Divadelní noviny > Názory – Glosy
Naslouchat moudrým lidem
Když se dnes bavíme o sametové revoluci, vyvstává otázka, co to vlastně bylo a jaký je její odkaz. V první řadě je třeba říct, že to byla revoluce bez masakrů, bez šibenic, bez poprav, bez zabíjení. To je myslím na ní podstatné. Byl to inteligentní pokus změnit zdejší žabinec na něco přijatelnějšího. Vůdčí osobností byl Václav Havel. Kdyby ji měl v rukou někdo jiný, tak sametová nebyla, jestli by vůbec byla… O tom jsem přesvědčen.
Její charakter vyplýval z charakteru Václava Havla. Byl to slušný člověk, a přitom to měl hlavě srovnané. A kupodivu mu fungovala i jeho vydatná autorská fantazie. Do svých her si vymýšlel absurdní, nesmyslné situace a ony se pak realizovaly i v životě, dokonce i v oněch listopadových dnech. Historie listopadu ’89, to je tak trochu jedna z jeho absurdních komedií. I s tím hořkým, nejednoznačným koncem, jaký zažíváme dnes.
Jsem už starý, tak se k současnosti nechci příliš vyjadřovat. Někdy mi ani humor nepomáhá, říkává Zdeněk Svěrák, když s ním hraju v představení Cimrmanů České nebe. Cimrmani, to je velice zvláštní útvar, přátelsky naladěný. Je v něm jakási havlovská atmosféra, která mi jinde dnes chybí.
Ale co bych si stěžoval. Žiju už mimo své bývalé aktivity a přehled o tom, co se kde děje, mám pramalý. Sice Divadlo Na tahu stále existuje, ale je to jen nahodilé hraní a velmi občasné setkávání a zkoušení. Herci mají mnoho jiných povinností a těžko se scházíme. Ještěže jsem včas předal Studio Paměť, kde jsme měli domov, mladším. Myslím, že to vedou dobře. V nich vidím onu „havlovskou“ naději, naplňování jeho i mých životních principů. Jsou poctiví, pracovití, zodpovědní, nevykřikují planá hesla, nevystavují se na odiv. Jdou si za svým a mají smysl pro humor. To je důležité.
V pátek 1. listopadu to bylo čtyřicet čtyři let, co měla v Počernicích premiéru Havlova Žebrácká opera. Nevěřili nám tehdy, že se to povede. A ono se to událo. Se vší parádou. My pak pokračovali v inscenování dalších Havlových textů. A opět nám tvrdili, že jeho hry jsou nesrozumitelné, pro inscenování složité a že se do nich nemá smysl pouštět. Ale pro nás byly jednoduché. Nehledali jsme v nich žádné složitosti. Text jsme si přečetli, byl tam děj, byl tam příběh, byla v nich absurdita světa kolem nás. Nesmyslnost, kterou jsme žili, byla geniálně vylíčená. Stačilo je vzít, jak jsou. Nic nebylo třeba přidávat ani ubírat. V tom jsou Havlovy texty geniální. Jsou o něčem podstatném, nepatří jen do nějaké etapy jeho či našich životů nebo do nějaké konkrétní doby. Jsou to filosofická pojednání o životě, o světě, o společnosti.
Havel měl v hlavě všechno přesně spočítané, uspořádané. Kdysi dávno jsem se v zájmu zatraktivnění dění dopustil drobné nepřesnosti a jeho dokonalou souhru slov a dění jsem v jedné inscenaci porušil. Vašek mě na to upozornil a měl pravdu. Od té doby jsem si při režiích jeho her dával už jenom pozor, abych text a rytmus jeho hry respektoval. A ono to fungovalo. Stačilo jen mít otevřené, naslouchající, citlivé herce.
A tento princip se myslím dá vztáhnout i na Havlovu politickou dráhu a její odkaz. Byla poctivá, měla charakter a byl v ní i smysl pro absurditu a humor. Drobnými – nebo i velkými – nepřesnostmi jsme však porušili její zákonitosti a ona přestala fungovat.
Jak jsem řekl, nechci se k současnosti vyjadřovat. Je to už na jiných. Můj životní postoj byl a je být užitečný a naslouchat moudrým lidem. A současně mít svou hlavu, svůj rozum. Nebýt zahleděný jen jedním směrem, nežít jedinou představou světa, jediným životním úkolem. Vždycky to fungovalo a věřím, že to funguje i dnes. Tak jako těm klukům a holkám v Paměti.
Komentáře k článku: Naslouchat moudrým lidem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
