Hrabal není ležák
Uvádět dílo Bohumila Hrabala na divadle může být vzhledem k jeho svébytnému vypravěčskému stylu poměrně záludné. O to víc, jde-li o titul, jemuž se dostalo kongeniálního a notoricky známého filmového zpracování, jak je tomu v případě Postřižin, režírovaných Jiřím Menzelem.
František Večeřa jako Pepin, Lada Bělašková jako Maryška a František Strnad v roli Francina v Postřižinách Janusze Klimszy FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ
Do tohoto rizika vstoupil i režisér Janusz Klimsza, který se s Hrabalovou tvorbou v ostravském Národním divadle moravskoslezském setkal již v roce 2008, když režíroval Bambini di Praga. Nyní sáhl po dramatizaci Postřižin z pera Jiřího Janků a Petra Svojtky, kteří účelně převádějí vyprávění do dialogů, přičemž z předlohy vybírají situace podporující divadelní imaginaci. Opomenuta tak zůstala např. epizoda Francinova posilování s pružinami nebo motivy neustálého pošťuchování se strýce Pepina s pivovarskými dělníky. Zároveň se v případě postavy Maryšky autoři snažili v několika rozsáhlých monolozích zachovat její roli vypravěčky, jež je jí v novele přisouzena.
David Bazika vytvořil náznakovou scénu, kterou v prvním plánu tvoří jakýsi univerzální prostor s pivní pípou, několika stoly a židlemi a až ladovsky stylizovanými kuchyňskými kamny. Ten se dokáže pohotově proměnit z hospody v zázemí pivovaru i domácnost jeho správce (tvůrci např. velmi vtipně a prakticky využijí dřezy ve výčepním stole pro scénu zabijačky či Maryščiny koupele). Nad vyvýšeným horizontem, který od spodní části odděluje výrazně přiznané potrubí, umožňující mj. překvapivě řešený výstup na komín, se pak odehrává většina exteriérových akcí, kupř. vizuálně působivá jízda Maryšky na kole. Prostor pak člení i volně rozvěšené lampy, kopírující svým tvarem zmenšený mosazný zvon pivovarské varny, který tvoří dominantu pravé části pozadí.
Proti duchu zachycení prvorepublikové atmosféry s proměnou starých časů v moderní dynamickou éru stojí režisérův výběr hudby. Klimsza až na malé výjimky sáhl po písňových hitech z šedesátých let, přičemž je používá hlavně ve zcela ilustrativním významu (např. skladba Marnivá sestřenice s textem Měla vlasy samou loknu doplňuje Maryščinu návštěvu holiče Bodi).
Z ústřední trojice vyniká zejména jediná ženská postava celého příběhu – Maryška. Tu se herečce Ladě Bělaškové podařilo zachytit s výrazně živočišnou ženskostí i náznakem erotického pnutí, čímž se tvůrci blíží Hrabalovu pojetí mnohem více, než jak je tomu v Menzelově pojetí, které hrdinku v podání Magdy Vášáryové vidí spíše jako andělskou bytost. Partnerem stejné krevní skupiny se Bělaškové ovšem nestal František Strnad coby manžel a správce pivovaru Francin, nýbrž František Večeřa ve strhující interpretaci neomaleného, vše destruujícího, ale dobrosrdečného Pepina, který uchvacuje svými dlouhými hlasitými monology. Je také nejživotnější postavou, která je v jeho výkonu obdařena jak hrabalovským pábitelstvím, tak švejkovskou tragikomičností. Strnad svým Francinem – sucharskou postavou urputně budující své postavení a projevující zálibu spíše v nových vynálezech než ve své ženě – bohužel nedovedl strhnout publikum tak poutavě jako jeho herečtí kolegové. Kolorit pivovaru pak doplňují drobné, ale důsledně propracované postavičky členů správní rady, holiče či pivovarských dělníků.
Pokud ostravské Postřižiny překonají jisté premiérové nedostatky (propracování celkového temporytmu či řešení některých scén, jako je např. Maryščino léčení doktora pomocí Francinova inhalačního přístroje), má tato inscenace zejména pro svou hru s imaginací poměrně velkou šanci stát se divácky vděčným titulem.
Národní divadlo moravskoslezské – Bohumil Hrabal, Jiří Janků, Petr Svojtka: Postřižiny. Režie a výběr hudby Janusz Klimsza, scéna David Bazika, kostýmy Eliška Zapletalová. Premiéra 6. listopadu 2014 v Divadle Jiřího Myrona.
Komentáře k článku: Hrabal není ležák
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
