Pozlacená pýcha
V seriálových nebo filmových adaptacích románu Jane Austenové Pýcha a předsudek je vyzdvihována především milostná linie a opomíjí se, že Austenová líčila charaktery, vztahy a motivace svých postav s ironickým podtextem. Daniel Špinar v Národním divadle naopak ironii učinil tématem inscenace.
Elisabeth (Magdaléna Borová) a Jane (Jana Stryková) řeší své problémy na pohovce FOTO PATRIK BORECKÝ
Nehledá ji ale v textu románu, dosahuje jí skrze žánrový posun k rodinnému sitcomu. Ironizuje tak knižní předlohu, problém je, že toto nastavení nedodrží po celou dobu inscenace. Brání mu v tom vlastní dramatizace, která sleduje původní text až příliš důsledně, zachovává téměř všechny postavy a dějové peripetie. Dokud si tropí žerty z předlohy, je představení vtipné a svižné, jenže později sklouzne pouze k tomu, aby se v něm všechno „odvyprávělo“.
Zpočátku je žánrová transformace zdařilá – scénu zaplní obrovský, květinovými vzory přezdobený „domeček pro panenky“, výsostně dívčí prostor matky a jejích pěti dcer. Nechybí ani gauč, kde se řeší rodinné problémy. Všechny postavy mají charakter omezený na výraznou vlastnost, která řídí její chování. Realitou všedního dne matky Bennetové je snaha vdát svých pět dcer, což je zprvu základem komických situací. Jenže literární předloha se opírá spíš o vyprávění a popisy, a s tím, že neposkytuje moc dramatických situací, se Špinarova dramatizace nevyrovnává.
Spletitý děj, který přichází po zdařilé expozici, do situační komedie nezapadá, stejně jako vnitřní boj a názorová proměna Darcyho a Elisabeth, který je románovou pointou. Z původní koncepce tak zůstává dekorativní výprava a sbor karikatur (neurotická matka, infantilně ztřeštěné sestry, naivní Jane, dobromyslný prosťáček Bingley, jeho arogantní afektovaná sestra, úlisný bratranec Collins…).
Vybočují jen postavy Darcyho a Elisabeth, u nichž je naznačováno, že mají vnitřní svět, který postupně dojde proměny. Darcy příliš nemluví, je přezíravý a kolem ostatních proplouvá téměř nezúčastněně – jako papírové lodičky, které skládá a do nichž ukrývá své myšlenky. Elisabeth své pocity shrne do nápisu: Darcy nikdy! Nejprve jej namaluje na květinové tapety v domě, ale když se idylické soužití rodiny Bennetovy rozpadne, tapety, koberce i nábytek končí v troskách v orchestřišti. Nápis Darcy nikdy! po proměně scény dominuje takřka prázdnému jevišti, které lze vnímat jako metaforu myšlení Elisabeth – otevírá se jí „velký“ svět, v němž je dost prostoru pro změnu názoru. Jenže to všechno je především pouhá ilustrace. Když se obě postavy setkají v emocionálně bouřlivém dialogu, ať už při Darcyho prvním vyznání, nebo v závěru, působí jejich vyznání nepatřičně.
Typizace postav nedává hercům téměř žádný prostor, i nejednoznačné postavy Darcyho a Elisabeth postrádají výraznější charakteristiku, kterou by jim mohli Magdaléna Borová a Pavel Batěk vtisknout. Pouze v roli pana Benneta, ironicky nonšalantního a nenuceně glosujícího chování dcer, vyniká David Prachař.
Přednosti Špinarovy efektní režie se vyjeví v hromadných scénách. Precizně promyšlená choreografie vynikne jak na plesech stylizovaných jako moderní taneční zábavy, v momentech, kdy na scénu přicházejí důstojníci, nebo v obrazech druhé poloviny, když herci zaplňují prázdné jeviště. Dění rytmizuje nejen hudba, ale i různé střihy – Darcy svým příchodem scénu pozastaví a gestem opět spustí, při příchodu postavy Lady Catherine zahřmí, Bennetovi zapózují a po cvaknutí fotoaparátu se zase uvolní. To spolu s výtvarnou stránkou – scénografií i citlivou prací se světly zvlášť v dialogických scénách – činí ze Špinarovy Pýchy a předsudku atraktivní inscenaci, jen kdyby nabídla také dráždivou interpretaci.
Národní divadlo – Jane Austenová, Daniel Špinar: Pýcha a předsudek. Překlad románu Eva Kondrysová. Režie Daniel Špinar, dramaturgie Ilona Smejkalová, Milan Šotek, scéna Lucia Škandíková, kostýmy Linda Boráros, hudba Jiří Hájek. Premiéra 25. listopadu 2016. (Psáno z reprízy 13. ledna 2017.)
Komentáře k článku: Pozlacená pýcha
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
