy a znenáhla se do jejich náhodné chůze vmísí rituální přechod několika žen. Jedno jemně vyplývá z druhého. Zatmívá se a na jeviště nastoupí jednotně oblečený orchestr, ukloní se a dirigent Marko Ivanović uvede hráče do mělkého orchestřiště. Další způsob, jak ozvláštnit daný okamžik. Jak vytvořit něco neobvyklého, slavnostního. Snad až rituálního.
Hraje se v obří hale odkazující k funkcionalismu třicátých let. Po levé straně jsou vstupy do pokojů, jimiž nastoupí v Gilgamešovi sbor celý v černém. Vzadu je prosklená stěna, která se podle potřeb otevře a promění prostor v náznak obří lodi rozrážející vlny promítané na horizont. Anglická mluvená slova se šeptem překládají. První tóny oratoria jdou do úplné tmy, aby se jiným nasvícením otevíral nový časoprostor. S dalšími hudebními frázemi znovu a znovu. Většina pohybů zpomaleně ritualizovaná, střídaná prudkými akcemi. Inscenace se mění na čistou hudbu vizualizovanou prostorem, lidskými bytostmi a světlem.
Sbor manipuluje s deskami vypadlými ze stropu – lidé se vztahují k nebesům, a v závěru, když „okna“ zasadí, jich dosáhnou? Nemá smysl číst dění příliš konkrétně, je symbolické, neprodukuje striktní ideje, natož praktické informace. Umocňuje hudbu, dotváří ji, napomáhá její sdělnosti.
O čem se hraje? O kráse, tajemnu, duchovnu. O kontemplaci. O prostoru. A je zdůrazňována tvořivost, fantazie, imaginace. Nechybí otázky směřující k podstatě lidského bytí, o tom, odkud a kam jdeme, proč tu jsme. Platí to hlavně pro Epos o Gilgamešovi, v němž Martinů tyto otázky položil. A také chtěl, aby se skladba neprováděla jen koncertně, ale na jevišti – tedy významově, což inscenátoři splnili.
Tato inscenace je precizně fungující organismus. Nejsou tu použity žádné prefabrikáty, všechno je promyšlené do posledního detailu, v hudbě i na jevišti originálně, tak, jak to hudba a jevištní obrazy vyžadují. Což předpokládá pečlivou přípravu, na kterou si tvůrci museli najít čas a prostor ve složitém provozu divadla. Odměnou je inscenace, jež má perfektní scénickou stavbu – s prostorem významově a barevně sladěné kostýmy, precizní pěvecké a hudební nastudování a také pečlivé nasvícení, které tvoří polovinu úspěchu. Zdejší sbor je vyhlášený, jako vždy dokonale sezpívaný, ale tentokrát zvlášť propracovaný ve výrazu, při obtížném zpívání navíc přesně plní složitá seskupení, pohyby a gesta v originální choreografii.
Epos o Gilgamešovi působí jako opojné provedení dramatické hudební skladby, z níž nelze vyčleňovat jednotlivé vyjadřovací prostředky a postupy. Což platí i pro druhou část večera, operu Henryho Purcella Dido a Aeneas. Orchestr zase jinak jednotně oblečený přivedl specialista na barokní hudbu Václav Lux, také s několika „svými“ hráči na historické nástroje z orchestru Collegium 1704. Jiří Heřman byl konkrétnější než v Gilgamešovi, na přídi pomyslné lodi se na lehátkách povalují zřejmě lidé z lepší společnosti a popíjejí své drinky. Aeneas se setkává s Dido na malém ostrůvku jak z katalogu cestovní kanceláře, milostně se tu dovádí ve vaně i na lenošce. Nechybí trocha jemného humoru. Nelze říct, že by se hrálo v současnosti, jednak jsou reálie i kostýmy trochu retro (zlatá šedesátá?), ale hlavně slouží jen k lepšímu pochopení událostí, jinak je vlastně jedno, kdy a kde se milenci sejdou a rozejdou. Smrt Dido poté, co Aeneas odjede za povinnostmi, se vrací k symbolice první části večera.
Také všichni sólisté zaslouží absolutorium, počínaje Jiřím Hájkem a Davidem Nyklem v postavách Gilgameše a Enkidua, v roli Dido prokázala nádherný hlas a stylový projev Markéta Cukrová, Belindu výtečně provedla Andrea Široká a Aenease opět David Nykl.
Za jednu z nejprůkaznějších kvalit pak považuji hudební pojetí oratoria Bohuslava Martinů, jak ho nastudoval Marko Ivanović – vyvážená tektonika jednotlivých částí, dokonalá souhra orchestru, vyladěné skupiny nástrojů, nástrojová sóla, nádherné žestě, jemné smyčce. Provedení Purcellovy opery bylo také parádní, ale přece jen této hudbě, myslím, tak úplně nesvědčí akustika Janáčkova divadla.
Inscenaci lze chápat také jako sukus všech Heřmanových postupů a prostředků, jak je bylo možné shledat už v jeho předchozích dílech. Jedná se o jakési shrnutí možností, bez nichž by tak parádní inscenace asi nebyla myslitelná.
Národní divadlo Brno – Bohuslav Martinů: Epos o Gilgamešovi, Henry Purcell: Dido a Aeneas. Libreto Nahum Tate, prolog upravil podle Purcella Marko Ivanović. Hudební nastudování Marko Ivanović a Václav Luks, režie Jiří Heřman, scéna Dragan Stojčevski, kostýmy Alexandra Grusková, světelný design Daniel Tesař, choreografie Jan Kodet, sbormistr Pavel Koňárek. Premiéra 13. května 2016 v Janáčkově divadle.
Komentáře k článku: V dokonalosti je krása
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
