Ženy a muži klasicky i moderně
Dlouho očekávaná premiéra Baletu Národního divadla pod vedením nového šéfa Filipa Barankiewicze se odehrála v říjnu v historické budově. Do komponovaného večera s názvem Timeless byly vybrány tři odlišné choreografie, které nabízejí pohled na proměnu taneční techniky od čisté klasiky/neoklasiky přes syntézu klasické a moderní taneční techniky až po rozmanitý současný tanec.
Choreografii Serenade vytvořil na Serenádu pro smyčce v C dur Petra Iljiče Čajkovského zakladatel tzv. americké baletní školy George Balanchine FOTO PAVEL HEJNÝ
Úvodní choreografii večera nazvanou Serenade vytvořil na Serenádu pro smyčce v C dur Petra Iljiče Čajkovského zakladatel tzv. americké baletní školy George Balanchine. První verze sice vznikla již v roce 1935, ale během let prošla několika úpravami. Choreografii postavil Balanchine původně pro žačky své baletní školy v rámci večerních lekcí scénické praxe. Inspiroval se jednak hudbou, jednak nepředvídatelnými událostmi, které se během zkoušek přihodily. Choreografie klade na každou tanečnici vysoké nároky nejen po stránce zvládnutí specifického stylu klasické taneční techniky (tzv. Balanchinova technika nebo také zjednodušeně neoklasika), ale i po stránce dokonalé souhry se sborem.
Těla tanečnic kreslí v prostoru neustále se proměňující obrazce, v nichž by sebemenší zaváhání narušilo strukturu a výsledný efekt. Jejich linie dotvářejí také dlouhé saténové šaty s vrchním dílem ve stylu klasického trikotu s ramínky. Ten zvýrazňuje štíhlé postavy tanečnic a dává vyniknout pohybům paží, kdežto dlouhá průhledná sukně především při rotacích, arabeskách a skocích maluje vlastní tvary. Přestože je toto dílo prezentováno jako čistý tanec oslavující hudbu a pohyb, můžeme najít v jeho druhé polovině náznaky jistého citového příběhu, který se odehrává mezi dvojicí tančící valčík (Sophie Benoit a Michal Štípa) nebo trojicí Ruská dívka (Andrea Kramešová), Temný anděl (Nikola Márová) a Chlapec elegie (Adam Zvonař).
Obrat o sto osmdesát stupňů přináší divákům prostřední část. Osmačtyřicetiletý izraelský choreograf Emanuel Gat vytvořil speciálně pro pražskou premiéru kratší nedějový kus s názvem Separate Knots (Oddělené uzly). Jedná se o choreografii pro dva. Záleží ovšem na aktuálním obsazení, zda těmi vyvolenými budou muž a žena, dva muži nebo dvě ženy. V programu k inscenaci Timeless vysvětluje Gat toto netradiční rozhodnutí: Vyvinulo se to samo sebou, protože nechávám na tanečnících, aby si vybrali, s kým chtějí pracovat. Chtěl jsem, aby tanečníci byli součástí tvůrčího procesu. Aby se jejich nápady a volby promítly do našeho společného díla.
Závěr večera patřil jednomu z nejslavnějších evropských baletů první poloviny 20. století Svěcení jara na hudbu Igora Stravinského FOTO PAVEL HEJNÝ
Na zkouškách tedy předal tanečníkům pohybový plán, se kterým musejí pracovat. To, v jakém pořadí, délce nebo dynamice části předvedou, záleží ovšem na nich. Hudební podklad, zcela nezávislý na pohybech tanečníků, tvoří Sonáta pro klavír v h moll, op. 58 od Fryderyka Chopina, interpretovaná klavíristou přímo na jevišti. Tanečníci Štěpán Pechar a Ondřej Vinklát mají na sobě pouze černé slipy, a tak působí v momentech, kdy stojí tváří v tvář těsně u sebe, dojmem jednoho „rozdvojeného“ těla. Pohybujíse místy sami pro sebe, místy jsou spolu v neustálém očním kontaktu. Stojí osamoceně s neurčitými gesty v prostoru, stíhají pohyby jeden druhého nebo se navzájem proplétají do krkolomných póz. Opakující se pohyby pánví v kontextu tak těsného kontaktu obou tanečníků však vyvolávají v publiku smích a řadu otázek.
Závěr večera patří jednomu z nejslavnějších evropských baletů první poloviny 20. století Svěcení jara na hudbu Igora Stravinského. Poprvé jej uvedl soubor Les Ballets Russes v Paříži roku 1913 s choreografií Václava Nižinského. Balet odkazuje na pradávné kmenové rituály pohanské Rusi, konkrétně obětování mladé dívky, která je nucena tančit až do naprostého vyčerpání, aby zajistila svému kmeni přízeň božstva.
Diváky, kteří se ztratí při hledání smyslu Gatova díla‚ vrací zpět do reality choreografie Glena Tetleyho. Jasně koresponduje s hudbou i obsahem baletu. Spojuje estetiku a technické principy klasiky s moderní taneční technikou kontrakce a uvolnění. Taneční pohyby jsou tak dynamicky, až živočišně umocněny, přesto nevyvolávají smích. Naopak, z jeviště vyzařuje neobyčejná energie podporující celkový estetický zážitek. Kromě náročných skoků, pádů a zvedaček vidíme i náznaky akrobacie, vynalézavé sborové kánony nebo sekundové „živé obrazy“. Vedoucí úlohu zde přebírají mužské sbory, tančící s ženami jen jako s nějakým „ostrým nástrojem“. Vyvoleným (obětovaným) je tentokrát muž, Youn Sik Kim, ale o sólové party se v záplavě sborových výstupů musí podělit se svými rodiči, dvojicí Matka (Nikola Márová) a Otec (Michal Štípa).
Inscenace Timeless je šikovně dramaturgicky postavena. Její rámec tvoří dvě choreografie, které patří mezi špičku světové baletní klasiky 20. století. První dává více prostoru něžným dívkám a potěší milovníky lyrického klasického tance na špičkách. Druhá oproti ní zobrazuje konkrétní děj a dominuje v ní energická živelnost mužů. Prostřední duet populárního současného choreografa pak upozorňuje publikum na to, že i když si velmi ceníme časem prověřených hodnot‚ žijeme přeci jen ve 21. století!
Balet Národního divadla – George Balanchine: Serenáda. Hudba Petr Iljič Čajkovskij, hudební nastudování David Švec, dirigent David Švec, Václav Zahradník, kostýmy Roman Šolc, světelný design Daniel Tesař.
Emanuel Gat: Separate Knots. Hudba Fryderyk Chopin, kostýmy Emanuel Gat, světelný design Emanuel Gat.
Glen Tetley: Svěcení jara. Hudba Igor Stravinskij, dirigent a hudební nastudování David Švec, scéna a kostýmy Nadine Baylis, světelný design John B. Read. Premiéry 20. a 21. října 2017. (Psáno z druhé premiéry.)
Komentáře k článku: Ženy a muži klasicky i moderně
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
