Divadelní noviny > Kontext

Národní divadlo moravskoslezské za Petera Gábora

Režisér Peter Gábor začal šéfovat činohru Národního divadla moravskoslezského (NDM) v Ostravě 1. ledna 2012. Od 1. ledna 2018 ho vystřídal režisér Vojtěch Štěpánek. „Předání vesla“ si zaslouží zamyšlení nad šesti lety života velké ostravské činohry.

S činohrou NDM Peter Gábor spolupracoval od roku 1993 a za téměř dvacet let tu vytvořil řadu inscenací, z nichž mnohé se dočkaly velmi příznivého přijetí publikem i kritikou (Tanec na konci léta, 1993; Julie umírá každou noc, 1995; Balada pro banditu, 1996; Láska a magie v maminčině kuchyni, 1999; Ondina, 2000; Kouzelník z Lublinu, 2003 aj.). Úspěch měla i jeho inscenace Shakespearovy hry Komedie omylů, nastudovaná v rámci Letních shakespearovských slavností 2008 v Ostravě. A rovněž jeho operní debut Fedora, v roce 2011 připravený s operním souborem NDM. Bohaté zkušenosti s ostravskou činohrou a publikem Gábor prohloubil pohostinskými režiemi v Komorní scéně Aréna (Dürrenmattova hra Play Strindberg, 2010; Blecha od současné dramatičky Naomi Wallace, 2011).

Svou první „šéfovskou“ režii muzikálu Balada pro banditu Gábor vytvořil hned ve své první sezoně. Nebyl to však začátek příliš vydařený. Zatímco inscenace téhož titulu mu v roce 1996 v NDM přinesla pověst invenčního režiséra s citem pro činoherní hudební žánry, v novém nastudování uškodil kultovnímu příběhu především výtvarným konceptem založeným na monumentalitě scény a na vizuálních efektech, které přehlušily intimní příběh ústřední dvojice i její přirozenou hereckou interpretaci.

Kontroverzní témata na „velkém“ jevišti

V dramaturgii není na první pohled patrná výrazná změna oproti šéfům Juraji Deákovi (do roku 2004), Januszovi Klimszovi (do roku 2008) a Pavlu Šimákovi (do roku 2011). Marek Pivovar s Klárou Špičkovou, kterou od roku 2013 vystřídala Dagmar Radová (a další), nadále nabízeli víceméně eklektický repertoár vhodný pro dvě scény (Divadlo Jiřího Myrona a Divadlo Antonína Dvořáka) a pro věkově různorodé publikum stálých abonentů. Vedle klasických titulů a osvědčených komedií se pravidelně objevovaly scénické adaptace náročných prozaických děl i soudobá česká i světová dramatika. Doplňovaly ji komorní hry umístěné většinou do prostoru zkušebny nahrazující variabilní „studiový“ prostor.

Hned v první sezoně Gábor režíroval českou premiéru hry Martina Walsera Smrtihlav (2013), která otevřela v duchu vlny „dokudramatiky“ silné téma německé minulosti, poválečného traumatu generace zapojené aktivně v nacistickém hnutí, a téma objevování „ztracené paměti otců“ jejich potomky. Jenže režie uvízla v obecné rovině německých reálií a inscenace se bez výkladu situací a postav rozpadla do mimoběžných obrazů bez důraznějšího myšlenkového sdělení.

Každopádně od sezony 2013/14 lze v dramaturgii činoherního souboru vypozorovat důraz na současné texty a adaptace s kontroverzními a společensky apelativními tématy. Pravidelně se na repertoáru objevuje reflexe lokálních témat – v této souvislosti lze ocenit, že činohra NDM přispívala za Gáborovy éry srovnatelně s ostatními ostravskými divadly k sebeidentifikačním tématům města a regionu Ostravy. Jsou jedním z aspektů jedinečnosti a svéráznosti ostravského divadelního kontextu – za všechny připomeňme Brenpartiju v Komorní scéně Aréna (2009) a Pestré vrstvy v Divadle Petra Bezruče (2011), obě v režii Janusze Klimszy.

V činohře NDM se však tento dramaturgický potenciál nepodařilo naplnit na jevišti, inscenace postrádaly razanci a intenzitu výpovědi. Na dějovou roztříštěnost doplatila světová premiéra dramatu Davida Jařaba Za vodou/Dokud nás smrt… v režii Štěpána Pácla (2014) o osudech obyvatel Hlučínska za druhé světové války a jejich nuceném naverbování do německé armády. Také scénář Ivana Buraje, Marka Pivovara a Dagmar Radové Odsun, reflektující napříč časem a generacemi vyhnání sudetských Němců, režisér Buraj jen nezáživně ilustroval – živé citlivé téma zaniklo v komplikovaných prostorových proměnách a v nadužívání filmové projekce, které navíc nedaly prostor hereckému rozehrávání situací. K této trilogii (se zmíněným Smrtihlavem) dokudramat reintepretujících události související s druhou světovou válkou lze volně přiřadit i dramatizaci románu slovenského spisovatele Pavla Vilikovského Deník mého otce (2015) v režii Lukáše Brutovského. Pokřivenost, pokrytectví, sobectví, kariérismus a přizpůsobivost života za normalizace se však rozpustily v téměř kabaretně uvolněných skečích, které herce vedly ke schematickému figurkaření.

Ztrátu intenzity kontroverzních témat na „velkých“ jevištích NDM lze doložit inscenací adaptace románu Hermana Kocha Večeře z prostředí agresivního světa vysoké politiky (2014) a současné norské hry Jespera Halleho Lesík (2015) pojednávající o zneužívání dětí.

Ani inscenace klasických titulů a adaptací, včetně zábavného repertoáru, se na jevištích NDM nedařila. Pestrá směsice titulů trpěla režijní i hereckou rozbředlostí, ztrátou toho nejcennějšího, čím repertoárové divadlo v předchozích obdobích Ostravě dominovalo – stylu a koncentrované výpovědi.

Mentální a fyzická jinakost ve zkušebně

Provokativní témata se dařilo inscenovat Januszovi Klimszovi v komorním prostoru zkušebny NDM. Autentickým herectvím v pečlivě vystavěné režijní koncepci se probíraly komplikované lidské existence a vztahy: agresivita, xenofobie, otázky viny a neviny, svědomí či neupřímnosti. Za všechny vzpomeňme komorní irské drama Billyho Roche z boxersko-komediantského prostředí Slož mě něžně (2013), adaptaci novely Marka Haddona Podivný případ se psem s autistickou postavou (2014), šokující pohled na šikanu a náboženský fundamentalismus ve hře Maria von Mayenburga Mučedník (2016). Klimszovu úspěšnou sérii završila inscenace hry Brada Frasera Teď mě zabij (2017), v níž se až drásavě atakujícím způsobem rozehrálo téma mentální a fyzické jinakosti. Vyvrcholily tu herecké kreace mladého absolventa ostravské konzervatoře Roberta Finty, který za roli Joeyho získal nominaci na letošní Cenu Thálie. Ale připomeňme také soustředěné herectví Davida Viktory, Františka Strnada, Lucie Končokové, Františka Večeři, Petra Housky a dalších.

Gábor a ti druzí

Rozvolnil se dříve koncizní inscenační styl, který se do značné míry odvíjel od různých osobností konkrétních režisérů. Vedle Petera Gábora, který většinou nastudoval jeden až dva převážně klasické tituly v sezoně, utvářel profil ostravské činohry režisér Janusz Klimsza. Dařilo se mu, jak je výše uvedeno, na zkušebně, nikoli na velkém jevišti. Jeho nepřiměřeně spektakulární a patetická inscenace Tristana a Isoldy (symboly zatěžkaná scénografie, ale i uměle nadsazené herectví) vyvolala skandál mezi festivalovým publikem na Ost-ra-varu (2013). Podobně vloni dopadla jeho inscenace Hodiny před svatbou, v níž se mu nepodařilo tlumočit silné téma konfliktu peněz a morálky v uzavřeném rodinném mikrokosmu. Nicméně Klimsza patřil k režijním oporám Gáborova týmu širokým záběrem inscenací od komorních psychologických po konverzační komedie typu Štechova Deskového statku, uváděného pod názvem Veřejné blaho (2013), či Molièrovy Školy pro ženy nebo poeticky nadsazených Postřižin a eroticky rozverné Španělské mušky (2015).

Gábor pozval k režii řadu většinou výrazných individualit, jejichž nekonvenční inscenace provokovaly a byly přijímány kontroverzně. K takovým patřil především vizuálně dominantní Macbeth (2014) v nastudování Rastislava Balleka – tradiční publikum nepřijalo jeho rezignaci na původní text, v kontextu ostravské činohry však inscenace zapůsobila jako odvážný experiment prověřující mimo jiné kvalitu stylizovaného herectví souboru. Stejné lze konstatovat o vizuálně odvážné až křečovitě aktualizované interpretaci Jarryho Krále Ubu v režii Jana Friče (2016). Mezi pozvanými byli jak etablovaní, tak začínající režiséři: Jakub Nvota, Věra Herajtová, Janka Ryšánek Schmiedtová, Štěpán Pácl, Ivan Buraj, Oldřich Elbel, Pavel Khek, Lukáš Brutovský, Jan Frič, Barbara Herz, Andrej Celinski, Radovan Lipus, norská režisérka Victoria Meirik.

Nejdiskutabilnější však byly inscenace samotného šéfa činohry. Svou nejzdařilejší režii v uvedeném období Gábor nerealizoval v NDM, ale v Komorní scéně Aréna – Ibsenovy Přízraky (2014) vystavěl jako ironickou sondu do psychologie postav a existenciálního pocitu dnešních lidí. Jako by režisérovi, který se na domovské scéně v NDM snažil v prvé řadě zalidnit divadelně nevstřícný prostor velkého jeviště, spíš vyhovovala intimně sevřená scéna, v níž se víc než na technické efekty musel soustředit na herecký výklad charakterů a situací. Právě posledně dva jmenované aspekty se v NDM Gáborovi nedařilo naplňovat dlouhodobě. Když si uvědomíme, že dramatická sonda Večeře (2014) byla svým mrazivým tématem a sevřeností v úzkém kruhu jednajících postav velmi blízká Ibsenově „studii“ čili že Gábor mohl rozehrát stejně aktuálně vyznívající téma etického stavu společnosti, je až s podivem, jak schematicky na velkém jevišti Divadla Jiřího Myrona jednaly nevyložené postavy, v dialozích falešně moralizovaly a jak se ve sledu nezakotvených situací divák ztrácel. Filmové dotáčky měly zdůraznit agresivitu, rasistické výbuchy i pokrytectví v rodině, zůstaly však jen doslovnou nadbytečnou ilustrací.

Nabízí se úvaha, zda přece jen Gáborovým inscenacím nechyběla intenzivnější dramaturgická příprava a spolupráce tandemu společně uvažujícího dramaturga a režiséra (což tvořilo základ výjimečných inscenací NDM v předchozí éře). V konečném důsledku se Gáborovy režie více spoléhaly na řemeslně zručné převedení textu na jeviště a působivou vizualitu (Sen noci svatojánské, Večeře, Velký Gatsby, Veselé paničky windsdorské, Sissi).

Činohru podrželi herci

Herci zůstali stabilní jistotou Gáborovy éry. V zásadě se základ souboru neměnil, oporami byli Anna Cónová, Lada Bělašková, Renata Klemensová, Jan Fišar, Tomáš Jirman, Vladimír Polák, Jiří Sedláček aj. Po odchodu některých mladých herců (Igor Orozovič, Andrea Mohylová a další) Gábor tuto věkovou kategorii doplnil nakrátko Terezou Richterovou nebo Alešem Bílíkem, posléze Lenkou Končokovou. Velkou posilou byli Ivan Dejmal nebo Robert Finta, v posledních dvou sezonách přišli také Izabela Firlová, David Janošek nebo Vít Roleček. A jak je v Ostravě dobrým zvykem, v inscenacích NDM hostovali skvělí herci napříč ostravskými scénami – Albert Čuba, Alena Sasínová-Polarczyk, Pavel Cisovský, Zdena Przebindová, Kateřina Vainarová, Sylvie Krupanská, Štěpán Kozub.

Příznačná, a možná do budoucna nosná, může být tendence členů souboru opouštět limitující jevištní prostor na hlavních scénách, dokonce i ve zkušebně, a pracovat ve zcela odlišném prostředí. Lze odhadovat potřebu dramaturgické výjimečnosti, ale i „sebehygienickou“ obnovu herectví – mám na mysli inscenace HAPRDÁNS neboli HAmlet PRinc DÁNSký ve Staré Aréně, STUDIE TITUS (Co nás žere) v prostoru Cooltouru, Obyčejný život neboli Tělo a bitevní pole v alternativní scéně Divadla loutek, kde herci prokázali schopnost osobně ručit za sdělovanou myšlenku.

Od ledna 2018 nedošlo jen ke změně šéfa činohry. Začala přestavba a rekonstrukce Divadla Jiřího Myrona a s ní vzniká nový klubový prostor, v němž lze do budoucna prosadit mnoho nového.

• Autor: Tatjana Lazorčáková
• Publikováno: 3. března 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Národní divadlo moravskoslezské za Petera Gábora

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ