Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Národy sobě! (I) Dějiny SND v kontextu českého divadla
Dne 1. března 2020 slavilo Slovenské národné divadlo sté výročí založení. Pár dní poté, uprostřed jubilejní sezony, se stalo prvním divadlem na Slovensku, které bylo nuceno zastavit provoz kvůli koronakrizi. Garderobiérka, která se vrátila z divadelního zájezdu v Belgii, byla pozitivní na COVID-19.
První (Jeřábkův) smíšený soubor SND v roce 1920 FOTO ARCHIV SND
Promptní bezpečnostní opatření předběhlo ostatní divadla pouze o jeden den, jelikož koronavirus se ukázal být ničím neřízeným živlem. Navzdory odloženým premiérám koncipovaným k oslavě jubilea je namístě ohlédnout se za minulostí. Tím spíš, že základy první scény položili čeští divadelníci a mnozí z nich v ní prožili svá stěžejní tvůrčí období. Budou to tedy dějiny neúplné. S důrazem na působení českých tvůrců a česko-slovenskou vzájemnost, jež v různých obdobích a intenzitě přetrvala plných sto let.
Český export
Po vzniku Československa se na Slovensku začaly překotně transformovat monarchistické kulturně-společenské instituce. Sídlem Slovenského národného divadla se stala historická budova Městského divadla, v němž pravidelně hostovaly zejména německé a maďarské společnosti. Tehdy multikulturní Bratislava, považovaná za „předměstí“ Vídně, se ze dne na den měnila v hlavní město Slovenska. Její obyvatelé mohli vídat mezinárodně uznávaná divadla či umělce, jen auditoriem – prozatím – nebyli Slováci.
Slovenští vzdělanci si nevyhnutelnost národního divadla s jeho společenským dosahem uvědomili již v roce 1918, kdy se v Praze účastnili oslav 50. výročí položení základního kamene zlaté kapličky. Důležitou roli v dalších krocích sehrál účastník slovenské delegace Vavro Šrobár. Hosty vítala osobnost českého kulturního života, režisér Jaroslav Kvapil. Setkání bylo slibným aktem „československé vespolnosti“.
Poté co Kvapil působí na Ministerstvu školství a osvěty a Vavro se stane ministrem s plnou mocí pro správu Slovenska, jsou to právě oni, kdo rozhodne o vzniku SND s tím, že do Bratislavy přijede a bude zde působit soukromá Východočeská divadelní společnost Bedřicha Jeřábka z Pardubic, která je na Slovensku už známá díky loňskému turné. Je to politické rozhodnutí „shora“, neboť slovenský národ nevytvářel tlak na vznik národního divadla „zdola“. Je to nedostatečně promyšlené rozhodnutí dvou politiků „od stolu“, jelikož Jeřábkova společnost je soukromým podnikem s průměrnou uměleckou úrovní a není jejím cílem – na rozdíl od úmyslu Družstva SND, které je majitelem koncese – šířit slovenskou kulturní osvětu. A tak se hraje česky a završení slovakizace trvá dvanáct let.
Také slavnostní zahajovací představení SND zastupují inscenace z repertoáru Jeřábkovy společnosti – 1. března 1920 Smetanova Hubička a 2. března Maryša bratří Mrštíků. Postoje nespokojenosti s daným stavem, který se – jak jinak – politizuje, neverbalizuje pouze slovenská kritika. Faktu, že SND vzniklo jako praktická realizace ideje čechoslovakistického konceptu, od něhož se odvozují zavádějící pojmy jednotného „československého národa“ nebo „československé kultury“, jsou si vědomi i čeští intelektuálové, členové Družstva SND, Alois Kolísek a Bohumil Mathesius, krátce dokonce konatel. Na „umělý konstrukt“ ukáže i dramatik Jiří Mahen. Apeluje na nutnost podpory státu a varuje před „československým jazykem“.
Názory na neslovenské začátky SND se tedy různí – od enklávy českého divadla přes přílišnou toleranci česko-slovenských vztahů až po nepopiratelný fakt, že žádná profesionálně-materiální báze (umělecké školství nebo divadelní fundus) pro vznik SND na Slovensku neexistovala a slovenští ochotníci, byť na vyspělé úrovni, o profesionalizaci nestáli.
Pomoc českých divadelníků je tedy kruciální. Přesto si Jan Císař po sto letech klade otázku, neexistovala-li ještě jiná možnost, jak postupně budovat slovenské divadlo, než onou exportně-importní cestou.
Oficiální portrét Oskara Nedbala v čele SND FOTO DIVADELNÍ ODDĚLENÍ NÁRODNÍHO MUZEA PRAHA
Česko-slovenské lásky
O utváření povědomí „slovenského“ národního divadla se stará až kočující soubor SND II. (tzv. Marška), který paralelně hraje po slovenských městech. I zde pomáhají čeští režiséři Vladimír Jelenský a Vilém Táborský. Působí v něm také formující se pětice zakladatelů slovenského profesionálního divadla Ján Borodáč, Olga Országhová, Andrej Bagar, Jozef Kello a Gašpar Arbét, ale i čeští herci. Manželé Marie a Jan Sýkorovci, Karel Balák, jenž zanechá vzácné svědectví o existenci Maršky v deníkové formě, a Helena Petzová (později Paulíny-Tóthová, manželka předního slovenského lékaře a veřejného činitele I. Paulíny Tótha). Mnozí dříve či později usilují o zvládnutí jevištní slovenštiny. Borodáč a Országhová (brzy Borodáčová) jsou navíc prvními slovenskými absolventy Pražské konzervatoře.
Žel, obě mise – komerčně zaměřená česká Jeřábkova společnost v SND i finančně nezabezpečené slovenské SND II. – po roce ztroskotávají. Úsilí dostát původním záměrům záhy projevuje Alois Jirásek, který svým jménem zaštítí sbírku po vzoru „národ sobě“, i když s ní moc neuspěje. Divadelní kritik Jindřich Vodák ve funkci ministerského rady ale docílí toho, aby po Jeřábkově odchodu mohlo Družstvo SND odkoupit za přijatelnou sumu jeho divadelní fundus.
První slovenskou činoherní herečkou, která se rovnou přihlásí do Jeřábkova souboru, je Karolína Honty, jejíž kariéra však končí sňatkem s věhlasným českým pěvcem a režisérem Josefem F. Münclingerem, pro nějž je Bratislava jen přechodnou zastávkou. Ovšem první „tvůrkyní slovenské jevištní řeči“ je česká herečka Heda Klokotská, která ztvární i první Maryšu ve slovenštině. Vedle „česko-slovenských“ inscenací vznikají, jak se jeví, i česko-slovenské lásky. Čistě slovenských inscenací je zpočátku jako šafránu. Českými režiséry krátce působícími v SND jsou i Milan Svoboda, Josef Hurt či Jan Škoda. Zejména Hurt usiluje o to, obohatit inscenace prvky kvapilovského impresionismu i hilarovského expresionismu.
Oskar Nedbal
V procesu vleklé slovakizace sehrává historickou úlohu Jeřábkův nástupce – skladatel a dirigent evropského renomé Oskar Nedbal. Pro loajalitu vůči monarchii není jeho umělecký návrat do Čech vítaný, tudíž mu nabídka z Bratislavy přijde vhod. Jeho přítomnost v SND znamená výrazný přínos. O jeho malém obchodnickém talentu naproti uměleckému mluví i fakt, že se organicky zapojí do proslulé bratislavské „zlaté bohémy“ první republiky. Patrně i díky tomu, že se spřátelí s její vůdčí osobností Tidem J. Gašparem, kterého nakrátko angažuje jako činoherního dramaturga. Do činohry získá dalšího českého režiséra Václava Jiřikovského, který s Gašparem vytvoří tandem – řečeno s Jiřikovským – na pouti radostné i neradostné.
Činohra
Je to on, kdo docílí paritního počtu slovenských inscenací a zaměří se i na slovenskou dramatiku. Nedbal navíc v roce 1924 přijme Jána Borodáče, který se nejvíc zaslouží o slovakizaci a profesionalizaci slovenské části souboru. Jeho práci s hercem a úsilí o dokonalou jevištní mluvu ocení i čeští kritici (J. Vodák, O. Fischer, K. Engelmüller) v rámci zájezdů SND do Prahy v době první republiky. Třeba Vodák píše, že ta krásná slovenština… je to řeč, kterou Pánbůh asi zvlášť rád slyší.
Divadelní událostí dvacátých let je Jiřikovského inscenace Madáchovy Tragédie člověka, v níž v postavě Evy exceluje Hana Meličková, rovněž absolventka Pražské konzervatoře. Uvedení maďarského autora po zkušenosti s útlakem slovenského národa je navíc vstřícným politickým gestem. Ve třicátých letech se pak na repertoáru pražského ND poskrovnu objevují i slovenští autoři. Zajímavostí je, že hru J. G. Tajovského Smrt Ďurka Langsfelda uvedou pouze v Praze s názvem Úsvit nad Slovenskem (1932). Ve stejném roce v ND uspěje i Borodáčová-Országhová. Hostovat do titulní role inscenace Alžběta Anglická ji pozve režisér K. H. Hilar. Stejnou postavu totiž hraje na domácí scéně v Bratislavě v inscenaci J. Škody. A je to historicky první a hned triumfální vystoupení slovenské herečky ve zlaté kapličce.
Opera
Rozvoj opery SND plně závisí na českých umělcích. Představení první dekády se hrají pod taktovkou českých dirigentů, z nichž formotvornou osobností na postu uměleckého šéfa je mezinárodně etablovaný Milan Zuna. Vrcholem jeho tříletého období, které předčasně zakončí neshody s Jeřábkem i Družstvem SND, je slovenská premiéra Káti Kabanové v režii J. Hurta, jejíž nastudování osobně ocení přítomný skladatel Leoš Janáček. Dlouholetým režisérem s krátkou přestávkou v době tzv. slovenského státu je od zahajující Hubičky až do své smrti v roce 1953 Bohuš Vilím. Většina sólistů v souboru (Dobřena Šimáňová, Marta Krásová, Roman Hübner, Josef F. Munclinger, Alba Sehnalová…), členů orchestru i sboru je české národnosti. S příchodem Nedbala se soubor rozšíří o Marii Řezníčkovou, Marii Žaludovou, Karla Kalaše či Zdeňka Ruth-Markova.
Díky Nedbalovým kontaktům hostují v SND i evropské veličiny a soubor vystupuje v zahraničí, což obojí posiluje renomé, ale oslabuje rozpočet. Ekonomické následky „černého pátku“ 1929 neminou ani o existenci zápasící SND. Nedbal situaci nese těžce, i když pro jeho dobrovolný odchod na Štědrý den roku 1930 neexistují důkazy. Ještě v roce 1928 stačí jmenovat uměleckým šéfem svého synovce Karla Nedbala, čímž pro operní ansámbl začíná zlatá éra. Představuje ji progresivní a na modernu orientovaná dramaturgie, rozšíření českého repertoáru od Janáčkovy Její pastorkyně po Zápisky z mrtvého domu, mnohá uvedení oper v československé premiéře a také díla 20. století. Pečeť výlučnosti dávají vícero titulům sólistické výkony Jarmily Novotné, Zdenky Zikové, Viléma Zítka či Otakara Krause, jehož kariéra pokračuje po SND v londýnské Covent Garden. Krátce zde působí i Lída Pátková-Clementisová, manželka politika Vladimíra Clementise, jenž se stane obětí smyšleného buržoazního nacionalismu. K přínosům této zlaté éry náleží i šest inscenací, které realizuje režisér zásadního významu Viktor Šulc. V roce 1935 uvádí v československé premiéře Šostakovičovu Katěrinu Izmajlovu s inscenačním názvem Ruská Lady Macbeth. Jeho experimentálnímu Fidéliovi na scéně Františka Tröstra se nevyrovná žádné jeho další nastudování. Za Karla Nedbala do SND poprvé nastupuje i dirigent a skladatel Ladislav Holoubek, narozený v Praze, ale vyrůstající již na Slovensku.
Balet
Jsou to rovněž čeští umělci, kteří napomohou institucionalizaci baletu v SND. Zakladatelem a prvním choreografem se stává někdejší tanečník pražského ND Václav Kalina. Jako zahajovací představení souboru uvádí Délibovu Coppélii. Ale teprve Nedbal přizve rozhodující osobnost Achilleho Viscusiho, rodem Itala a srdcem Čecha, který po osmi sezonách odchází do pražského ND.
Jednou z opor repertoáru je pochopitelně i Nedbalův titul Z pohádky do pohádky. Viscusiho štafetu přebírá ostravská tanečnice Ella Fuchsová-Lehotská. Ta se vrací i na prahu čtyřicátých let, kdy se soubor obnovuje po nuceném přerušení, které nastává s příchodem Antonína Drašara nahrazujícího Oskara Nedbala.
V roce 1940 musí z politických důvodů odejít český tanečník a choreograf Bohumil Relský. Tímto rokem končí i první vlna českých umělců v SND, kteří se zasloužili o rozvoj jeho baletu.
(Pokračování.)
Komentáře k článku: Národy sobě! (I) Dějiny SND v kontextu českého divadla
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
