Lekce z polského antisemitismu
První a velmi očekávaná premiéra nového provozovatele pražské Komedie, Divadla Company.cz, slibovala nejen naplnění svého předsevzetí, že do českého divadla vtáhne především východoevropské autory, ale také stále aktuální téma vyrovnání se se situací za druhé světové války a jejích následků. Navíc autor hry Naše třída Tadeusz Słobodzianek získal za svůj text v roce 2010 polskou národní literární cenu Nike a už o rok dříve ji na jeviště ve světové premiéře uvedlo londýnské Royal National Theatre pod taktovkou režiséra Bijana Sheibaniho. Očekávání však naplněna nebyla.
Na kole přijel Jakub Chromeček (Menachem) FOTO MILAN DAVID
České premiéry se ujal Jan Novotný, jenž je coby herec, člen souboru Národního divadla, nepochybně znamenitou a ostřílenou personou českého divadla. Na inscenaci je však znát poměrně nejistá režisérská ruka, a to i přesto, že hra má velmi striktní strukturu, která nenabízí příliš možností k vlastní iniciativě. Novotný si nepříliš dobře poradil s odchody a příchody herců na scénu; nebylo například úplně jasné, proč mrtví stále zůstávají na jevišti. Jako obyvatelé paralelního zádušního světa působili dost nejistě, postavy na jevišti spíše sedí a nic nedělají, a výsledný efekt je tak spíše matoucí. Děj začíná v roce 1925, kdy se v první třídě základní školy setkáváme s deseti spolužáky, půl na půl Židy a katolickými Poláky. Postupně s nimi ve čtrnácti historických zastaveních (lekcích) prožijeme nejvýznamnější dějinné okamžiky 20. století od druhé světové války přes vítězství bolševismu v Polsku až po překročení nového milénia. To, co veškeré lekce spojuje, je však vyhrocený polský antisemitismus, který může českému divákovi připomenout situaci poválečných českých Sudet (zde samozřejmě se střetem Čechů a Němců) – tato souvislost však kdoví proč zůstala nevyužita, a tak divák neznalý polské minulosti mohl jen stěží ocenit jistě kontroverzní, nicméně zdlouhavé mluvní pasáže. Inscenace tak až příliš často připomínala trochu ozvláštněnou přednášku nebo recitaci. Z tohoto hlediska je nejlepší začátek druhé části, kdy má divák možnost chvíli sledovat příběh dvou postav, Władka (Jiří Racek) a Židovky Rachelky (Eva Vrbková), již chce Władek zachránit před jistou smrtí tím, že si ji vezme. Jako Židovka musí ovšem konvertovat (a změnit si jméno na Marianna) a stát se vzornou katoličkou, která umí nazpaměť celý katechismus. Tady příběh nabírá skutečný dramatický spád s asi nejpůsobivější a z hlediska historického nejvýmluvnější scénou, kdy novomanželé dostávají od svých zbylých (v tu dobu už jsou všichni Židé mrtví) spolužáků jako svatební dary věci, které původně vlastnili právě jejich mrtví židovští kamarádi. Slibně se rozvíjející děj ale pohřbí neuvěřitelně dlouhá a únavná poslední lekce, v níž už všechny postavy sedí v řadě na židlích před rozsvíceným hledištěm a doříkávají své osudy. Herecky se tu příliš prosadit nelze, kdo však skutečně vyčnívá nejen skvělým cynismem, je právě Eva Vrbková v roli Rachelky/Marianny. Ani scéna Milana Davida neubíhá od základní myšlenky Słobodzianekova dramatu, tedy historie 20. století na půdorysu životů žáků jedné třídy. Vypadá právě jako školní třída – deset lavic a nic víc. Vše stojí na výpovědích jednotlivých postav. Vzhledem ke svému námětu je délka tři hodiny pochopitelná. Nepochopitelné však je, proč skoro polovinu času druhé půle zabírá divadelně sebevražedné en face mluvení bez jakékoli akce. Taktéž nulovou práci s předlohou, která je českému divákovi buď nesrozumitelná nebo tuctová (vzhledem k množství podobných osudů, které se vyskytují v nejrůznějších časopisech a novinách), považuji za velké minus celé inscenace.
Divadlo Company.cz – Tadeusz Słobodzianek: Naše třída. Překlad Eva Bergerová, režie Jan Novotný, dramaturgie Markéta Bidlasová, Eva Bergerová, scéna Milan David, kostýmy Jana Hauskrechtová. Premiéra 12. prosince 2012 v Divadle Komedie.
Hodnocení: 2
Viz také Hra desetiletí (hodnocení: 5)
Komentáře k článku: Lekce z polského antisemitismu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
„Každé přirovnání kulhá“, říkává se, ale toto snad ani neleze po čtyřech: „…vyhrocený polský antisemitismus, který může českému divákovi připomenout situaci poválečných českých Sudet – tato souvislost však kdoví proč zůstala nevyužita.
Každému, kdo je solidně seznámen se středoevropskými dějinami XX. století a zvláště pak s dějinami zdejšího antisemitismu musí být naprosto jasné, proč „tato souvislost … zůstala nevyužita“. Ona je to totiž souvislost natolik povrchní a prvoplánová, že to vlastně ani žádná souvislost není.
1. Polští Židé se nikdy nezaobírali plánem vyhladit Poláky, natož aby se o to pokusili. Čeští Němci se po Mnihovu stali říšskými Němci a s výjimkou antinacistů, kteří jako první začali plnit koncentráky, se plně zapojili do říšského úsilí – se vším všudy.
2. Polští Židé nikdy neovládali Polsko a polský národ nebyl nikdy ohrožen tím, že uprostřed Židů zanikne.
3. Polština nebyla nikdy ohrožena žádným židovským jazykem, hebrejštinou ani jidiš.
4. Nikdy v historii nenastala situace, že by v Polsku fungovaly správní instituce, soudy, střední i vysoké školy, divadla, tištěná média atp. pouze v nějakém židovském jazyce, že by se Poláci museli dovolávat proti Židům nějakých jazykových zákonů.
5. Nikdy nenastala situace, kdy by většina pozemků v Polsku byla v rukou Židů, neřku-li židovské šlechty. Naopak, Židé nejméně do poloviny 19. století nesměli vlastnit půdu vůbec. Nikdy také v Polsku nevytvářeli souvislé osídlení typu Sudet.
6. Po vzniku Polské republiky 1918 nevytvořili Židé žádné židovské provincie a nežádali jejich odtržení od Polska.
7. Nikdy se samozřejmě nemohlo stát, že by Židé Poláky nábožensky utlačovali.
Takhle by se dalo pokračovat ještě dlouho, protože žádné paralely mezi vztahy Poláci – Židé a Češi – Němci prostě neexistují.
Ani případy genocidního násilí nejsou podobné. Poláci se jej na Židech dopustili pod „krytím“ okupantů, kteří chtěli Židy beztak vyhladit (ovšem Poláky potom také). Poválečné české excesy – vraždění německých civilistů – jsou samozřejmě rovněž odsouzeníhodné, ale hledat mezi oběma fenomény nějaké podobnosti je kvantitativně i kvalitativně neopodstatněné. Pokud vím, dodnes to žádný historik ani nezkusil.
Pokud bychom už za každou cenu chtěli hledat nějaké paralely, je tu český antisemitismus II. republiky, dosti odporná, jakkoli ne přímo krvavá kapitola českých dějin.
12.01.2013 (12.50), , Trvalý odkaz komentáře,
Abadonna Swifht
Vážený pane Pavlovský,
nebudu se zabývat kvalitami inscenace, o níž text pojednává, jelikož jsem ji neviděl. Dovolte mi pouze několik poznámek k Vašemu komentáři.
Stavíte se do role člověka, který „je solidně seznámen se středoevropskými dějinami XX. století a zvláště pak s dějinami zdejšího antisemitismu.“ Pokud jím opravdu jste, pak je Vaše argumentace zřejmě zatížena jistou měrou domgatismu a vulgární generalizace v duchu poválečné komunistické rétoriky, což je u člověka solidárně seznámeného se středoevropskými dějinami XX. století na pováženou.
Hned v prvním bodě se dopuštíte velmi problematického až sprostého zjednodušení. Ne všichni čeští Němci, kteří se po Mnichovu stali občany Říše, se podíleli na politice Říše, ne všichni byli členy SdP. Neexistovaly jen jakési dvě skupiny českých Němců – nacisté a antinacisté. Naprosto opomíjíte skutečnost, že německé obyvatelstvo se s českým mísilo, existovalo obrovské množství smíšených manželství atd.
Nevím, do jaké míry lze dlouhotrvající a hluboce zakořeněný polský antisemitismus „krýt“ nacismem. Polský antisemitismus je neoddiskutovatelným faktem. K útokům na židy ostatně docházelo v Polsku i po válce – připomínám Vám např. pogrom v Kielce v roce 1946, který jistě nebyl „kryt“ okupanty, že?
Co se Vašeho komentáře k sudetoněmecké otázce týče, pak mi dovolte, abych Vás již začal podezírat z neznalosti či spíše účelové argumentace.
Byl-li byste „solidně seznámen se středoevropskými dějinami XX. století“, pak byste sice nemusel vědět, že kolonizace pohraničních oblastí českých zemí započala ve středověku, nejvíce k ní docházelo za vlády Přemysla Otakara I. (od té doby byli čeští Němci obyvateli českých zemí), ale věděl byste, že idea československého národa byla vytvořena uměle z čistě politických a hospodářksých důvodů (přítomnost průmyslu v pohraničí), jelikož sudetských Němců bylo v roce 1918 zhruba o milion více než Slováků (v českých zemích to bylo tedy asi 30% obyvatelstva), kteří měli za c.k. monarchie jednoho jediného slovenského poslance v Říšské radě. Snahy sudetských Němců o nezávislost byly v letech 1918 a 1919 ze strany nově vzniklého Československa potlačeny vojenskou cestou stejně jako demonstrace za právo na sebeurčení 4. března 1919 v mnoha „sudetských“ městech. Ze stejných politických důvodů nebylo pak v období První republiky přistoupeno k realizaci reformy správy a zákon o novém územním členění státu byl proveden pouze na Slovensku. Sudetští Němci byli ihned po roce 1918 odstraněni ze státní správy atd. To vše pod „krytím“ ideje samostatného státu a obnovení české státnosti. Tolik k situaci za První republiky.
Poválečné události byly pak „kryty“ touho českého národa po odplatě za protektorátní křivdy, která se však uskutečnila většinou na ženách, dětech a mužích vyššího věku, protože všichni bojeschopní muži byli ve válce. Touha po „krvavé“ odplatě byla již za války oficiálním programem exilové vlády – viz např. Benešův výrok ve Státní radě Československé v Londýně 3.2.1944: „Krátce, náš domácí boj a převrat v této válce bude a musí být revolučně a vojensky organizo- vaný a násilný a bude a musí znamenat u nás velikou lidovou odplatu a pro Němce a fašistické násilníky konec opravdu krvavý a nelítostný.“
A koncem války z balkonu radnice v Brně 12.5.1945:
„Nyní se dáme hned do práce. A budeme dělat pořádek mezi námi, zejména také i zde v městě Brně s Němci a všemi ostatními. (Potlesk.) Můj program je – já to netajím -, že otázku německou musíme v republice vylikvidovat. (Potlesk, volání: „Výborně!“) V této práci budeme potřebovat všech sil všech vás.“
Nebo např. předválečný šéfredaktor brněnské redakce Lidových novin a v 60. letech redaktor Svobodné Evropy Ivan Herben v článku „Ďábel mluví německy“:
„Snad se bude někomu zdát, že není správné mluvit o Němcích, když by se mělo mluvit pouze o nacistech. Omyl! …
Není rozdílu mezi němectvím a nacismem. …
Není Němců dobrých, jsou jen špatní a ještě horší. …
Není ani Němců demokratických, nebo je jich mizivě málo. Každý Němec je především imperialista, chamtivec a otrokář. … Povinnost naší generace je nejen zajistit české pohraničí, ale vštípit tyto pravdy o německém národě do duší naší mládeže. Český otec, který nevychová dítě k nenávisti vůči německé lžikultuře a nelidskosti, je nejen špatný vlastenec, ale také špatný táta.“ Zdroje citací Vám rád poskytnu.
Vážený pane Pavlovský, omlouvám se Vám, narušil-li jsme Vaše černobílé vidění česko-německých vztahů. Zároveň však doufám, že se Vám nyní již podaří najít paralelu, o které tvrdíte, že neexistuje.
19.01.2013 (16.45), , Trvalý odkaz komentáře,