Mezi pobřežími plují naše něžná slova…
Operu Láska na dálku lze považovat za výtrysk soudobě pojatého romantismu a mysticismu. Opera vypráví legendu o lásce francouzského truvéra Jaufrého Rudela k tripoliské princezně, s níž se setkal jako účastník druhé křížové výpravy, na níž v první polovině 12. století zřejmě zemřel. Nebylo třeba nic přidávat ani ubírat, stačilo citlivě procítit a prožít pocity dvou zvláštních milenců – jenže právě to je nejobtížnější a na výjimečném operním díle nejcennější. V současnosti vzniká hodně operních novinek, ale souběh sil hudby a literatury sotva která dosahuje.
Inscenaci vládnou volně plynoucí rituální proměny prostoru, světel, akcí sólistů a sboru v souladu s jemnými proměnami hudby FOTO MAREK OLBRZYMEK
Pokud takové dílo podpoří svými siločarami i jevištní dění, vizuální, kinetické, herecké, pak nelze účinnost operního díla ničím nahradit. Jiří Heřman touto inscenací o další krok postoupil v průzkumu možností Janáčkova divadla. Jemně se proměňující podoba jeviště symbolicky, a proto přirozeně, věcně i emotivně, vyjadřovala nesmírné vzdálenosti a zároveň blízkosti – pocitů postav, etických zásad, myšlenek, geograficky odlehlých a přitom tolik souznějících míst na naší Zemi. Pomalu plynoucí soustava rituálních akcí a výtvarná čistota byly podle mého zatím nejblíž poetice, s jakou Heřman uchopil v pražském Národním divadle Parsifala (2011). Ostatně opery mají mnoho společného, přestože skladatelka nijak nevychází z Wagnera, styčné plochy však nalezneme ve vyjádření idejí, pocitů, v jaksi nadpozemském hudebně-dramatickém prostoru, v němž neplatí zákony fyziky, ale jen zákony volného pohybu myšlenek. Krásy. Adekvátní prostor stvořili inscenátoři – o detailech je zbytečné psát, zabralo by to mnoho místa, aniž bych uměl viděné a slyšené převést do slovního popisu. Jen dodejme, že Janáčkovo divadlo coby výplod velikášství režimu (1965) často nevyhovoval běžným inscenacím, spílalo se mu – až Jiří Heřman odkryl jeho možnosti.
JOSEF HERMAN
Finská skladatelka Kaija Saariaho (1952) patří mezi nejvýznamnější osobnosti kompoziční generace druhé poloviny 20. století. Vystudovala Sibeliovu akademii v Helsinkách, od roku 1982 žije v Paříži, kde objevila kompoziční techniky založené na zvukovém spektru – pracuje se zvukovými barvami, které vznikají počítačovou analýzou těchto spekter. Metoda je patrná v její tvorbě dodnes a v opeře o pěti dějstvích Láska na dálku (L’amour de loin) na libreto libanonského literáta a novináře Amina Maaloufa. Jako libretistu ho navrhl Peter Sellars v době, kdy už bylo třeba začít pracovat na objednávku festivalu v Salcburku, kde se opera hrála poprvé v roce 2000. Pro oba autory, kteří se do té doby neznali, to byla první operní práce.
Hudební jazyk skladatelky citlivě reaguje na dramatičnost textu, což na současné skladatelské scéně už, bohužel, není obvyklé. Saariaho však dobře ví, jak důležitá je vazba mezi hudbou a jevištním děním, v tom smyslu její kompozice respektuje tradiční základy operní tvorby. Hudební proud tvoří pomocí zvukových atmosfér, ale také precizním kompozičním zpracováním jednotlivých motivů, které zní střídavě v orchestru nebo ve zpěvních partech. Skladatelka v nich prokazuje hlubokou znalost možností lidského hlasu, zpěvy zní příjemně a nesou duchovní procítění skladby. Propracovaná instrumentace velkého orchestru umožňuje bohatou škálu zvukových barev, zvlášť skladatelka uplatňuje sekci bicích nástrojů. A také občas používá elektroakustiku k dosažení dalších zvukových barev.
Opera obsahuje pouze tři hlavní role a sbor, který komentuje příběh, nebo tvoří další zvukovou barvu. Pěvecký sbor Masarykovy univerzity zásadně přispěl, scénicky i hudebně, k úspěšnému provedení interpretačně hodně náročného díla. Mužská část sboru byla v několika místech poněkud rozhozená, ženská však zněla neustále kompaktně, stejně jako smíšené pasáže. Orchestr hrál pod taktovkou Marka Ivanoviće velmi odpovědně a nechal se unášet bohatými zvukovými příležitostmi této hudby. A to přesto, že, jako všude ve světě, hráči operního orchestru nejsou, a nemohou být, zvyklí interpretovat soudobou hudbu. Odvedli výbornou práci a vyhráli pečlivě každou pasáž. Obzvlášť si pochvalu zaslouží sekce dřev a bicích nástrojů.
V roli hraběnky z Tripolisu, neboli Clémence, zazněl na premiéře brilantní hlas Pavly Vykopalové. V Česku jsme zvyklí vídat ji v rolích Mařenky, Jenůfy nebo Káti Kabanové a také v hlavních sopránových partech řady českých i světových oratorií a kantát, ale málokdy se věnuje současné hudbě. V Lásce na dálku se však projevila jako velmi verzatilní sopranistku, schopná výborně interpretovat různé hudební styly. V náročném partu truvéra Jaufrého Rudela ukázal barytonista Roman Hoza široký a kvalitní rejstřík často i ve vyšších tenorových polohách. Barevný a kantabilní mezzosoprán Markéty Cukrové byl vynikající pro úlohu Poutníka, jenž má v opeře funkci jak hlavního vypravěče, tak doručovatele milostných zpráv.
Premiéra Lásky na dálku byla poslední úžasnou velkou produkcí před uzavřením Janáčkova divadla kvůli rekonstrukci. Výtečné nastudování svého díla si na repríze 31. března vychutnala sama skladatelka.
ROBERT FERRER
Autor je španělský skladatel a dirigent studující v Brně
Národní divadlo Brno – Kaija Saariaho, Amin Maalouf: Láska na dálku. Opera o pěti dějstvích. Hudební nastudování Marko Ivanović, režie Jiří Heřman, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková-Rusínová, světelný design Daniel Tesař, sbormistr Michal Vajda, dramaturgie Patricie Částková. Česká premiéra 24. března 2017 v Janáčkově divadle.
Komentáře k článku: Mezi pobřežími plují naše něžná slova…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
