Alternativa pro školu a veřejnost
Téměř přesně po dvou letech se do brněnské Reduty vrací spolu se svým tvůrčím týmem režisér Braňo Holiček. Jeho nová inscenace Kmeny, inspirovaná stejnojmennou knihou Vladimira 518 a Karla Veselého o současných městských subkulturách, v podstatě recykluje principy použité už v předcházející Černé labuti.
Kmeny jsou koncipovány jako osobní promluvy herců směrem k publiku… FOTO JAKUB JÍRA
Jako předloha režisérovi slouží opět nedramatický text z žánru věcné literatury, pracuje s téměř totožným hereckým týmem, několika rekvizitami určí hrací prostor a nastolí prostý inscenační princip, který zůstává neměnný v průběhu celé (nedlouhé) inscenace. Jeviště Reduty tentokrát scénograf Nikola Tempír ohraničil řadou osmi velkých praček, jejichž dvířka slouží zároveň jako obrazovky. Tam, kde byli v Černé labuti herci oblečeni jednotně do bílých kostýmů, v Kmenech je základním úborem černé spodní prádlo, které herci doplňují tu značkovými teniskami, outdoorovými kalhotami, šusťákovou bundou nebo tanečním trikotem, podle toho, co je „brand“ sociální skupiny, se kterou se identifikují.
Sedm herců se pak v lineárně řazených monolozích střídá ve vyprávění autentických či dojem autenticity navozujících vzpomínek na období svého dospívání, kdy je snaha někam patřit, najít si své místo mezi skupinou podobně smýšlejících vrstevníků nejnaléhavější. V Černé labuti jen probleskávaly střípky osobních výpovědí, Kmeny jsou koncipovány už jako osobní promluvy herců směrem k publiku, kdy ostatní spoluhráči jen pomáhají danému protagonistovi rozehrát jeho vyprávění. Tak se Roman Blumaier svěřuje se svým lehce schizofrenním dospíváním punkera a hokejisty v jedné osobě, Magdalena Tkačíková tematizuje kontrast mezi svou křehkostí a pubertálním nadšením pro jadrné hiphopové texty, Martin Veselý přibližuje divákům zděděnou vášeň pro motorky, Štěpán Kaminský se zas snaží přesvědčit, že dětství strávené na tanečních trénincích mělo smysl (nakonec se na tanec totiž vždycky daly balit holky)…
Ke každému uměleckému dílu přistupujeme s určitou mírou „předporozumění“ a diváckého očekávání a naše hodnocení pak vychází z perspektivy, jakou na ně nahlížíme. Když přistoupíme na to, že každá inscenace je určena konkrétnímu divákovi v konkrétním divadle, že ono obligátní „tady a teď“ hraje zcela zásadní roli, je možné se na Kmeny dívat jako na roztomilou drobničku, na níž je především cenné, že se nesnaží tvářit jako něco víc, než co je. Je to jakási memoárová besídka, kdy jsou herci s pomocí režiséra schopni navodit velmi příjemnou atmosféru a nenucený kontakt s publikem, umí pracovat s rytmem a timingem, uplatní smysl pro humor. Ukazují, že lehkost, hravost a spontánnost mohou být taky podstatnou divadelní kvalitou. A i marketingově se titul jeví jako dobrý tah. Má potenciál do divadla nalákat nové diváky a zároveň ty stávající neodradit.
Když se ale ona zmíněná perspektiva pootočí, respektive podíváme-li se na inscenaci z poněkud většího odstupu, mohou se zdát použité postupy (i když v brněnských inscenacích a v inscenacích Národního divadla zvláště se s nimi nesetkáváme často) až příliš osvědčené, lineární řazení monologů až příliš jednoduché a zvolená autorská metoda až příliš klouzající po povrchu. Stejně jako u Černé labutě se zdá, že řízená improvizace a postupné ohledávání předlohy nedovolí během několika týdnů běžného zkoušení dostat se dál než k více či méně zdařilým etudám s přímočarou strukturou.
Připadá mi, že autorské divadlo má alespoň v našem divadelním kontextu často aureolu progresivnějšího, tematicky zacílenějšího divadla. Kmeny se ale témat, jako jsou například hledání identity, touha někam patřit, možnost svobodného sebevyjádření, nebo naopak schovávání se za „masku“, dotýkají jen opravdu zlehýnka. Z určitých postupů jako například variování a vytrhávání replik z jejich předešlého kontextu, nadužívání mikrofonů či vůbec použití „zpovědního divadla“, kdy to, že jsem na jevišti sám za sebe a „neschovávám se za postavu“, má být zárukou automatického srozumění mezi jevištěm a hledištěm, se už stávají jakási klišé alternativního divadla.V případě Kmenů by se možná chtělo mluvit až o alternativním – v nepejorativním smyslu slova – bulváru. Ale… na Brno dobrý?
Národní divadlo Brno – Karel Veselý, Vladimir 518: Kmeny. Režie Braňo Holiček, dramaturgie Ilona Smejkalová, dramatizace Braňo Holiček, Ilona Smejkalová, výprava Nikola Tempír. Premiéra 9. února 2017.
Komentáře k článku: Alternativa pro školu a veřejnost
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
