Divadelní noviny > Názory – Glosy
Národní divadlo věc neveřejná?
Premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) poplácal po rameni ministra kultury Daniela Hermana (KDU-ČSL), že dobře vedl svůj resort. Sobotkův stranický kolega, senátor František Adámek, ministra ostře zkritizoval především za stav Národního divadla a také za odmítnutý „památkářský“ zákon. Nedohodli se na společném názoru. Že tím ztrácejí politické body, je asi nezajímá. Zpackanou přípravou památkářského zákona, kterým se ministr snažil na poslední chvíli dostát politickému zadání, ještě nějaké bodíky přihrál komunistům a hnutí Ano, kteří v očích veřejnosti na posledních chvíli odmítnutím zákona ve sněmovně zachránili situaci. Pak se divíme, kolik voličů touží vrátit staré pořádky. O tom, že Herman s odboráři zametli pod koberec zákon o veřejně prospěšných institucích v kultuře, se už prostě nemluví, co na tom, že ho sociální demokraté měli ve volebním programu a v legislativním plánu. Správná kultura je v jejich očích stejně ta zřizovaná, v níž pracují zaměstnanci podle tabulkových platů.
Nevraživost vůči vedení Národního divadla Adámek zjevně konzultoval s tamními odboráři, kteří jsou ve stávkové pohotovosti a stěžují si hlavně na to, že s nimi Jan Burian a ředitelé operních souborů nekomunikují. Ve Sdružení českých divadelních kritiků jsme udělali stejnou zkušenost – na debatu o stavu národnědivadelních oper nikdo z odpovědných z Národního divadla prostě nepřišel. Copak nestojí o zpětnou vazbu? Ta je přece pro každé vedení nezbytná – naložit s informacemi pak samozřejmě mohou po svém.
Národní divadlo prostě nesmí být věc neveřejná, pokud má zůstat něčím víc než v našich poměrech nejlépe dotovaným oblastním divadlem. Bez odpovědi zůstávají četné konkrétní pochybnosti, ale i požadavek na zveřejnění umělecké koncepce – že je utajená, pokud vůbec existuje, považuji za krajní lapsus vedení Národního divadla i ministra kultury. Za koncepci se vydává jen jistě potřebný plán restrukturalizovat instituci a provoz Národního divadla, ale to je jiná věc. Jak tohle už pár let probíhá a kolik to zatím stálo, se veřejnosti zase nesděluje.
František Adámek zřejmě proto v prosinci požádal ministra kultury, aby nechal ředitele Jana Buriana vypracovat, řekněme, zprávu o stavu Národního divadla – měl odpovědět na konkrétní otázky. Odpověděl někdy v březnu, údajně velmi nedostatečně – a je ticho po pěšině. Proč se tyto materiály tají, proč se jednání zavírají do stranických sekretariátů a pracoven ministerstva kultury? Tím se přece ničemu nepomůže. S takovými informacemi musí zřizovatel veřejnoprávní instituce transparentně pracovat a nejlépe vystavit je veřejné diskusi.
Veřejnoprávní instituce kategorie Národního divadla by měla s odbornou veřejností komunikovat také přes poradní orgány, samozřejmě nesestavené jen z těch, „kteří nám rozumějí“. Takový by potřebovalo i ministerstvo kultury, protože je známo, že politikové a úředníci sami nemohou dost dobře posuzovat činnosti „svého“ divadla. Když Jan Burian nastupoval, mluvil o takových grémiích, nyní má jen reprezentativní radu Národního divadla a Klub mecenášů. A při ministerstvu kultury zbyla poradní skupina, která Buriana dosadila do funkce, o její současné činnosti není známo nic – proč? Jsou v ní nesporní odborníci, copak k situaci nemají co říct? Vše je podle nich v pořádku?
Kdyby Františku Adámkovi šlo o Národní divadlo, a ne o politické body, musel by přece dávno iniciovat praktické kroky k nějakému řešení. Kdežto on rozdmýchává emoce v rozhovorech, zvláště uspěl na portálu Parlamentní listy. Ministerstvo kultury mlčí, k hrozbě stávky jeho mluvčí Simona Cigánová naposledy podotkla: Příspěvkové organizace, jejichž je ministerstvo zřizovatelem, jsou samostatně hospodařící instituce se samostatným managementem, který je plně kompetentní k řešení všech situací. Jenže senátor Adámek kompetentnost Jana Buriana tvrdě zpochybňuje. Není na místě to konečně vyjasnit?
Z hrozivého počtu 1300 zaměstnanců je ve stávkové pohotovosti nějakých šedesát sboristů z Unie profesionálních zpěváků vedené Jakubem Hrubým. Mají však podporu řady významných odborových organizací a svazů – proč ale ne dalších odborářů Národního divadla? Jsou jejich požadavky správné, nebo ne? Pochybuji, že by to mělo nechat ministra kultury a odbornou veřejnost v klidu.
Jenže se nic neděje. Snad neveřejně v politických kuloárech, kdo ví. K dobru Národního divadla však utajená jednání sotva povedou.
Komentáře k článku: Národní divadlo věc neveřejná?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
