Národní galerie potřebuje odvahu
Kritizovat státní kulturní instituce dnes není už tak jednoznačné a jednoduché jako před pětadvaceti lety. Tehdy se nastavovaly úplně nové parametry a vize: zdálo se samozřejmostí, že kroky jako změna bývalé struktury, výměny vedoucích pracovníků a převzetí hotových modelů ze Západu budou fungovat. Mluvím o Národní galerii, která patří k příspěvkovým organizacím – zákon o nich se nepodařilo dodnes změnit, a tudíž systém přetrvává.
17. března byla ve Veletržním paláci Národní galerie v Praze otevřena výstava čínského umělce Aj Wej-weje Zákon cesty, jež reaguje na současný celosvětový fenomén uprchlictví. Je vyjádření empatie a morálního znepokojení umělce tváří v tvář neutuchající, nekontrolované destrukci a krveprolití. Aj Wej-wej (nar. 1957) patří k nejznámějším čínským současným umělcům a nejvlivnějším současným umělcům světa. Výstava potrvá do 7. ledna 2018 FOTO ARCHIV NG
Domnívala jsem se, že právě tento problém opět otevře nový dokument Bernarda Šafaříka nazvaný Národní galerie v Praze. Že odpoví na otázku, proč se Národní galerie navzdory novému progresivnímu vedení a mnoha zajímavým počinům jeví navenek tak zamrzle. Dokument, který je koprodukcí Národní galerie a České televize byl však pouhou konzervativní sondou do dlouhé historie instituce. Ta je sice rozhodně zajímavá z hlediska proměňujících se majetkových vztahů a akvizic, ale pro současnou situaci nabízí jedinou odpověď: Národní galerie má na rozdíl od Národního divadla smůlu, že je rozstrkaná po mnoha historických objektech, jež ani nebyly zbudovány pro výstavní účely a které navíc mění vlastníky nebo jsou vyplaveny velkou vodou. (Tuto linii historie by bylo přínosné animovanou formou rozvíjet na webu instituce, používat ji v edukativních programech a dále rozšiřovat, jelikož řada detailů je stále nezveřejněná.)
Film si vystačil s efektními záběry instalující čety přenášející historické obrazy, záběry do expozic (vždy velmi vizuálně vyváženými, nezabírajícími „ošklivé“ návštěvníky nebo neforemné kustody v neslušivých uniformách) a s archivními dobovými ukázkami ilustrujícími čas. Režisér nenechá nikoho mluvit na kameru (ani mimo ni) kromě současného vedení a jedné výjimky, která se ale vyjadřuje velmi zdvořilostně a stručně. Celý příběh distingovaně odvypráví „voice-over“ (vnější komentář) a nechybí hudební nešvar televizních dokumentů v podobě nadužívaného „fidlání“. Celkový obraz je stísněný, polomrtvý a k smrti nudný, čímž poskytuje galerii medvědí službu – veřejnost ji takto bude vnímat a, myslím, i vnímá.
Podle ohlasů publika při premiéře tohoto dokumentu se dá usuzovat, že starší populace přesně tento způsob prezentace žádá; tím se potvrzuje moje domněnka, že produkce se snažila posílit tento old school prvek (a badatelsky jej rozšířit) a využít v interaktivních vzdělávacích složkách. Není to však film, který by měl šanci oslovit širší publikum a vyvolat zájem o galerii. Jako by byl vytažen ze šuplíku jiné doby, nebo byl neúmyslnou parodií na instituci, z níž nelze ani razantním úklidem setřít prach starých časů. Bohužel ho ale společnost nevnímá obecně – lpí na každém úřadě, nemocnici, škole i muzeu. Zákon například nedává vedení Národní galerie dostatečnou samostatnost a kompetence a nutí instituci uzavírat řadu kompromisních smluv i zaměstnávat líné a nemotivované lidi. Existuje řada manuálů na inovaci a redefinování státních institucí… tak proč to sakra nejde?!
Film určitě neměl ambici být kritický. Neřekl však nic o současné situaci a potřebné vizi Národní galerie, která se dává do pohybu. Ten je ovšem relativní a pomalejší – na špičce výškové budovy se žije rychleji než dole.
Tím se dostávám k tomu podstatnému. Národní galerie v posledních dvou letech prodělala řadu pozitivních změn a její letošní aktivity se vyrovnají zahraničním prestižním zařízením. Vnímáme to? Je to vidět? Ve Veletržním paláci určitě: akce grand opening (sloučené vernisáže několika výstav každý čtvrtrok) praskají ve švech, mezinárodní knihkupectví konečně nabízejí adekvátní odborné publikace a katalogy, dříve mrtvá kavárna ve Veletržním paláci žije od rána do večera, ve výtahu nejsou cedulky přilepené izolepou… Výstavy jsou kolísavé, ale letošní výhled s Gerhardem Richterem vypadá vážně světově. Ovšem palác Kinských v centru dění na Staroměstském náměstí na svůj upgrade zatím čeká, a tak je pro turisty možná známější jako tabule pro videomapping.
Zatímco v devadesátých letech bych to dala Národní galerii sežrat všechno, od zaměstnanecké vrátnice, přes vlnící se paneláž až po formy tiskových konferencí a tiskové zprávy, dnes jsem mnohem shovívavější a soběpřející. Chci být na NG hrdá a posílat tam své české i zahraniční hosty i kamarády-laiky. Proto chci upozornit na závažnou pozitivní zprávu, která se snad ještě rozšíří. V únoru bylo podepsáno memorandum o spolupráci mezi Národní galerií a TBA21 ve Vídni (nadace slavné sběratelské rodiny Thyssen-Bornemisza) o tom, že od roku 2018 bude v Salmovském paláci v Praze umístěna na pět let sbírka více než stovky děl současného umění. Za vídeňskou stranu dohodu stvrdila (zájem byl i jinde, ale Praha dostala přednost!) Francesca von Habsburg, jejíž otec baron Thyssen zakládal známé madridské Museo de arte Thyssen-Bornemisza.
Takže Habsburkové, vítejte opět v Praze!
Komentáře k článku: Národní galerie potřebuje odvahu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
