Patos, který potřebujeme?
S životopisnými inscenacemi či filmy bývá potíž. Inscenátoři se hned na začátku zkoušení ochuzují o aspekt prosté lidské zvědavosti a touhy vědět, jak příběh dopadne. Musejí pak hledat jiné způsoby, jak zaujmout a udržet divákovu pozornost. Stejně tak i kompozičně má žánr biografie jisté ustálené postupy, kterým se dá obtížně vyhnout, takže je do značné míry předvídatelný.
Gymnastické scény v inscenaci o Věře Čáslavské samozřejmě nelze pominout FOTO JAKUB JÍRA
S těmito problémy se potýkaly i režisérka Tereza Karpianus a dramatička Simona Petrů v inscenaci o gymnastce Věře Čáslavské uváděné pod lapidárním názvem Věra v Divadle Reduta. Struktura příběhu, jednotlivá dějová zastavení jsou nabíledni a Petrů je jen lineárně řadí za sebou. Objev talentu, tvrdá dřina, olympiáda v Tokiu, podepsání manifestu Dva tisíce slov, gesto osobního vzdoru na stupních vítězů při olympiádě v Mexiku, společenská ostrakizace s nastupující normalizací, manželské problémy, sametová revoluce a osobní rodinná tragédie…
Dalším úskalím, nyní už čistě režijního rázu, je rozhodnutí, jak ztvárnit gymnastické scény, které v inscenaci o Věře Čáslavské pochopitelně nelze pominout a které by zároveň z logiky příběhu měly patřit k nejatraktivnějším místům. Tereze Karpianus slouží ke cti, že se vyhnula obezličce v podobě projekce skutečných Čáslavské vystoupení, zároveň se přece jen divadelně působivé pojetí gymnastických cviků najít nepodařilo. Snad s výjimkou olympijského vystoupení na bradlech, kdy ostatní herci přidržují dřevěné tyče kolem hlavní představitelky a jednoduchými pohyby se v divákově fantazii daří vzbudit představu gymnastického výkonu.
Podle propagačních materiálů divadla nechtěla být inscenace ani tak popisem jednoho mimořádného osudu, jako spíš zamyšlením nad smyslem lidské existence v zatěžkávacích momentech vlastního života a zlomových okamžicích historie, přesto se ve výsledku jedná spíš o triviální sled životopisných scének, často velmi stručných – až tato úsečnost osobu Věry Čáslavské nepatřičně banalizuje. Jako například ve scéně podpisu manifestu Dva tisíce slov, kdy je před naivně působící blondýnku předložen dokument s tím, že už i Zátopek to podepsal, ta tedy pokorně připojí svůj podpis a děj spěchá dál. Autorka nejspíš chtěla osud Čáslavské zbavit většiny drobnokresebných detailů a použít ho hlavně jako metaforu potřeby bojovnosti a cti v lidském životě, bohužel to činí příliš těžkopádnými, popisnými prostředky. V podstatě jen (na základě skutečnosti, že Čáslavská obdržela na znamení úcty při olympiádě v Tokiu samurajský meč) nechá dějem procházet jakousi symbolickou postavu, která pronáší útržky ze samurajského kodexu o morálních zásadách bojovníka.
Největším problémem scénáře a tím i inscenace je pak právě lapidární přímočarost, s jakou se sdělují „pravdy“. Repliky jako Jsi bojovník. To se mi líbí. To budeš ke gymnastice potřebovat. Být bojovník… Toto jaro právě skončilo a už se nevrátí. Je nutné porazit Sověty. Nebudu bojovat za sebe, ale za nás za všechny. Naši lidé si zaslouží vítězství. Měla jsem si víc všímat pampelišek…, často směřovány přímo do publika, působí pateticky, místy až kýčovitě.
Je pak na hercích, aby se s dialogy plnými podobných klišé vyrovnali. Ti ve vedlejších rolích, především Martin Veselý a Isabela Smečková Bencová, to zvládají s jistou dávkou lehkosti a hravosti, největší úkol ovšem stojí před hostující Gabrielou Štefanovou v titulní roli. Štefanová je obdivuhodná především pro svou vysokou pohybovou vybavenost. Upřímně si vážím evidentní pokory, nerutinérství a osobnostního nasazení, se kterými k roli přistupuje. Možná jí úcta k obdivuhodnému osudu Čáslavské ale svázala ruce a svou postavu zatěžkává, repliky pronáší často s dramatickými přídechy a příliš ilustruje jejich závažnost, jako by místo živé ženy hrála především symbol.
Není pochyb o tom, že přivádět právě dnes, kdy mnohým slova jako morálka, názorová pevnost či vnitřní integrita znějí bezobsažně až směšně, na divadelní jeviště postavy, pro něž je čest, odhodlání, nepragmatismus pevnou součástí jejich životní cesty, chvályhodné, ba co víc, potřebné. Zároveň chápu, že ukazovat pozitivní vzory je mnohem obtížnější než se pohybovat na umělecky bezpečném území ironie či relativizace. Obávám se ale, že inscenátoři si riziko snadného sklouznutí ke stavění divadelního pomníku a kýči neuvědomili dostatečně.
Národní divadlo Brno – Simona Petrů: Věra. Režie Tereza Karpianus, dramaturgie Lucie Němečková, scéna Jan Tobola, kostýmy Zuzana Mazáčová, pohybová spolupráce Ondřej Jiráček, hudba David Smečka. Premiéra 2. března 2018.
Komentáře k článku: Patos, který potřebujeme?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
