Divadelní noviny > Kritika

V lese, z něhož zdraví nevyjdete

Z tradičně obsažného programu, který činohra pražského Národního divadla vydává ke každému svému uváděnému titulu, přímo i nepřímo vyplývá, že adaptovat román Jáchyma Topola Noční práce je troufalost s vysokým rizikem zploštění a neúspěchu. Přesto se toho činohra nebála a – slovy dramaturgyně Marty Ljubkové – do Topolova lesa spadla a rozhodla se převést dílo z roku 2001 na jeviště pod názvem Kouzelná země. Otázkou je, zda každá odvaha zasluhuje uznání.

Kniha, která se nedá odbýt

Přiznám se, že z mých knih je tahle pro mě nejzamotanější. Vracím se k ní výjimečně, prožil jsem ji jako halucinaci. Bylo mi tehdy jedno, jestli to bude někdo číst, anebo ne. Nezajímalo mě to. Teď stejně jako u jiných svých knih lituju, že jsem si nedal více práce třeba s časovými rovinami (i když ve druhém vydání jsou nějaké úpravy), byl to prostě svobodný výron, říká Jáchym Topol na adresu Noční práce v rozhovoru pro program Kouzelné země. Román v mimořádně hutné, „spečené“ formě vypráví o chlapcích, kteří jsou v létě roku 1968 odvezeni z Prahy na vesnici, aby byli ušetřeni nebezpečí, jež by pro ně mohla plynout z okupace země vojsky pěti států Varšavské smlouvy. Matka propadla alkoholismu. Otec, povoláním vědátor, je na mušce okupantů, alespoň tak to tvrdí chlapci – povaha jeho provinění je ovšem temná, nevyřčená. Ten starší hoch se jmenuje Ondra, mladšímu dal spisovatel jméno Malej. Na vesnici se pražských kluků ujímá strýc, který si říká Polka. Ondra prožívá iniciační zážitky s dívkou Zuzou, kluci jsou ovšem i na vesnici konfrontováni s echem takzvaných velkých dějin a tak dále a podobně. Vesnice je svět, řečeno názvem proslulého cyklu fotografií Jindřicha Štreita, a v tomto topolovském vesnickém světě čas a děje víří se zběsilostí skutečně až halucinační.

Výsostná literárnost předlohy, kterou společně adaptovali režisér inscenace Jan Mikulášek a dramaturgyně ND Marta Ljubková, se projevuje v průběhu celých dvou hodin, které Kouzelná země trvá. A projevuje se ambivalentně: na straně jedné z jeviště zvoní a voní Topolův nezaměnitelný styl, respektive jazyk, protože styl (a kompozici) původního díla každá adaptace chtě nechtě naruší; na straně druhé je po pár minutách zřejmé, že jde o deficitní úpravu literárního textu, v níž se ve výsledku, na jevišti, knižnost mnohdy ujímá slova na úkor divadelnosti. Postava například vede „výkladový“ monolog a jevištní akce řečené volně ilustruje, takže při veškeré výtvarnosti a obraznosti, kterou Kouzelná země vykazuje, v ní popis(nost) nejednou nahrazuje akci. Což je paradox tím spíš, že má-li tato inscenace jako celek k něčemu daleko, tak k realistické doslovnosti, protože scény se střídají v rychlém sledu, postavy, místa a čas se přesmykávají s intenzitou, která klade na divákovu pozornost značné nároky. Režisér Jan Mikulášek hostuje v Národním divadle v krátké době potřetí. Stejně jako Spalovač mrtvol (2016) a Maryša (2017) je i Kouzelná země na diváka vržena bez pauzy.

Na rovinu řečeno: na jedno zhlédnutí je toho až moc, a kdo v sobě nemá zanesenu aspoň nějakou stopu z četby Jáchyma Topola, bude pravděpodobně zaskočen, zavalen a ztracen. Ti, kteří se cítí po absolvování Kouzelné země takto přidušeni, a přesto neztratili zvídavost, by ji potřebovali vidět nejspíš ještě jednou, dvakrát. Ale kdo si to může dovolit? Knihou se dá listovat tam a zpět. Filmem rovněž, pokud nejste v kině. Dá se pochopit, že tvůrčí tým byl do Topolova vypravěčského proudu zahleděn a chtěl jeho sílu zprostředkovat, ale odstup od sebe sama, vědomí těch „druhých“, kteří s Topolovým románem neobcovali týdny a měsíce jako inscenační kolektiv, by rozhodně nebyly na škodu. Nejde o to, vlísávat se do přízně publika, nýbrž o možnosti divákovy percepce vůbec – co ještě unese? Umělecké vedení činohry by to mělo vést v patrnosti a dbát i na tuto kulturu. To neznamená, že inscenace nemůže trvat i dvakrát tolik – viz Andělé v Americe v Divadle ABC, kteří přitom ve vnímání dějových přesmyků kladou na diváka rovněž nemalé nároky (ale zároveň jsou vpravdě dramatickým textem, což je ještě na jinou diskusi).

Strážmistr Topinka nepřítomen

Jinou konstantou Mikuláškovy inscenační triády v ND je scénografický vklad Marka Cpina; režisér s ním soustavně spolupracuje i ve svém kmenovém Divadle Na zábradlí. Cpin také tentokrát vytvořil výtvarně čistou a velkolepě působící scénu, ale její funkčnost je už méně okouzlující. Jeviště rozdělil na tři plány. První tvoří plocha s mnoha poházenými tmavými matracemi a s trampolínou uprostřed. Na plochu navazuje vůči ní o několik desítek centimetrů vyvýšené jeviště, kde se odbývá většina výstupů. Třetí plán, zadní, tvoří bílá opona, na niž jsou umístěny zářivky do tvaru větví jehličnatých stromů, což evokuje les. Je to elegantní a efektní, stejně jako to, když k bílé prosvětlené oponě zezadu přistoupí „démoni“, kteří dotírají na lidi před ní – a do látky obtiskují pouze své obrysy. A k tomu se během těch dvou hutných hodin na jeviště z provaziště několikrát snese monstrózní nápodoba hospodského sálu, protože hospoda, ten český archetyp, má u Topola svoji důležitou roli ve vyjevování názorů a charakterů.

Jenže přední plán, plocha s matracemi, je po většinu inscenace plonkový. Odehraje se na něm několik málo výstupů, příznačně i ten asi vůbec nejméně povedený, kdy na trampolíně dovádějí dvě dívky, což má značit skákání přes vatru; nemá to žádnou energii a smyslnost, je z toho tělocvičná chvilka. Matracovitá „pláň“ tvoří předpolí, které pouze posiluje odtažitost dění za ním; předpolím toliko vyniká chladná designovanost zadního plánu a estetizovaná, obrazově pojímaná aranžmá postav – jsou to ty pro Mikuláška typické „pantomimy“, které lze znát ze Zábradlí. Z odstupu, na větší scéně, mechaničnost toho všeho o to víc vyniká.

Jan Mikulášek umí výtečně pracovat s herci, získat je na svou stranu a pro svoji koncepci. Co po nich v Kouzelné zemi žádal, splnili s nasazením a oddaností. Vybavil jsem si v té souvislosti Čapkovu Věc Makropulos v Národním divadle, když ji tam roku 2010 režíroval Robert Wilson a Miroslav Donutil coby Jaroslav Prus nedával roli tu stylizační energii, kterou Wilsonova koncepce vyžaduje. Takové vnitřní nesouznění se v Kouzelné zemi nevyskytuje. Mimochodem: Mikulášek ordinuje v určitých partiích loutkovitost, která k „wilsonovštině“ odkazuje, lhostejno, zda mimoděk či záměrně. Četl jsem ve dvou recenzích, že hostující Robert Mikluš je v roli esenbáckého sviňáka Frídy omylem, že do inscenace zabloudil ve výrazovém kabátě svého strážmistra Topinky z televizního seriálu. Z toho seriálu jsem neviděl ani minutu, takže nemohu posoudit, ale Miklušův výkon není v rámci inscenace žádnou výchylkou ani ostudou. Snad jen Oskar Hes nepůsobí v roli Ondry dost mladě, ačkoli to chlapci dívka Zuza otlouká o hlavu. Ostatně i její představitelka, Jindřiška Dudziaková, čerstvá absolventka DAMU a nová posila činohry ND, vyhlíží víc jako mladá dáma než holka, za niž se Zuza sama označuje. To není kritika ani jednoho z herců, nýbrž otazník nad typovým obsazením ze strany režiséra.

Kouzelná země má své velké chvíle, vtahující okamžiky, v záblescích se zjevuje bytostné divadlo, například při některých scénách z hospody, nebo když Polka (David Prachař) jede pozvolna na skútru vstříc osudu. V celkovém součtu ovšem inscenace nezaujímá v českém divadle tu pozici, kterou zastávají prózy Jáchyma Topola v české literatuře. Postrádá onu komplexnost knihy, aniž by našla adekvátní komplexnost svoji. Totéž platí o filmových adaptacích novely Anděl Exit (r. Vladimír Michálek, 2000) nebo románu Sestra (r. Vít Pancíř, 2008). Jáchym Topol jako prozaik je hypnotický a hypnotizující, ovšem podlehnout mu jako čtenář ukazuje především na nezastupitelné a nepřenositelné kvality jeho próz, nikoli na jejich adaptační potenciál.

O současné české činohře

Pokud jsem lkala nad současnou českou prózou, dodávám, že současná česká činohra podle mě trpí přehnanou racionalitou. S časem pracuje neodvážně, úsporně, ekonomicky. Všechno musí svištět k logickému konci, aby se divák nenudil. Všechno musí být jasné. Antitopol, píše Marta Ljubková v programu ke Kouzelné zemi.

Moje zkušenost je – na základě desítek a desítek inscenací, které ročně vidím – skoro úplně opačná. Současná česká činohra je naopak daleko méně racionální, než by měla být. Trpí Jan Nebeský a jeho díla přehnanou racionalitou? Nebo právě díla Mikuláška? Nebo Daniela Špinara? Kteří tvůrci se nechali zpracovat racionalitou? Posledním významným „racionalistickým“ režisérem byl Dušan D. Pařízek, který se z tuzemského divadelního provozu – jak příznačné! – odporoučel. Současná česká činohra pracuje příliš často nikoli s dramatickými texty, nýbrž se scénáři nevalných literárních kvalit, jimž schází ostrá dramaturgická oponentura, tvrdá ruka, která by se ptala po smyslu každého slova. To vede k významové přibližnosti, k přemíře pocitů a pocitečků, k fórkům, k onanismu, ke hračičkářství, k fotogenickému nic. Možná chtěla Ljubková říct, že české činohře schází poezie, a ta jí opravdu schází a o ni se Kouzelná země – a nikoli zcela bez úspěchu – pokouší. Právě i ten pojmový zmatek a vyjadřovací přibližnost ukazují na nedostatek racionality, nikoli na její přemíru.

Autor pracuje v ČT, editor webu ArtZóna.cz

Národní divadlo, Praha – Jáchym Topol: Kouzelná země. Dramatizace Jan Mikulášek a Marta Ljubková, režie Jan Mikulášek, dramaturgie Marta Ljubková a Jan Tošovský, scéna Marek Cpin, kostýmy Kateřina Štefková, světelný design Ondřej Kyncl. Premiéry 14. a 15. února 2019 ve Stavovském divadle.

• Autor: Josef Chuchma
• Publikováno: 4. března 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: V lese, z něhož zdraví nevyjdete

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ