Návrat Romea a Julie domů
Prokofjevův balet Romeo a Julie je jedním z klenotů divadelní klasiky 20. století. Titul inspirovaný slavnou shakespearovskou tragédií stále láká diváky i inscenátory svým dramatickým potenciálem, krásnou hudbou a širokými možnostmi pro taneční interpretaci. Světová premiéra se přitom konala před osmdesáti lety (přesně 30. prosince 1938) právě v Brně v Městském divadle Na hradbách (dnešním Mahenově divadle). Spíše komorní zpracování věčného příběhu v režii a choreografii Iva Váni Psoty mělo podtitul Devět tanečních scén o veliké lásce. Sám choreograf ztvárnil Romea a první Julie, Zora Šemberová, si vymínila tančit bez špičkových střevíců.
Romeo, Julie (pár vlevo) a jejich seznámení na plese FOTO CTIBOR BACHRATÝ
Poté následovalo mnoho slavných verzí jako například Lavrovského monumentální inscenace v Kirovově divadle v Leningradě. Pod další se podepsala i taková jména jako John Cranko, Kenneth MacMillan, Frederick Ashton, Rudolf Nurejev či Youri Vàmos. Nejnovější inscenace Mária Radačovského je již sedmou brněnskou verzí, které předcházelo dvojí uvedení Psoty a dále choreografie Jiřího Nermuta, Miroslava Kůry, Jiřího Němečka a Zdeňka Prokeše.
Rozdělená společnost a nesmrtelná láska
Mário Radačovský s režisérem Martinem Glaserem vycházejí z Lavrovského libreta, ale upravují si ho po svém. Jejich příběh se neodehrává v renesanční Veroně, ale ani v současnosti. Je časově nezařazený a akcentuje obraz rozdělení společnosti na „my a oni“, obraz střetu mezi svobodou a totalitou. Většina postav je zachována, zmizejí jen Montekové – rodiče Romea, chůva je nahrazena přítelkyní. Julii se navíc zdá sen, ve kterém řeší svůj vztah k Romeovi a mrtvému bratru Tybaltovi.
Choreografie připomíná například Radačovského West Side Story – totožné téma opět zpracoval na základě neoklasiky. Postavy dostávají odlišnou pohybovou charakteristiku podle toho, do jaké společenské skupiny patří. Kapuleti jsou strozí, uniformní a nebezpeční, v černých kostýmech s variacemi lesku, matu a stříbra. Jen Julie září v čistých barvách a materiálech ideálně kopírujících pohyb. Scénu nástupu Kapuletů v čele s Tybaltem dynamizuje házení praporů, které symbolizují jejich moc (efektní show však poněkud zastiňuje tanec na jevišti). Montekové tančící v ponožkách jsou pojati jako svobodomyslní a uvolnění lidé, ležérně odění do přírodních barev (jen Romeův kabát působí spíše jako pracovní plášť…). Jejich choreografický slovník je hravější, zemitější, radostnější, inspirovaný lidovými prvky.
První dějství působí celkově kompaktněji s dobře a logicky vystavěnými situacemi, jako je náhodné setkání budoucích milenců či snaha Romea, Merkucia a Benvolia splynout s davem na plese, jehož slavnostní atmosféru zdůrazňují originální masky – obličejovou část mají tanečníci otočenou do týla a tvář jim překrývá jakoby průhledné, stříbřité hledí. Choreografickým vrcholem inscenace je nápaditě pojatá slavná balkonová scéna. První milostné vzplanutí je křehké, vzdušné a stále plynoucí. Jen závěrečný tanec Monteků parodující svatbu zůstává záhadou. Merkucio se dvěma dívkami a svatebním závojem nekorespondují s poněkud unifikovaným tancem sboru.
Druhé dějství zahušťuje příběh. Konflikt mezi Merkuciem a Tybaltem je srozumitelný od počátečního špičkování až k otevřené nenávisti, ale značně zdlouhavý. Když se tvůrci v souladu s koncepcí bezčasovosti vzdali šermířských soubojů, nastává otázka, jak zabít Merkucia. Tybalt tak činí poněkud nevěrohodně praporem. Romeo se Julii vyznává z vraždy Tybalta jen ve zkratce, ale spor Julie s rodiči a její odpor ke svatbě s Parisem mají velkou sílu. V závěru inscenace se opět vyskytuje problém s nesrozumitelně použitými rekvizitami: Romeo vypije jed, kterým je Julie naoko uspaná, ale přesto zemře. A ona jen náhodou najde u mrtvého milence dýku, kterou se zabíjí. Inscenace končí zmarem, katarzní smíření se nekoná.
První milostné vzplanutí Romea (Arthur Abram) a Julie (Klaudia Radačovská) je křehké, vzdušné a stále plynoucí FOTO CTIBOR BACHRATÝ
Výzva pro interprety
Inscenace prokázala, že brněnský balet má ve většině případů interpretačně zdatné tanečníky, kteří zvládají choreografický part s přehledem a značným hereckým potenciálem. Role Romea a Julie jsou nastudovány hned v trojí alternaci. V premiérovém obsazení tančila Julii Klaudia Radačovská s velkou něhou, křehkostí a lehkostí pohybu. Jejími nejsilnějšími momenty bylo již zmíněné první velké pas de deux a závěrečná scéna vzdoru a bolesti. Arthur Abram stojí již několik let v předních řadách sólových tanečníků brněnského baletu zcela právem. Chlapecký typ s velkýma přesvědčivýma očima byl zamilován k zbláznění a působil současně hravě i odhodlaně. V chladném výrazu i gestu bezchybná byla matka Julie v podání Ivony Jeličové, podobně jako mužný a nenávistný Tybalt Martina Svobodníka. Rtuťovitý Merkucio Petera Leranta jako by neměl kosti a snílkovi Romeovi byl výborným protipólem. Jen Paris Doychina Docheva je postavou nevýraznou, v choreografickém pojetí v duchu čisté klasiky navíc působí jako z jiného kusu. Kněz Lorenzo v podání Ivana Příkaského je tanečně přesný, ale bez vyjasněného vztahu k oběma protagonistům. A že není malých rolí, dokázala svou živelnou radostí i Kristýna Kmentová jako Juliina přítelkyně.
Nový titul jistě obohatí dosavadní repertoár brněnského baletu. Radačovský dokázal najít svébytný taneční slovník, jen práce se sbory občas postrádala propracování a individualizaci, nejvíce během scén soubojů, které byly ponechány živelnosti a improvizaci tanečníků a nepůsobily přesvědčivě. V oslavách osmdesátého výročí nicméně soubor obstál se ctí. A co je ještě zajímavé, večer byl snímán live a byl tak dostupný online po celém světě.
Národní divadlo Brno – Sergej Prokofjev: Romeo a Julie. Hudba Sergej Prokofjev, choreografie Mário Radačovský, režie Martin Glaser, dirigent Pavel Šnajdr, scénografie Marek Hollý, kostýmy Alexandra Grusková. Premiéra 8. března 2019 v Janáčkově divadle.
Komentáře k článku: Návrat Romea a Julie domů
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
