V teplákách za šlechtictvím
Jedním z autorů, kterému činohra Národního divadla v Brně věnuje soustavnou pozornost, je Molière: nejnovější inscenace Měšťák šlechticem je na této scéně už pátým titulem francouzského komediografa během dvanácti let. Po originálně vyložených Lakomci (2009) a Scapinových šibalstvích (2011) měl být Měšťák šlechticem podle původních záměrů inscenován jako dobově autentické barokní divadlo. Hra, kterou Molière napsal na objednávku Ludvíka XIV. v žánru komedie-balet (a která zajisté představuje jeden z vrcholů tohoto specificky francouzského žánru), mohla být vhodnou látkou, nad níž by spojily síly všechny tři soubory brněnského Národního divadla. Leč neradostná finanční situace odsunula ambiciózní projekt do šuplíku a Měšťák šlechticem zůstal v rukou činoherců. Což o to, chudoba cti netratí a brněnská inscenace ostatně – soudě dle bohatých kostýmů a paruk – zase tak šetrná není. Potíž je spíš v tezi, která jako by z té podívané místy vystrkovala růžky: máme-li jen na řadovou inscenaci, postačí k pobavení obecenstva i „řadový“ humor.
Ján Jackuliak (Jourdain) a Sandra Riedlová (učitelka hudby) | FOTO JANA HALLOVÁ
Režisér Gustav Skála s herci pracovat umí a letité zkušenosti s komedií a lehčími hudebními žánry (operetou) dokáže řemeslně zúročit. Avšak geniální satirický potenciál Molièrovy hry zůstává téměř nevyužit s výjimkou vtipu vícevrstvých kostýmů, kdy honosné šaty a paruky určené očím společnosti jsou slupkou, která v soukromí odhaluje skutečné jádro: současný oděv příznačně charakterizující jednotlivé postavy. Ty však komunikují jen v obvyklém komediálním rámci bez momentu překvapení, zato často se silnou dávkou více či méně zdařilé karikatury (Bedřich Výtisk jako Učitel filosofie, Monika Maláčová jako Učitel šermu). Standardem je prvoplánově jadrná mluva, kdy zpěvačka rýmuje kastráta/zasratá, souhlásku dé nelze procvičovat jiným slovem než debil a měšťák pan Jourdain svou ženu téměř neosloví jinak než čůzo; s jinými postavami posouvá stereotypně opakovanými pokyny jedu, jedu nebo místečko.
Přitom se tato lidová komedie odehrává v prostředí, které je snad vzdálenou ozvěnou původního velkého projektu: střední a zadní plán jeviště zabírají naddimenzované kulisy terasově uspořádaného barokního interiéru s dvouramenným schodištěm a balustrádami. Úvodní obraz, v němž hudebník pokynem kapelnické hole uvádí do pohybu panoptikum všech postav, svádí k příslibu stylově čistého barokního milieu, avšak realita hereckého ztvárnění se většinou nevymyká ze soudobé konvence široce přístupné komedie. Podobných poněkud podivných momentů bychom shledali víc: proč kupříkladu z kulis téměř stále mírně dýmá?
Jánu Jackuliakovi v titulní roli ovšem nelze upřít jistý šarm. I on pod zlatem vyšívanými šaty či luxusním župánkem nosí, co je mu vskutku vlastní: propocený nátělník a vytahané tepláky. Tyto atributy spíš pohodlného prosťáctví než mentálního měšťáctví herec dokáže využít ve svůj prospěch. Jackuliakův Jourdain je tatík z rodu Podskalského Světáků, okouzlený leskem aristokracie. Jeho snaha přiblížit se k dvorským poctám je sice směšná, ale ve své přímočaré jednoduchosti vlastně neškodná. Toto buranství „s lidskou tváří“ spolu s některými dalšími šťavnatými hereckými výkony (Monika Maláčová v dvojroli Učitele šermu a Zpěvačky, Petr Halberstadt jako intrikující Dorant, Jana Štvrtecká v roli přičinlivé služky Nicole, Jakub Šafránek jako obratný Jacoviello) koření trochu planou inscenaci, která má v Mahenově činohře asi především za úkol plnit pokladnu.
Národní divadlo Brno (Mahenova činohra) – Molière: Měšťák šlechticem. Překlad Svatopluk Kadlec. Režie, úprava a choreografie Gustav Skála, scéna Eva Brodská, kostýmy Roman Šolc, dramaturgie Jaroslav Someš. Premiéra 20. dubna 2012.
Komentáře k článku: V teplákách za šlechtictvím
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
