Ať je to cokoli, není to hudební divadlo
Opera Národního divadla se v poslední době více věnuje hudbě 20. století – jen na tuto sezonu byla plánována díla Carla Orffa a Václava Kašlíka i světová premiéra Jiřího Kadeřábka či Reichova „opera-film“ Tři příběhy (Three Tales).
Nejde v pravém smyslu o inscenaci, součástí hudebního provedení jsou videosekvence. Diriguje Marko Ivanović FOTO HANA SMEJKALOVÁ
Reichovo dílo je psáno pro pět zpěváků, smyčcové kvarteto doplněné o perkuse a klavíry, magnetofonový pás a video. Reich v něm vychází ze svého dřívějšího zkoumání melodie lidské řeči (které se podobá Janáčkově práci s nápěvky mluvy), kdy melodická linie orchestru přebírá melodii slov mluvčího znějících ze záznamu, s nímž musí být hra orchestru bezchybně synchronizovaná. Nejnaléhavěji se Reichovi povedlo tento princip využít v jeho Jiných vlacích (Different Trains) s tematikou holocaustu (bez vizuální složky), na které volně navázala „videoopera“ Jeskyně (The Cave) pojednávající o arabsko-židovských vztazích (uvedená na posledním festivalu Janáček Brno), Městský život (City Life; české uvedení Komorním orchestrem Berg, 2014) a konečně opět audiovizuální Tři příběhy (2002), nyní v druhém českém uvedení (o českou premiéru se postaral Ensemble Damian v roce 2006). Tématem jsou technologie a způsob, jakým formují život moderního člověka, zejména jaké jsou etické souvislosti vědeckého pokroku. V prvním obraze vidíme katastrofu vzducholodě Hindenburg – monumentální obraz pyšného korábu se svastikami na ocasních plochách doprovázený motivem ze Zlata Rýna je střídán záběry hořící vzducholodě. Proč vyrábět takovou věc? ptá se pamětnice (a účastnice protinacistického odboje) Freya Moltkeová. Že vzducholoď ztělesňuje hybris nacistické moci, je nabíledni. Druhý obraz ukazuje zase aroganci americké armády provádějící atomové testy u atolu Bikini bez ohledu na domorodé obyvatele – výbuch bomby je doprovázen mrazivě působícími citacemi z knihy Genesis. Třetí obraz zaujímá současná věda – klonování ovce Dolly a robot s umělou inteligencí (jehož biblické souvislosti hledají tvůrci v příběhu o Jeremiášovi a umělém člověkovi, který svého tvůrce sám požádal, aby ho zničil). Jestliže opera končí nejnovějšími technologiemi, je to snad i tak trochu ironické mrknutí tvůrců – jejich opery by bez těchto technologií také nebylo.
Steve Reich opět spojil síly s manželkou Beryl Korotovou, která připravila vícekanálové video, stejně jako u Jeskyně (koncipované pro pět pláten, Tři příběhy se promítají na jednom plátně). Video, libreto i hudba jsou zde v těsném souznění a nelze si dobře představit jedno bez druhého – i Reichova kompoziční technika a nekonečně rozvíjené až hypnotizující repetice mají svůj odraz ve způsobu realizace videa a práci se střihem promluv pamětníků. S tím jsou ale spojena i úskalí. Za prvé, celá opera je technologicky zakotvena v době svého vzniku, takže některá technická řešení videa působí svou jednoduchou grafikou nechtěně úsměvně, asi jako film pro pamětníky. Za druhé, ať už je to cokoli, není to hudební divadlo. Reichovi se vlastně povedlo kodifikovat své dílo při provádění do nejmenšího detailu – sen mnoha tvůrců, kteří píšou pro divadlo, ačkoli ho nesnášejí. Reich vlastně pro divadlo nikdy nepsal – jeho „opery“ nejsou určeny k divadelnímu provozování, jejich realizace jsou vždy pouhým koncertem doprovázeným obrazy (filmem). Přitom by bylo vzrušující sledovat, jak se těchto věcí chopí radikální divadelník a že by to určitě šlo, kdyby autor souhlasil. Bez divadelní realizace přece jen vzniká určitý odstup od díla, které pak působí jako poněkud odtažitá intelektuální diskuse, jako kdybychom nezúčastněně sledovali televizi. K pražské realizaci přitom nelze nic zásadního namítnout – hráči orchestru Národního divadla hráli pod vedením Marka Ivanoviće velmi disciplinovaně, přímo k nepoznání. Poradili si s komplikovanými rytmy, nečekanými intervalovými skoky, ani na chvíli nemohli polevit v pozornosti. Též synchronizace s obrazem a zvukem fungovala perfektně, do celku zapadli i studenti HAMU na perkusích. Zodpovědně a přesně zpívali všichni dobře obsazení sólisté (H. Jonášová, Y. Kinjo, V. Sibera, V. Čížek, J. Hruška), byť těžko lze hodnotit detaily při špatně amplifikovaném zvuku. Co totiž provedení poněkud degradovalo (třeba i ve srovnání s nedávným brněnským provedením Jeskyně), bylo podle mého názoru přezvučení prostoru (zvuk Petra Kalába) – uši z tohoto koncertu opravdu bolet nemají.
Národní divadlo, Praha – Steve Reich, Beryl Korot: Tři příběhy (Three Tales). Hudební nastudování a dirigent Marko Ivanović, zvukový design Petr Kaláb, dramaturgie Jitka Slavíková. Premiéra 3. prosince 2016 v Nové scéně.
Komentáře k článku: Ať je to cokoli, není to hudební divadlo
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
