Naši staří furianti
Naši furianti Ladislava Stroupežnického z roku 1887 jsou drama obce, takže dobře slouží k poukazování k národní povaze, k venkovanství, ke zveličovanému významu věcí v malých poměrech. Čas mění akcenty na jednotlivé postavy a jejich konání a vždy znovu pokládá otázku: O čem ty Furianty hrát?
x
Dubská Martiny Preissové vystupuje hrdě a inteligentně a taky jí to jinak sluší než ostatním vesničankám FOTO MARTIN ŠPELDA
Inscenace režiséra Martina Františáka v historické budově Národního divadla začíná dialogem Bláhy (Radúz Mácha) a Habršperka (Ondřej Malý) zcela proti autorově scénické poznámce: herci stojí na forbíně daleko od sebe a tím, jak svůj úvodní dialog přehrávají, doprovázejíce se ilustrativními gesty, nám dávají najevo, že hrají starou hru. V této stylizaci inscenace pokračuje, dokud to publikum nepochopí a herci toho mohou nechat. Pitvorná grotesknost zůstane už jen Kristýně Elišky Friedrichové a krejčíku Fialovi, kterého zcela proti svému stereotypu urostlého hrdiny s chutí hraje Igor Orozovič.
Protože je celkem nabíledni, kdo je lepší kandidát na ponocného, je na inscenaci Našich furiantů v každé době zajímavé hlavně to, kdo je jaký člověk, tedy herecká interpretace dramatických postav. Teprve když je každá postava komedie detailně vypracovaná, vidíme ono společenství, „obraz národa“, v úplnosti. Věčně aktuální Šumbalovo gamblerství a lhaní, Buškovo zneužívání funkce radního, otravnou chudobu Fialovic rodiny a o něco důstojnější Bláhovu nouzi, ale také jeho vztahovačné chování a tak dále.
Ve Františákově inscenaci dominuje David Matásek jako Dubský: mezi herci Národního divadla patří k těm, kteří disponují jak noblesou, tak uvěřitelnou zemitostí. Důstojnost jeho postavě dodává i to, že vůči manželce, která má víc rozumu než celý obecní výbor, nepůsobí jako pod pantoflem, ale jako muž, který ji prostě respektuje. Martina Preissová jako Dubská vystupuje hrdě a inteligentně (na rozdíl od Buškové Taťjany Medvecké, která jen přitakává svému muži), a taky jí to jinak sluší než ostatním vesničankám. U Dubských jsou vůbec kultivovanější poměry než v jiných domácnostech, i jejich dědeček není ve ztvárnění Františka Němce žádný senilní žvatla, nýbrž důstojný patriarcha. Má takovou autoritu a lásku všech, že ani nepoznáme, jestli ten jeho svět dvou monarchů a Napolióna, co se stal ze sprostého vojáka císařem francouzským, je světem, který opravdu všichni ctí. Bušek je možná větší mizera, než se na první pohled jeví, a Ondřej Pavelka ho tak hraje. Ale Ondřej Malý plně nevyužívá možností interpretace Habršperka jako člověka, který o neřestech a podlostech majitelů gruntů a radních dobře ví, není tedy hybatelem děje.
Stroupežnického komedie je v mnohém ohledu podle dnešních měřítek nekorektní, jak už to k venkovskému furiantství patří. Vždyť postoj obce k chudé Fialově rodině s mnoha dětmi je dost necitelný a nadávat jim do cikáňat je rasistické – ale bez toho zápletka nefunguje a dramaturgie se právem do žádných zásahů nepouští. Pak je ale nepochopitelné, že eliminuje skutečnost, že hostinský Marek Ehrmann (Csongor Kassai) je žid (jak už tak hospodští ve vsích bývali). Fiala pak Markovi vyhrožuje, že ho udá ženě, neboť jedl na pouti psa (v originálu logicky stojí, že jedl vepřové). A když Bušek na konci hry říká, že by nejradši rozbil flintu Markovi o záda a nebyla by žádná škoda pušky ani žida, je tím jeho špatný charakter vystižen zřetelněji než ve sporu o ponocného. I zde je bohužel žid škrtnut. Postava hospodského Marka je nejen zálibou v psím mase, ale i kostýmem (zlatá lesklá košile) ve vesnickém společenství postavou nesrozumitelnou.
Ze dvou posledních premiér v historické budově (o Vajdičkově Hordubalovi jsem psala v DN 1/23) mám dojem, že Činohra Národního divadla byla zasažena jakousi úzkostí a obavou, aby inscenace na jejím jevišti byly dostatečně „klasické“ a „národní“. V případě Našich furiantů na to jdou i pomocí folkloru, na jevišti se zpívá, až se to rozléhá, ale lidskou a dramatickou podstatu komedie to jenom zastírá. Předepsané písničky v textu hry byly ve své době živou hudební realitou českého venkova, zatímco dnes jsou ornamentem a retardujícím prvkem inscenace. Ostatně doličná písnička o hraběti Fridolínovi je pouťová odrhovačka, která se do národního pokladu nepočítá – ale o tu jedinou skutečně jde.
Režisér vtěluje do realistických Našich furiantů poetické momenty. Když šlehá na předscéně bičem do vzduchu malý kluk na dřevěném koni, vidíme v tom touhu být stejně mocný a autoritativní jako tatík. Když švihá Václav proti světlu bičem do vody, může to znamenat marný souboj s vlastním zakořeněným furiantstvím, které je jen na škodu. Ale když vypráví Verunce, jak naučil kosa pískat zamilovanou písničku bratra Josefa, a hudební motiv zní odkudsi z metafyzických výšin, místo aby Václav melodii zahvízdal, je to přeestetizované.
Forbína, kdy učitel vypráví dětem veršovanou pašijovou legendu, je přidaná a spolu s modlitbou klekání připomíná náboženství, které má lidi sjednocovat k morálce dané Desaterem, ale také pokrytectví, protože příkazy víry všichni přestupují (včetně žida, který jí vepřové). Sto třicet pět let staré komediální provokaci ale poetická scéna s dětmi olamuje hrany a obléká ji do zbytečně konzervativního kostýmu.
Při pohledu na Martinu Preissovou nebo Magdalénu Borovou jako Fialovou mě napadalo, že by dnes bylo zajímavé nechat už ty furianty, ať si nadávají nevzdělanců a trumfují se množstvím lahví punče, a zaměřit se pro změnu na Stroupežnického ženské postavy. Tradici uvádění Stroupežnického komedie na Národním divadle by to obohatilo o výklad, který je v textu latentně obsažen. Fialová možná bude ráda za krejčíka po nocích šít, hlavně že ten nebude doma a nebude už dělat další děti. Šumbalce její muž prohrává v kartách, co do hospodářství přinesla a sama nahospodařila, ale předmětem posměchu je ona. Dubská by měla zasedat v obecním výboru, ale nemůže, protože to obecní zákon nedovoluje. Markýtka se svou potulnou existencí by nemusela být inscenaci jen pro ozdobu, ale patřilo by jí výraznější vlastní téma.
Stroupežnického komedie je právě proto tak živá, že je otevřená režijnímu výkladu. Inscenaci Martina Františáka by slušelo víc odvahy – a s tím samozřejmě i méně konvence a koneckonců i té zbytečné a stejně nedostatečné korektnosti.
Národní divadlo, Praha – Ladislav Stroupežnický: Naši furianti. Režie Martin Františák, dramaturgie Jana Slouková, scéna a kostýmy Eva Jiřikovská, hudba Matěj Kroupa. Premiéra 2. března 2023 v Národním divadle (psáno z druhé premiéry 3. března).
Komentáře k článku: Naši staří furianti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
