Při mém zeleném ptáku, to je divadlo
Do poměrně zkostnatělého prostředí Národního divadla moravskoslezského vtrhl režisér Jan Frič jako biblická povodeň a zinscenoval zde obskurní svět Krále Ubu. Fričova inscenace hýří barvami, zvuky, šílenými nápady a ještě šílenějšími realizacemi. Pod tou vizuální erupcí se však neztratily původní narativ ani jeho zásadní sdělení – totiž že blbec u moci je vždy především obrazem společnosti.
Ostravský Král Ubu panuje v Poslanecké sněmovně ČR FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ
Už úvodní dialog mezi Otcem Ubu (David Viktora) a Matkou Ubu (Lada Bělášková), který začíná Ubuovým slavným Hovnajs, předznamenává, že se Frič nenechal, stejně jako Alfred Jarry při psaní hry, svazovat konvencemi. Odehrává se na forbíně jako interview vedené matkou Ubu s otcem Ubu. Ta, v kostýmku moderátorky televizních zpráv, pobíhá po jevišti s mikrofonem a přesvědčuje otce Ubu, že má zabít polského krále a celou jeho rodinu, aby sám usedl na jeho místo. Když rozhovor skončí, opona se rozhrne a děj se ocitá v kulisách Poslanecké sněmovny. Tam nejprve proběhne legendární večeře Ubuových s přáteli, setkání s králem a jeho družinou, uchvácení moci a divoký mejdan na oslavu nového krále. Nejen na něm samozřejmě nechybí polonahé ženy a kopulační pohyby.
Fričovo podobenství se vyznačuje ironickým šklebem, nejsou však opomenuty ani „morální facky“ a Jarryho text je ve výsledku přetaven v ještě mrazivější kritiku mocenství a společenské lability. V tomto ohledu dominuje scéna předcházející zmíněnému večírku, v níž se otec, nyní už král, Ubu se rozhodne koupit si náklonnost lidu tím, že uspořádá soutěž o velký obnos peněz. Dav se musí chovat jako zvířata, poslouchají na slovo všechny bláznivé nápady a nakonec jsou muži nuceni znásilnit přítomnou ženu. Ti to samozřejmě udělají. A znovu je přítomna kamera, čímž celá scéna dostává ještě více voyeurskou polohu.
Režisér sleduje Jarryho text věrně a přes všechny další eskapády jako vybírání daní, válka s Ruskem a vyhnanství dochází nakonec i k návratu do vlasti a absurdnímu požadavku lidu, aby se krutovládce vrátil na trůn. Mezitím ale nechá jezdit krále na segwayi jako na koni, z posla udělal messengera na kole, Rusům přidělal na masky pyje, aby bylo jasné, co si o nich myslí, druhý finanční rada neustále šňupe koks, a když si mají dát lajnu všichni, vytáhnou lajnovačku, kterou se vymezuje fotbalové či tenisové hřiště.
Kostýmní výtvarnice Anna Forstová oděla postavy do obleků politiků, scéna Nikoly Tempíra zase připomíná Poslaneckou sněmovnu, tím aktualizovali vše, čím Jarry kopal do panděra moci své doby. Když David Viktora na moment zaimitoval i Miloše Zemana, hraničilo to už poněkud s klišé, ale zároveň to jen podtrhovalo, kam celou svou inscenací Jan Frič míří. Ostatně klišé, kýče, vulgaritu a obscénnost na sebe režisér a herci vršili jako babylonskou věž, na jejíž vrchol se postavil právě otec Ubu, aby mohl pánu Bohu říct: Hovnajs! Zároveň to ale říkal i všem konzervativním divákům Národního divadla moravskoslezského, kteří Jarryho text neznají a Fričovu „svévolnost“ na repríze neskousli.
Národní divadlo moravskoslezské – Alfred Jarry: Král Ubu. Překlad Prokop Voskovec, režie a výběr hudby Jan Frič, dramaturgie Marek Pivovar, scéna Nikola Tempír, kostýmy Anna Forstová. Premiéra 7. dubna 2016. (Psáno z reprízy 1. června 2016.)
Komentáře k článku: Při mém zeleném ptáku, to je divadlo
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
