Jenůfa brněnského usmíření?
Martin Glaser jako by chtěl inscenací opery Leoše Janáčka Její pastorkyňa usmířit zdejší tradicionalisty se současnou estetikou a se snahou hledat i v operním díle aktuální témata, aniž by jim ovšem výrazně sáhl na milované dílo. I na kroje došlo, jen byly stylizované, nehistorické. I na nové téma, které Glaser z díla vyčetl – neschopnost komunikace mezi lidmi jako základ tragédie. Inscenace je také příspěvkem do současných debat o podobě festivalu Janáček Brno, dokládá, že hledat nové interpretace Mistrových děl může být nosným cílem festivalu – rád jsem po premiéře poslouchal rozechvělá slova okouzleného náměstka Matěje Hollana! I diváci povstali a myslím, že to mysleli upřímně. Inscenace oslavila padesáté výročí otevření Janáčkova divadla (tehdy se hrálo nové nastudování Příhod lišky Bystroušky), kytici za stejných padesát let právem dostal i výtečně sloužící sbormistr Josef Pančík.
Jaroslav Březina (Laca), Pavla Vykopalová (Jenůfa), Jitka Zerhauová (stařenka Buryjovka) FOTO PATRIK BORECKÝ
Sám téma nekomunikativnosti v Jenůfě nenacházím, ostatně vůbec bych si netroufl v této opeře podobná trochu racionálně intelektuální témata hledat. Leč Glaserovo čtení respektuji jako možné a koncizní. A hlavně užitečné! Ostatně témata nevznikají jen interpretací díla, z jeho struktury a historické podoby, právě to tradicionalisté dohánějí ad absurdum, ale také ze současného života, ze stavu světa, jehož problémy současný tvůrce přirozeně, vědomě i podvědomě, do díla promítá. Prostě z přirozeného dialogu díla s dobou, v níž se jím zabýváme. Platí to i pro samotnou jevištní estetiku, přirozeně. A bylo tomu tak odjakživa, jak dobře vědí ti, kteří operu nezkoumají jen jako dílo skladatele, ale jako dílo jevištní. K teoretizování mě svádí brněnská situace, do níž inscenace vstoupila, a nemyslím, že jen mimoděk, naopak Glasera podezírám z jistého kalkulu, což není vůbec nic špatného, naopak – bez snahy vyjádřit se k něčemu podstatnému se tvůrce stává jen naivním jelimanem a jeho dílo ničemu neprospěje. Jak časté v našem operním rybníčku. Tu inscenaci chápu jako programové prohlášení, kudy jít v Brně dál.
JABLOŇOVÝ sad
Možná se původem a hlavní profesí činoherní režisér Martin Glaser inspiroval u Čechova. Dějiště Její pastorkyně přemístil ze mlýna a venkovské světničky do sadu v prvním jednání plného opojných barev pozdního léta a vůně skutečných jablek, Jenůfa se Stařenkou je krájejí (místo původních brambor), Laca je moštuje, opilí rekruti a samozřejmě hlavně furiant Števa v nich brutálně šlapou. Sem tam některé spadne do orchestru, až se divím, že to instrumentalisté snesou. Přímo modelová ukázka Glaserova myšlení: na jevištním dění ani na průběhu příběhu se vlastně nic nezmění (na což bývají „znalci“ díla choulostiví, i když divil bych, kdyby některý z hlídačů janáčkovského odkazu nezaprotestoval, že žádná jablka v Janáčkově opeře přece nejsou!), takové řešení se netluče s hudbou ani s libretem, umožňuje uplatnit současný vizuál (jevištní techniku a plastické svícení) a ještě režisér získal prostředek, jímž dění opery v makrostruktuře symbolizovat. Protože Glaser nechce příběh nijak domýšlet, předělávat, posunovat, je svým způsobem až příliš pokorný vůči danostem partitury na rozdíl od německých režisérů, kteří ho jinak, myslím, hodně inspirují.
První jednání je jako obraz od Moneta, včetně zakomponovaných statických postav v pozadí jeviště a jásavého svícení, v druhém koruny stromů zešedly a připomínaly temné mraky nad stísněnými světničkami, ve třetím zbyl jen pahýl jednoho stromu, před ním smutný svatební stůl, aby Laca s Jenůfou v samotném závěru vykročili do nepohody života, symbolizované umělým deštěm, na zcela prázdném temném jevišti. Glaser ovšem není první, kdo příběh opery zarámoval do koloběhu přírody, vzpomeňme vloni na Festivalu Janáček uvedené a tradicionalisty proklínané inscenace Petera Konwitschného, který navíc všechno odehrál bez přestaveb v jednom symbolickém prostoru. Ve stejné logice postupovalo i poslední „ekologické“ nastudování v Mnichově, v němž se stále víc devastovala od počátku zničená průmyslová krajina. Našly by se další příklady. I ten lijavec známe z inscenace Roberta Carsena a podle mého by se bez něj Glaserovo nastudování dobře obešlo – neměla ale nakonec ta sprcha připomenout vodní oponu před divadlem?
Laca (Jaroslav Březina) s Jenůfou (Pavla Vykopalová) hledají společnou cestu na prázdném temném jevišti FOTO PATRIK BORECKÝ
Uzavřeni v jizbičkách
Glaser spoléhá především na scénografii, kterou demonstruje kýžené významy. Scénografii dobře nasvícenou, rozvrženou do prostoru, která nelpí na drobnostech, není prvoplánově popisná, ale je významotvorná i náladotvorná. Provokuje k domýšlení, k asociativnímu, třeba podprahovému vnímání souvislostí – jablka odkazují doslova k jablkovým lícům Jenůfy, jimiž okouzlila Števu, a Laca jí je proto znetvořil křivákem, ale vůbec ke „hře o jablko“, řečeno s Věrou Chytilovou, k biblickému jablku hříchu a poznání atd. A pak je scéna výtvarně působivá sama o sobě, je tak trochu sama marketingem inscenace, v dobrém slova smyslu atrakcí.
Druhé jednání Glaser postavil na klaustrofobii světničky, v níž Kostelnička nechává Jenůfu tajně porodit. Na jevišti je řada identických šedých světniček, stroze zařízených jako vězeňské cely, postavy z nich názorně (ne)komunikují jaksi přes zeď. A zůstávají samy se svým trápením, se svými výčitkami. Jen mi to na živelného Janáčka přijde trochu mechanické a zjednodušující, z jeho vyprávění příběhu neumím vypreparovat tak čisté teze. Je to, myslím, jeden z důvodů, proč inscenace působí jaksi způsobně, věcně, osobně se mi po výtryscích emocí trochu stýská.
Janáček bez tradice
V nejdůsledněji tematizovaném druhém jednání přirozeně vynikne obdobně emocionálně zdrženlivé hudební nastudování Marka Ivanoviće. Nic nedal na tradici, brněnskou nebo pražskou či jakou, vůbec si nepřipustil, že se o ten pravý janáčkovský styl vedly (a, myslím, ještě povedou) vášnivé nesmyslné spory. Mohly by být zábavné tváří v tvář Ivanovićovu nastudování – používá to i ono nikoli stylotvorně, nikoli programově, ale ryze účelově ve prospěch svého i Glaserova zcela konkrétního čtení jednotlivých míst partitury. Prostě podle potřeby se někdy deklamuje, jindy melodizuje, ale vždycky cudně, Ivanović zřejmě také nepovažuje Janáčka za moravského Pucciniho.
Hraje partituru svobodně podle svého s jasným cílem dát vyniknout každé promluvě, každému významovému celku. Stejně jako režisér, který také interpretuje víc události, repliky a situační nuance než samotnou hudbu. Mnohá místa slyším jinak, některá mi Ivanović objevil.
Nejpatrnější je právě ztráta vyhrocených emocí, šetří jimi oba, ovšem ve vyznění hudby je to citelnější. Hraje se brněnská verze z roku 1908 v edici sira Charlese Mackerrase a Johna Tyrrella (tedy bez Kovařovicových retuší, ale bez původní árie Kostelničky z prvního jednání), která dané interpretaci pochopitelně vyhovuje. Ani v rekrutské scéně Ivanović nepopustil z distingovaného provedení! Všechno hraje v přímočaré logice příběhu, nikoli v logice hudebního výrazu – třeba Každý párek si musí své trápení přestát u něho není lyrickým vybočením a zastavením, ale logickou součástí rekrutské scény. Průběh hudby člení i někdy nápadně dlouhými pauzami, které zase odlišují repliky či pasáže, třebas i na úkor hudební logiky. Vlastně orchestr tak trochu upozaďuje už nebývalým ztišením a zkomorněním zvuku vůči pěvcům. Nekritizuji, konstatuji a snažím se pochopit jiné možné, a opakuji, promyšlené a velmi propracované nastudování. Zní mi v uších a myslím, že na něj nakonec přistoupím. Ivanović zaslouží uznání už za odvahu udělat to v brněnské jámě lvové!
Ustrašená Kostelnička
Jsou tu ovšem místa, která nacházejí zcela nová, emocionálně působivá a logická řešení. Nejnápadněji to lze demonstrovat na postavě Kostelničky, u které nebývá zcela jasné, zda Jenůfčino dítě utopila z hrdosti, z pocitu povýšeného soudce a vykonavatele rozsudku, nebo zda je její čin opravdu jen zoufalou snahou zachránit život Jenůfě i za cenu ztráty vlastního spasení. Když se provalí vražda dítěte a všichni útočí na Jenůfu coby domnělou vražednici, Kostelnička zpravidla důstojným velebným hlasem ten povyk povýšeně ukončí: Ještě jsem tu já, vy ničeho nevíte. Glaserova a Ivanovićova Kostelnička Szilvia Rálik (Maďarka, perfektní češtinou!) tu repliku bojácně, v pianissimu zašeptá, skoro špitne. Logicky, vždyť slabého ducha byla jen ze strachu z prozrazení (a samozřejmě posledního soudu). Jen to, pokud vím, zatím nikoho nenapadlo – proto se vyplatí nedat na tradice, jenom, a číst partituru vždy znovu a po svém! A do podrobností, jako to udělali Glaser s Ivanovićem. Když pak Kostelnička přiznává, jak dítě vzala, k řece zanesla a v prosekaný otvor vstrčila, a ono ani nezapíplo, zpovídá se zdrceně ne ze zločinu, ale z hrůzy, kterou prožila a až do této svým způsobem pro ni osvobozující chvíle v sobě dusila.
Szilvia Rálik ještě nedávno v posledním budapešťském nastudování opery zpívala Jenůfu, do Kostelničky hlasově potřebuje trochu dozrát, ale vystavěla nádhernou postavu. Také ochotným naplněním, předpokládám, Glaserova požadavku na okázale šílené, nikoli pravděpodobnostní jednání. Přitom režisér na můj vkus ponechává až moc hereckého prostoru pěvcům, jejich přirozenosti, proto je herectví trochu disparátní. Nejpatrnější je Glaserův vliv na vzájemnou souhru a na významové detaily, jak je zvyklý pracovat z činohry. Ještě jeden příklad: když Laca provokuje Jenůfu voničkou (kytičkou), co opilý Števa přinesl od tej jednej, vůbec ji nevyvede z míry – repliku dej ji sem u Glasera doprovodí vyzývavým nastavením ňader, před nimiž Laca rozpačitě ustoupí. Ta zdánlivá drobnost je součástí podstatnější proměny vztahů: Števa (v pěvecky pěkném, herecky toporném podání Tomáše Juháse, který na roli od bratislavského nastudování pořádně zapracoval) zřejmě už Jenůfu moc nepřitahuje, jenže čeká s ním dítě a potřebuje se za něho vdát. Není to žádná ušlápnutá puťka, jedná, jak jinak v této inscenaci, naprosto racionálně. Pro Pavlu Vykopalovou ideální interpretace, part zazpívala parádně, i když v nervozitě v úvodu jednu pasáž vynechala. Lacu dokonale stvořil Jaroslav Březina, ostatně zvyklý propojit pěvecký výraz s hereckým do přesné a hlavně pro celek inscenace potřebné podoby. V premiérovém obsazení není slabé místo!
Nastudování Její pastorkyně není prvoplánově líbivé, není pro povrchní vnímání. Takové brněnská opera potřebovala.
Národní divadlo Brno – Leoš Janáček: Její pastorkyňa. Hudební nastudování Marko Ivanović, režie Martin Glaser, scéna Pavel Borák, kostýmy Markéta Oslzlá-Sládečková, světelný design Martin Špetlík, sbormistr Josef Pančík, choreografie Mário Radačovský, dramaturgie Olga Šubrtová. Premiéra 2. října 2015.
Komentáře k článku: Jenůfa brněnského usmíření?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
