Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Národy sobě! (III) Dějiny SND v kontextu českého divadla

Po nuceném odchodu Antonína Drašara ze SND v roce 1938 (spolu se šéfem činohry Viktorem Šulcem se uchýlil do putující Činoherní společnosti Karla Jičínského, kde pracovali i další ze Slovenska vypovězení umělci) došlo ke sloučení operního a operetního souboru.

Odsunem mnoha českých tvůrců se operní těleso oslabilo ve všech složkách. Vedle Karla Nedbala odchází z dirigentů i Zdeněk Folprecht, ale podaří se zůstat Josefu Vincourkovi, který je navíc všestranným „musikdirektorem“. Z pěvců v souboru nedobrovolně končí Milada Jirásková, Hela Kubalíková, Karel Kalaš.

Opera po roce 1945 aneb Návrat Milana Zuny

Po roce 1945 dostávají slovenští sólisté Mária Kišonová-Hubová a Rudolf Petrák nabídku z tehdejší Velké opery 5. května v Praze. Zatímco Kišonová-Hubová se po sezoně kvůli rodině vrací do SND, Petrákova kariéra pokračuje v emigraci, v City Opera New York. Ale i tak stěžejní podíl českých umělců na rozvoji slovenské opery přetrvává i po válce.

Po čtvrtstoletí se v roce 1946 vrací jako umělecký šéf opery věhlasný dirigent Milan Zuna. Úspěšně obnovuje český repertoár včetně Smetanovy Čertovy stěny. Z českých sólistů zůstává v SND pouze dvojice basistů Arnold Flögl a Zdeněk Ruth-Markov a barytonista Emil Schütz. Drahoš Želenský režíruje operetní tituly, Bohuš Vilím operní. Jednou z nejvýznamnějších inscenací je opět Káťa Kabanová (1949), jejímiž osobitými kvalitami jsou scéna Františka Tröstra a hudební nastudování.

Zuna se svými pedagogickými vlohami zvládne v průběhu pěti let misi omlazení ansámblu již z řad slovenských absolventů. Za jeho druhé éry vzniká první původní opera Eugena Suchoně Krútňava (1949). Inscenaci režíruje hostující Karel Jernek. Český kritik Vladimír Bor označí v Lidových novinách 23. května 1950 Krútňavu za nejlepší operu poválečné česko-slovenské scény. Po hostování na Pražském jaru dílo proniká do světa. Doma je autor, jako daň padesátých let, musí upravit pro nevhodné ideové vyznění. Revidovaná Krútňava (1952) vstupuje do historie výtečným hudebním nastudováním dalším českým dirigentem Zdeňkem Chalabalou.

Jiným případem v prosazování původní operní tvorby je o něco pozdější Vzkříšení Jána Cikkera. Pro nemilost skladatele na Slovensku má světovou premiéru v pražském ND v roce 1962 v režii Karla Jerneka. Premiéra v SND se uskuteční až půl roku poté. Evropský ohlas jí zabezpečí inscenace světoznámého režiséra Günthera Rennerta ve württemberské Státní opeře ve Stuttgartu a následné hostování na festivalu v Edinburghu, kde ji kritika označí za nejvýznamnější československou operu po Janáčkovi.

Vraťme se ale k sedmdesátiletému dirigentu Zunovi, který se v roce 1951 definitivně loučí se SND Beethovenovým Fideliem, v němž vynikla po celé republice známá Margita Česányiová jako Leonora.

Padesátá léta v opeře

Do souboru na jednu sezonu přichází režisér Jiří Fiedler. Nebýt únorových událostí, patrně by naplnil představu operního divadla s metaforickou stylizací. Ve výsledku se podepíše i pod režii d’Albertovy veristické opery Nížina (1952), přičemž v zájmu věrohodného realistického ztvárnění doporučí pěvkyním, aby vzory pro své kreace hledaly na bratislavském tržišti. Z divadla ovšem odchází pro neshody s vedením. Stejně tak dirigent Zdeněk Chalabala. Oba mají za to, že zvýhodňování činohry se neblaze podepisuje na chodu opery. Na ředitelském postu se skutečně v průběhu dvou let střídají činoherci Andrej Bagar, Martin Gregor a Ivan Teren. Vybočující epizodou je tříleté působení režiséra Miloše Wasserbauera, přicházejícího z Janáčkovy opery v Brně. Ve spolupráci s Josefem Svobodou, který si vystačí se strohými kulisami a určujícím monumentálním výtvarným znakem, obrazem, inscenuje uhrančivým způsobem Verdiho Dona Carlose. V Kolářově výtvarném pojetí pak zaujme režií Smetanova Dalibora. Do třetice ve spolupráci s Tröstrem moderním způsobem realizuje Janáčkovu Lišku Bystroušku. Žel, fenomenální scénograf Ladislav Vychodil, silně ovlivněn prací Tröstra, který po roce 1945 trvale zůstává v Bratislavě, se na čas vzdá estetických ambicí antiiluzivního divadla. Výmluvná je jeho inscenace Čajkovského Evžena Oněgina (1952) v režii N. S. Dombrovského z moskevského Velkého divadla, pro niž vytvořil popisnou – „pravdivou“ – scénu. Jako šéf výpravy SND se ale zaslouží o vznik a svého času ve střední Evropě bezkonkurenční řešení umělecko-dekoračních dílen. Pod jeho vedením krátce uspěje v SND další výjimečný scénograf Zbyněk Kolář, jenž poté svou kariéru završí v pražském Divadle na Vinohradech.

Migrace v opeře

V poválečném vývoji obohacují pěvecký ansámbl nové hlasy. Například měkký bas Václava Nouzovského, který dosud působí na pražských scénách a v SND setrvá víc než třicet let. Nebo tenorista s vysokou polohou Jiří Zahradníček, jehož účinkování v SND v šedesátých letech je sice krátké, ale výrazné a nezaměnitelné. Zcela zásadní je hostování pětadvacetileté brněnské sopranistky Hany Svobodové-Janků v titulní roli Turandot (1965), na jejímž základě dostane pozvání do milánské La Scaly a Areny di Verona. V tomtéž období přichází z opavského divadla dodnes poslední česká pěvkyně natrvalo angažovaná v SND, sopranistka s brilantní koloraturní technikou Jarmila Smyčková. V inscenaci Lazebníka sevillského se v postavě Rosiny jako jediná sólistka v historii SND ocitá v rovnocenné alternaci s tehdy studující a posléze světově proslulou Editou Gruberovou, která angažmá v SND paradoxně nezíská a začíná na oblasti v Banské Bystrici. Smyčková v SND potká i životního druha, slovenského dirigenta a skladatele Tibora Freše, který pro ni komponuje roli Studené princezny v opeře Martin a slunce (1975), jež obsahuje výjimečnou a snad i historicky nejdelší operní árii. Krom jiného v jediném slovenském uvedení Gershwinovy Porgy a Bess více než sedmdesátkrát odzpívá bez alternace Claru s proslulou písní Summertime. Její rozlučkovou rolí je Nedda z Leoncavallových Komediantů v roce 1984. Naopak slovenská sopranistka Magdaléna Blahušiaková, o jejíž Santuzze z Mascagniho Sedlácké cti se později psalo, že pokaždé, když ji zpívala, pohnula Zemí, debutuje v roce 1969 ve Státním divadle v Brně, poněvadž ani o ni SND nejprve neprojevilo zájem. Členkou bratislavské opery se stává až po patnácti letech, tehdy s již mezinárodním renomé. Naopak v roce 1979 vyráží členka SND Magdaléna Hajóssyová na světová jeviště – včetně pražských – a už se do SND nikdy nevrátí.

Lze tedy říct, že od šedesátých let se na Slovensku začíná formovat silná skupina slovenských pěvců špičkových kvalit, již lze možná označit za slovenskou „operní školu“, významem a úspěchy překračující železnou oponu.

Linie českých choreografů

Baletu SND v letech 1940–1945 opět vypomáhá Ella Fuchsová-Lehotská, navíc s odchovanci vlastní taneční školy. Přesto se soubor neobejde bez české pomoci. Obnovení Československa tomu nahrává. Přínosné je působení dvou českých tvůrců na pozici uměleckých šéfů, nejprve choreografa Rudolfa Macharovského. Soubor obohacují tanečnice Dagmar Ledecká, Jitka Mňačková, Eliška Slancová, Eva Teplá (později Jaczová) a tanečníci Bohumil Čegan, Karel Tolar a zejména Miroslav Kůra. Ten exceluje v Čajkovského Karnevalu jako Harlekýn. Jeho vrcholem je ovšem technicky i dramaticky perfektní provedení Petrušky ve stejnojmenném Stravinského baletu. Vedle toho se začíná realizovat i jako choreograf (Rapsodie v modrém nebo Bolero). I on zde potká životní partnerku Jarmilu Manšingrovou, s níž také utvoří unikátní taneční pár.

Po roce 1948 nastává sedmileté období Stanislava Remara, který v československých premiérách uvádí velká ruská baletní plátna B. V. Asafieva Plamenů Paříže a Bachčisarajské fontány. A Jiří Blažek pohostinsky inscenuje Louskáčka. Také balet se přizpůsobuje estetice socialistického realismu, zejména v inscenaci Červený mák (1954), již realizuje představitel ruské školy Alexandr R. Tomský.

Po Remarově odchodu v roce 1955 nastává umělecká stagnace. Soubor opouští dvojice Manšingrová–Kůra, jejich posledními rolemi byli Tao-Choa a Mao-Li-Čen v Červeném máku. Lepší časy signalizuje až působivý debut prvního slovenského choreografa Jozefa Zajky, jenž si pro něj zvolí Nedbalův titul Z pohádky do pohádky (1956). I nyní soubor doplňují čeští tanečníci, konkrétně Gertrúda Tašká-Boudová a Jindřich (Henrich) Volejníček.

Spolupráce se Šmokem a objev Libora Vaculíka

Až do nástupu Borise Slováka na post uměleckého šéfa v roce 1973 se linie českých choreografů přetrhává. Slovák přichází s modernější vizí, přebudovává soubor a ve snaze obohatit baletní slovník souboru zve ke spolupráci nové tvůrce. V rámci klasických titulů se zapisuje do dějin jeho inovativní verze Carmen. Jedním z hostujících tvůrců je legendární Pavel Šmok, který připraví večer z choreografie Janáčkových Listů důvěrných a Stravinského Ptáka ohniváka.

Inscenace Ptáka ohniváka způsobí politický skandál. Na západních tanečních scénách žádaný tvůrce je totiž v hledáčku komunistického režimu, který číhá na záminku, aby mu mohl „přistřihnout křídla“. Závěr inscenace, kdy carevič Ivan spustí na ptáka zlatou klec, si sovětská cenzura vyloží jako symbol invaze Československa a inscenace se ihned stáhne z repertoáru.

V Listech důvěrných se etabluje nová a trvalá posila baletního souboru Zuzana Innemanová (později Bartková), rodačka z Prahy, která má smysl pro moderní chápání baletu a současně spolupracuje se Šmokovým Pražským komorním baletem. Za Slovákovy éry přenáší Miroslav Kůra z pražského ND do SND svou sugestivní choreografii Prokofjevova Romea a Julie, již realizoval ve spolupráci s filmovým režisérem Petrem Weiglem. Největší zásluhou Slováka je ovšem objev tanečníka Libora Vaculíka, talentu širokého tanečně-stylového rozpětí, jemuž v roce 1977 nabízí angažmá. Přichází s Michaelou Černou, ta však zůstane jen krátce. Vaculík debutuje jako Vronský v Anně Kareninové (v titulní roli M. Černá). V Louskáčku, Popelce, Špalíčkovi i v Labutím jezeře ztvárňuje Prince, tančí rovněž hlavní role v Petruškovi a ve Spartakovi, v Carmen Josého a v Domě Bernardy Alby Pepeho. Jeho smysl pro vypjatý dramatismus vrcholí v postavách Jaga z Othella a Zvoníka ze Zvoníka z Notre Dame. V „rebelantském“ inscenačním počinu Lux et requiem (1988) tančí role Mozarta a Smrti.

Ale v SND se začne projevovat i jako choreograf. Již v roce 1986 v této pozici suverénně debutuje inscenací „V“ jako Vivaldi. Poté se podepisuje pod úspěšnou řadu neopomenutelných titulů Co mi povídá člověk; Co ti říká láska; La dame aux camélias; Sněhurka a sedm závodníků. Ivanem Hrozným v roce 2008 své choreografické působení v SND uzavírá.

Jubilující šedesátník Kůra se naposledy pohostinsky prezentuje v SND choreografií prvního uvedení dětského baletu Bohuslava Martinů Špalíček (1984). To se odehrává pod – v roce 1980 – navrátivším se vedením Karola Tótha. Mezi pozitiva jeho jinak prosovětsky orientované dramaturgie lze vedle inscenace Lux et requiem přičíst, že na domácí scénu se po ostravské premiéře v choreografii Zdeňka Prokeše dostává původní balet Tibora Freše Narodil se brouček (1985) v choreografii Jozefa Zajky a první slovenský balet Věčný Orfeus jako pohostinské rozlučkové dílo se SND doyena Stanislava Remara. Umělecký šéf z přelomu osmdesátých a devadesátých let E. T. Bartko umožní po sametové revoluci Pavlu Šmokovi rehabilitaci jeho práce znovuuvedením Ptáka ohniváka (1991) jako gesto odčinění morálních pokřiveností vůči jeho osobě a dílu v minulosti.

Po vzniku dvou samostatných republik v roce 1993 – a navíc v otevřeném světě – je už každá česko-slovenská divadelní spolupráce na Slovensku i v Česku považována za mezinárodní. I když dosud stále s nádechem „nadstandardnosti“.

(Pokračování.)

• Autor: Ľubica Krénová
• Publikováno: 28. září 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Národy sobě! (III) Dějiny SND v kontextu českého divadla

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ