Divadelní noviny > Festivaly

Stát jsem já

To výrazně nejhorší se na plzeňském festivalu objevilo po mém soudu hned první den – dva dny po pražské premiéře a jako záskok za zahraniční scénu, která se neodvážila participovat ze strachu před koronavirem. Představení hry současného francouzského dramatika Vincenta Macaigne (1978), příslušejícího v podstatě již ke střední generaci, Stát jsem já trvá téměř tři hodiny – bez přestávky. Ale bez krácení by prý dokonce trvalo hodin pět! Na reprízu jsem se vydal nezaujatě jako tabula rasa, což bývá výhodou, ale ne tentokrát: autor ve svém opusu honí ne sedm, ale snad sedmdesát sedm zajíců najednou a v nepřehledném bujení hlušiny zaznívají bizarní jména postav. Čeho se chytit? Návod a klíč nám v programu podávají levicoví filozofové a dramaturgyně Marta Ljubková. Hrdinka Marie Karí dostala své druhé jméno podle indického koření, které zní podobně jako Marie Curie, její bratr Heidi se ve francouzštině vyslovuje téměř stejně jako Oedipe (Oidipus) a v představení má jít především o výkřik bezmoci v post-faktickém světě.

Aby obecenstvo dokázalo tuto skutečnost nazřít a zažít, je třeba v něm rozproudit zábavu, přímo je ubavit k smrti. Nějaký Pan Andura se je snaží animovat, ale v rytmu hudby se vlní jen pár bezelstných teenagerů. Z celého kaleidoskopu narážek na hrůzy současnosti plné katastrof, odlidštěné velké politiky, mediokracie a jiných součástí světa spějícího k neodvratné katastrofě celkově vystupuje příběh zmíněné Marie, již Anděl (s černými křídly) nejen navštíví, ale také oplodní, což prý má být narážka na křesťanskou mytologii. V lůně nosí proroka, který by měl hlásat nový svět, porodí ho sice, ale uklidí ho do kontejneru, aby ho umlčela navždy. Zároveň kategoricky prohlašuje, že její tělo patří pouze jí, a vyslovuje vůbec úžasné moudro: Andělé nemají o nic větší právo pošpinit vaše orgány než ostatní prasata vezdejšího světa. Je to celé vycucáno z prstu, neboť proč po takovém zneuctění nevyrazila zavčas na potrat? Nechci pro-lifesticky moralizovat, ale když už má dramatik ambici ukázat, kam se chorá „civilizace smrti“ řítí (ať už do dantovských míst zatracení, nebo jen do nitrosvětské prázdnoty), neměl by – kromě jiného – opomenout právě kontejnery plné utraceného lidského materiálu nenarozených, které ji provázejí. Mám za to, že Vincent Macaigne tento svět, za který Kristus neprosil, nijak neztvárnil, pouze ho popisuje v poetice a s myšlenkovou výbavou béčkových, ne-li céčkových hororů. Pro hru překypující velkohubým mudrováním je v tomto ohledu příznačný nechutný obraz, kdy výše zmíněný Pan Andura vydloubne oči postavě Krále a slupne je, aby jimi lépe nazřel prázdnotu tohoto světa.

O hercích záměrně nepíšu nic, spíš by mne zajímalo, jsou-li v Národním divadle odborově organizováni – a pokud ano, proč neodmítli účast? Všechna čest stranou, jejich dokonale profesionální hraní mohlo tentokrát těšit pouze divadelní fach-idioty. Režiséra Jana Mikuláška si hodně cením, o to víc je mi líto, že strčil hlavu do tohoto laciného chomoutu.

Národní divadlo, Praha – Vincent Macaigne: Stát jsem já. Překlad Zdeněk Bartoš, režie Jan Mikulášek, dramaturgie Marta Ljubková, scéna Marek Cpin, kostýmy Kateřina Štefková. Premiéra 8. září 2020 (na festivalu 10. září).

• Autor: Josef Mlejnek
• Publikováno: 28. září 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Stát jsem já

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ