Žádná luza, perfektní interpreti
Poslechnout si zase jednou operu Bedřicha Smetany Braniboři v Čechách je svátek. Nehraje se možná pro komplikovaný příběh, možná proto, že interpretace partitury vyžaduje hodně dobrý orchestr a sbor. Ten ostravský svou roli zvládl famózně, na jevišti stvořil mnohačetnou dramatickou postavu, která inscenaci, sólisté i režisér odpustí, jednoznačně vévodila. Spolu s nimi italský tenorista Gianluca Zampieri, který si v poběhlíkovi Jírovi zřejmě po Lacovi našel svou další postavu českého repertoáru: co na tom, že v tom „aifru“ sem tam něco pěvecky úplně nevyšlo, tohle se nezpívá na krásu, ale opravdovost.
Pražská se zvedla chudina a zahraje si na pány – Gianluca Zampieri (Jíra) a sbor FOTO MARTIN POPELÁŘ
Vizuálně poslední Apač, což v režijním konceptualismu Jiřího Nekvasila čtu, možná domýšlím, jako jízlivou poznámku k debatám o imigraci. Ovšem v opeře Češi vyhánějí braniborské cizáky, kteří se tu roztahují, kradou, vraždí, znásilňují. Postaví se jim právě Jíra a málem ho kvůli tomu český soud pošle na šibenici! Konvička s Okamurou by jásali! Když se nakonec slaví národní vítězství, v čele opět stojí kolaboranti – Nekvasil nechal vztekle gestikulujícího Jíru odejít hledištěm a prásknout nad českou společností dveřmi. Čitelné, aktuální, neideologické, sympatické. Jenže jiná sdělení zavánějící odumřelou postmodernou jsem významově přečíst nedokázal, některým jsem se trpce smál. Nejvíc braniborským snad psům, či co to bylo za vetřelce, statistům oblečeným do černých policejních zásahových uniforem, na hlavě zvířecí masku se zelenými svítilnami místo očí a na rukou rukavice s červenými svítilnami místo drápů. Vtrhli i do hlediště, až na první a druhý balkon. Bez svítících propriet zastupovali zbrojnoše, české jako bavorské. Je to prvoplánové, popisné, absolutně mimo hudbu. Proč dva z nich váleli po jevišti podstavec pro slony, či jak nazvat ten původně snad stůl přikrytý „ubrusem“ se znakem lva, u kterého nerozhodný Wolfram váhal postavit se Braniborům a přítomní rytíři „odvážně“ hlasovali jednomyslně s ním (jedno z pěkných významových míst)? Připomínal kuličku, kterou dva hovniválové válejí sem a tam, jako by nevěděli, kam s ní – dá se to vztáhnout na odhodlání českého lidu? Líbilo by se mi to, ale patří to ke kvizům, které čeští režiséři, i Jiří Nekvasil, nechávají diváky luštit. Jinak se mi líbí, že Nekvasil tvoří na divadelní konstrukci umělé divadelní obrazy, jimiž chce debatovat s diváky. Jen mi vadí, že ho víc zajímá Sabina než Smetana.
Největší aplaus sklidil osmdesátiletý Richard Novák, který si ovšem postavu Kmeta zahrál po svém, prastarou poetikou, a názorně ukázal, že hlavní na jevišti je vždycky osobnost. Na věčné časy a nikdy jinak! Jeho hlas je stále pevný a v jeho výrazu jako významové alikvoty znějí roky bohatě prožitého života. Nádhera! Pěvecky se prosadili spíš perfektně artikulující muži: spolu se Zampierim František Zahradníček jako váhavý Wolfram a Martin Bárta v ironické črtě potměšilého zbabělce Tausendmarka – nejodpornějšího padoucha opery viděl Smetana v bohatém Pražanovi, ne v cizákovi. Agnieszka Bochenek-Osiecka podala Ludiši místy nepřesnou intonací, první tercet s Evou Dřízgovou-Jirušovou (Vlčenka) a Michaelou Kapustovou (Děčana) dopadl lépe než druhý. Zakončeme druhým vrcholem inscenace, za který považuji orchestr, Jakub Klecker ho nastudoval a vedl ve správně razantních agresivních tempech a dynamice, které k této opeře patří.
Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Bedřich Smetana: Braniboři v Čechách. Hudební nastudování a dirigent Jakub Klecker, režie Jiří Nekvasil, scéna Petr Matásek, kostýmy Zuzana Bambušek Krejzková. Premiéra 9. června 2016.
Komentáře k článku: Žádná luza, perfektní interpreti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
