Naši furianti včera a dnes
Na jeviště českých divadel se hra Ladislava Stroupežnického Naši furianti, která měla světovou premiéru v roce 1887 v pražském Národním divadle, vrací pravidelně. Není divu, Stroupežnickému se na dějovém půdorysu boje o místo ponocného ve vísce Honice podařilo velmi trefně zachytit až archetypální charaktery postav, které i přes nejrůznější historické peripetie stále dobře zrcadlí povahu české společnosti.
Slovní potyčka Bláhy (Vuk Čelebić, vpravo) s Buškem (Pavel Marek) přeroste téměř až v tělesnou konfrontaci FOTO MICHAL MRÁKA
Ve hře vystupuje přes dvacet postav, což si žádá dosti velký soubor. Možná i to je důvod, proč se Furianti v Západočeském divadle v Chebu hráli pouze jednou, a to v roce 1977 v režii Jiřího Budínského. Režisér a umělecký šéf divadla Zdeněk Bartoš tentokrát přizval herecké posily z Karlovarského městského divadla, takže jeviště nakonec zaplnilo téměř třicet účinkujících, včetně představitelů sedmi dětí krejčího Fialy.
Výprava pracuje s efektním kontrastem starého a nového. Honice mají v provedení scénografa Karla Čapka dvě tváře: napravo vidíme průčelí tradičního koloniálu z konce 19. století s dřevěnými stoly na dvorku, zato levá část vesnice dostala podobu ryze současnou, s betonovými ploty, plastovými židlemi a skluzavkou pro děti.
Také kostýmy Lucie Wildtové se dělí na současné a „retro“. Z inscenace však není zřejmé, podle jakého klíče bylo určeno, kdo bude oděn do současného a kdo do historizujícího oděvu. Nicméně v rovině interakcí postav kontrast v odívání funguje, nejlépe ve scénách s vyfintěným Václavem v moderním outfitu a Verunkou v šatečkách prostinké děvečky. Tvůrci tak poukazují na to, že komunikační bariéry jsou věčné a záleží jen na nás, zda budeme ochotni vynaložit energii k jejich překonání.
Je škoda, že se tento výklad nepropsal i do jazykové úpravy hry. Dramaturgyně Martina Pokorná s režisérem Bartošem z textu plošně odstranili většinu archaismů a vyjadřování Honických naopak unifikovali.
Motiv koexistence starého a nového zdařile podtrhla živě interpretovaná muzika, která sice vychází z lidových písní, ale skladatel Jiří Švec ji obdařil pěkně znějícím moderním kabátem.
Inscenace poněkud trpí nevyrovnanými hereckými výkony, zvláště pak v menších rolích, což jde patrně na vrub nedostatečné personální vybavenosti souboru.
Ženské postavy jsou spíše upozaděny a vesměs působí nevýrazně, s výjimkou Verunky v podání Terezy Švecové, jejíž procítěný monolog k budoucímu tchánovi Dubskému patřil k silným momentům premiérového uvedení.
Dubského výtečně modeloval Viktor Braunreiter v intencích textu jako tvrdohlavého, avšak spravedlivého muže. Jeho oponenta, vášnivého pytláka Buška, pak Pavel Marek uchopil především jako nabubřelého egoistu snažícího se nekompromisně prosadit za každou cenu svoji pravdu. Dubského a Buškovy názorové přestřelky jen tak mimochodem přecházely ve vášnivé hádky, které měly i díky citlivému režijnímu vedení přesné načasování. Ze závěrečného Buškova rychlého rozhodnutí smířit se na naléhání Habršperka s Dubským bylo jasně patrné, že si chce především udržet místo první radního, tedy zůstat u moci. Jak výmluvné pro dnešní dobu!
Za zmínku stojí také výkon Vuka Čelebiće, jenž i s pomocí svého charismatu dokázal zosobnit vysloužilého vojáka Valentina Bláhu coby čestného a přímého člověka, jichž je v dnešní době pomálu. A přitom nepůsobil prvoplánově dušínovsky. Jednou z nejvydařenějších scén byla Bláhova slovní potyčka s Buškem, jež posléze přerostla za pomoci rekvizit v podobě židle a skluzavky téměř až v tělesnou konfrontaci.
Chebští Naši furianti mají parametry dobré rodinné inscenace. Ale trochu zamrzí, že se tvůrci jejím prostřednictvím přece jen výrazněji nevyjádřili k dnešku.
Západočeské divadlo v Chebu – Ladislav Stroupežnický: Naši furianti. Režie Zdeněk Bartoš, dramaturgie Martina Pokorná, scéna Karel Čapek, kostýmy Lucie Wildtová, hudba Jiří Švec. Premiéra 15. října 2022.
Komentáře k článku: Naši furianti včera a dnes
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
