Divadelní noviny > Rozhovor

Natálie Deáková: Jakého diváka si vychováme, takový bude

Čechovovým Rackem se v Činoherním studiu v Ústí nad Labem prostřednictvím klasiky vysmívala mainstreamu. S Natálií Deákovou jsem poprvé mluvil večer z 3. na 4. března 2014, kdy politická ignorance rozmetala ústecký soubor, kde sedm let působila. V tomtéž roce se rodačka z Bratislavy a absolventka dramaturgie na DAMU stala první ženou, která se jako umělecký šéf postavila do čela činoherního souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni. V jedenatřiceti letech. Obklopila se podobně smýšlejícími kolegy a výsledky se dostavily. Sledoval jsem její třetí sezonu a nejen o ní jsme si povídali.

Jste v Plzni spokojená?

Je to první sezona, za kterou se cítím bezvýhradně odpovědná. Nezbyl v ní už žádný titul zděděný po minulém vedení, žádná spolupráce domluvená před mým nástupem. Soubor je takřka kompletní a podle mých představ. Není se na co vymlouvat. Zároveň to byla sezona na Plzeň možná až přespříliš odvážná, třeba i drzá. A je dost možné, že už nikdy nesebereme odvahu na podobnou. Za odvážné považuji uvedení Vojcka v režii dua SKUTR a především uvedení šesti dosud neověřených textů v české premiéře z devíti premiér. Tři jsou zcela autorské, další tři byly výrazně adaptované pro náš soubor a všechny byly dotvářené během zkoušení. Tento dosud neozkoušený způsob práce v plzeňské činohře by určitě stálo za to reflektovat hlouběji. Zvykat si museli jak herci, tak diváci. Na to, jak ambiciózní jsme v dramaturgii letos byli, přijali diváci (až na výjimky spíše konzervativnějšího charakteru) tyto novinky velmi vstřícně. Do divadla začalo chodit viditelně více mladých lidí a návštěvnost neklesla, naopak. Klesl počet abonentů. Ale ani to není, vzhledem ke změnám v celkovém profilu divadla i k nové budově, nijak katastrofální stav. Mám velkou radost z toho, jak pracuje soubor, jak si zvyká na neotřelý způsob práce, jak je otevřený. A především z toho, jak herci na sebe začínají na jevišti slyšet. Vzniká drahocenná týmová souhra.

Uvedení Büchnerova Vojcka v interpretaci režisérské dvojice SKUTR bylo provázeno rozporuplnými reakcemi diváků, nicméně záznam inscenace natočila Česká televize. Jak ke spolupráci dua SKUTR a plzeňské činohry došlo?

Chtěla jsem, aby SKUTR pracoval u nás v divadle. Obdivuji jejich práci. Na DAMU byli takřka moji spolužáci, studovali v paralelním ročníku režie. Já na činohře, oni na „alterně“. Znám je ze společných hodin scénologie, kde se postupně profilovalo jejich myšlení. A vždy mě fascinovalo, jak na rozdíl ode mě umí velkoryse pracovat se svojí fantazií, propojit jevištní realitu se snovou, reálné s nereálným. Jsem mnohem větší realista, který se maximálně odpoutá k jiným světům při práci v rozhlase nebo ve stínovém divadle, ale v činohře mi to nějak nejde. Jsem fixovaná hlavně na slovo a herce a jinak to už nejspíš nebude.

Ale nejen proto mi jejich práce tak imponuje. Je zcela originální, což je v dnešním českém divadle spíše výjimka. Mám pocit, že většina z nás, podprahově nebo vědomě, trochu vykrádá německé kolegy. Nebo se jimi nechává až přespříliš inspirovat. Kluci vytvářejí na jevišti zcela osobitý svět. Proto jsem je oslovila. Titul byl výsledkem společné debaty. Vědomě riskantní, provokativní krok. Všichni víme, jak Vojcek na konzervativní diváky funguje, a nečekali jsme nic jiného ani v Plzni. Záměr byl probudit lidi k výrazné reakci, nenechat je odejít z divadla s tím, že už za půl hodiny netuší, na čem byli.

Když se podíváme na chystané premiéry této sezony, lze říci, že Molière, Čechov nebo Shakespeare znamenají spíš návrat ke klasice?

Ano. Chtěli jsme vyvážit uplynulou sezonu, která byla skoro na hranici dramaturgického experimentu. Proto jsme se rozhodli pro sérii klasičtějších titulů. Ovšem ve výrazných interpretacích režisérů, které považuji za jedny z nejzajímavějších ve své generaci. Nuckolls, Čičvák, Vajdička, vedle nich mladý talentovaný absolvent DAMU Adam Svozil. Rozhodně od nich nikdo ne­oče­kává nudné, „povšední“ divadlo, které nenadchne ani neurazí. Ale ano, co se týče výběru titulů, chtěli jsme dát „odpočinout“ divákům, kteří inklinují spíše k tradičnější dramaturgii, po pravdě i sami sobě a hercům. Je to přece jen dosti stresující netušit do poslední chvíle, zda autorský titul zdárně porodíme, nebo naopak. V každém případě na přespříští sezonu už zase plánujeme více českých premiér a návrat k autorskému a dokumentárnímu divadlu, ovšem asi už ne v takové míře.

Nejvíc se těším na adaptaci psychothrilleru americké spisovatelky Patricie Highsmithové Talentovaný pan Ripley, který se stal bestsellerem a byl dvakrát zfilmován.

Rozhodli jsme se příběh uvést v komorní úpravě pro čtyři herce, kde bude velmi výraznou složkou hudba. Všechny postavy se k ní nějak vztahují, vyjadřuje jejich společné a posléze zcela osamělé pocity. Protože příběh většina lidí zná, nebo alespoň tuší, o co jde, budeme ho vyprávět trochu netradičně. Formálně vyjdeme z žánru detektivky, ovšem vedle klasických postupů budeme také pracovat s tématem identity. Její hledání, ztrácení, nebo dokonce krádež jsou výsostně divadelní témata. V naší adaptaci se navíc objeví postava, která dosud v žádné filmové a, myslím, ani divadelní adaptaci nebyla, ale pro náš výklad a motivaci Ripleyho je zcela zásadní.

Bude to hodně o kontrastech. Slunečné kulisy Itálie, pocit nesnesitelné lehkosti bytí a mladík, jehož pohltí vlastní ambice a touha po seberealizaci, která se totálně vymkne jeho kontrole. A velmi zajímavé obsazení: Andrea Mohylová, Jana Kubátová, Pavel Neškudla a Ondřej Rychlý. Při vší skromnosti si myslím, že tahle sestava je víc než slibná.

Ústecká škola v Plzni

Jaká je Natálie Deáková „šéfová“? Během vašeho působení v Plzni se soubor činohry výrazně omladil.

S ansámblem jsem zrovna ve fázi, kdy vyprchává prvotní zamilování se, bezbřehé a neracionální okouzlení tím druhým. Te­prve teď začíná ten pravý „partnerský“ vztah, kdy si člověk uvědomuje chyby svého protějšku. To ale neznamená, že ho má míň rád, naopak, je to mnohem zralejší pocit. A myslím, že to může být plodné pro obě strany. Takže ano, jsem spokojená, velmi, ale s vědomím všech rezerv, které máme. Výhledově bych ráda přivedla ještě jednoho člena, muže středního věku. To ovšem může platit, než zase někdo otěhotní nebo dostane nabídku do Prahy.

Soudě podle loňské sezony se díky vám a novému dramaturgu Vladimíru Čepkovi podařilo úspěšně přenést velkou část ústeckého know-how i do divadla, které možná ten nový vítr potřebovalo, hlavně na Malé scéně. Souhlasíte?

Musím trochu oponovat. Vláďa nastoupil až během této sezony, když otěhotněly obě dramaturgyně. Tudíž na její dramaturgii ještě takový podíl neměl. Na té nechaly stopu především Jana Součková, a ano, to je taky know-how z Ústí, a Klára Špičková. Ta má ovšem zkušenosti z velké, „kamenné“ činohry v Ostravě. A taky Máša Caltová, teď už lektorka dramaturgie, která působí v Plzni celý svůj profesní život.

Jak vzpomínáte na léta prožitá v Ústí?

Jako na velkou školu. A to se vším všudy. Jsem osudu a hlavně Honzovi Vedralovi a Davidovi Czeszanymu hluboce vděčná, že mě tam přivedli a umožnili mi sedm let pracovat v podmínkách, kde si člověk připadal jako na velkém hřišti a mohl tvořit naprosto svobodným způsobem: zkoumat, experimentovat. Ale také jsem tam potkala lidi, kteří zásadním způsobem ovlivnili mé myšlení i přístup k životu a k práci.

Jako velmi mladá režisérka jste v Divadle na Vinohradech spolupracovala s Janem Vedralem na úspěšných inscenacích Kašpar Hauser (Dítě Evropy) a dramatizaci Kafkova Zámku. Jak s odstupem vnímáte možnost režírovat na jedné z nejvýznamnějších činoherních scén v Praze?

Za sebe pozitivně. I když tak nadšená bych s hodnocením zmíněných inscenací nebyla. S odstupem je vnímám spíše sebekriticky. Zcela a bez výhrad si stojím jen za svou vinohradskou prvotinou – Mayenburgovým Ošklivcem na Malé scéně Divadla na Vinohradech.

Vinohrady jsou velmi specifické divadlo. Mně osobně velice vyhovuje tamní soubor, alespoň pokud mohu hodnotit tu jeho část, s níž jsem měla možnost spolupracovat. Technicky velice vyspělý, otevřený, nezamindrákovaný. Pracovala jsem s herci, kteří milovali toto divadlo, jeho prostory, vážili si kolegů, kteří stáli na vinohradském jevišti před nimi. A já to mám podobně. Ač můžu mít jiný vkus než současné vedení, vždy jsem dostala poměrně velkou volnost. Hlavně kvůli lidem jsem se tam vždy ráda vracela a doufám, že ještě budu. Taky je pro mě velkou výzvou vypořádat se s tím typem jeviště, vím, že mám v tomhle ohledu ještě rezervy, které snad příště, po „tréninku“ v Plzni, už nebudou tak markantní.

Můžeme se ohlédnout za občanským sdružením Konzistence médi, divadelní skupinou složenou ze studentů DAMU, která na počátku tohoto milénia osobitě interpretovala Andersenovu Sněhovou královnu? Chtěl bych se zeptat na vaši prvotinu s poněkud úsměvným názvem „O človeku, ktorý ďalekohľadal“.

Ten úsměvný název tehdy vznikl samozřejmě ve vší vážnosti, divadlo jsme tehdy prožívali až v jakýchsi mystických rozměrech. I když, v nějaké míře mi to zůstalo do dneška… Naše seskupení se zformovalo zcela organicky v druhém ročníku DAMU jako spojení lidí, kteří si rozumí na přátelské bázi, a poté se nám poštěstilo na festivalu DIVADLO v Plzni vidět ruský soubor Stín opery se stínovým představením Labutí jezero. Byli jsme natolik okouzleni, že jsme se rozhodli vlastními prostředky dosáhnout obdobného magického efektu. Nikdo z nás předtím žádné pořádné stínové divadlo neviděl, pokud nepočítáme ty vesměs trapné pokusy zakomponovat tyto prvky do divadla pro děti. Zcela na koleně, na půdě domu Dorky Krškové, tehdy studenky herectví KALD, jsme asi za měsíc vymysleli „Ďalekohľadače“. Nikdy potom už jsem nezažila tak organický průběh zkoušení… ono se to ani nezkoušelo, ono to vzniklo. O to větší pak bylo překvapení, jak tento kousek zafungoval u diváků, cestovali jsme s ním po Čechách, byli na festivalu ve Wiesbadenu a v Jeruzalémě. Myslela jsem si, že takhle to už pak bude pořád, ale tento unikátní pocit synergie se už pak nikdy nezopakoval. Asi to bylo tím, že jsme byli tak mladí a čistí jako nepopsaný list.

Zavřít oči a poslouchat ticho

Momentálně se potkáváme na chodbě, jelikož jste mimo jiné i dlouholetou režisérkou Českého rozhlasu. Co vás na rozhlasové práci baví? Myslíte, že má rádio své místo i v dnešní, přetechnizované a virtuální době?

Baví mě intimita, kterou rozhlas vytváří. Ještě než jsem si tuto práci poprvé zkusila, mě fascinovala blízkost herce a posluchače. To, jak se herec infiltruje do mého prostoru, jak najednou Hrušínský nebo Medřická sedí u mě doma v obýváku nebo se mnou jedou ve vlaku, a skrze jejich hlas je vnímám až fyzicky. Je to velmi silný, spíše emotivní vněm. Kromě svobody, kterou jako režisér v rozhlase mám, mě na práci baví hlavně to, jak s danými prostředky zacházet, aby vzniklo „umění“. Herci natočí text a odejdou. A já s dvěma, třemi lidmi pracně a pomalu, ve studiu odříznutém od světa, vytvářím daný tvar. Kompozici hlasu a slova, zvuku a hudby. Vytvořím vlastní realitu, kterou si posluchač dál představí, jak chce, a dodá jí finální podobu. To mě na celém tvůrčím procesu fascinuje, že si ho dotvoří až jeho adresát, a to mnohem podstatnější mírou, než když mu to jako divákovi předestřu i s vizuální, jasně konkretizovanou podobou. To je i odpověď na to, zda má rádio dnes smysl. Určitě. A právě proto, v jak převizualizované době dnes žijeme. Čím dál tím víc potřebujeme zavřít oči a jenom poslouchat. Ale lepší než rádio nebo hudbu je pochopitelně poslouchat jen ticho. Protože akustického smogu je taky až až.

Co říkáte nominaci Andrey Mohylové, členky plzeňského souboru, ve 20. ročníku ankety (Ne)viditelný herec, což je ocenění pro nejpopulárnější herecký výkon na vlnách Českého rozhlasu? Lze říci, že audioknihy a rozhlasové hry jsou pro činoherce další disciplína, a ne každý se s tím dokáže vypořádat?

Jsem za to nesmírně ráda. Taky jsem si říkala, že je už nejvyšší čas ji v rozhlase obsadit (smích). Ale vážně. Je to velmi specifická disciplína. Jsou takoví, co ji zvládnou levou zadní, i takoví, co ji nezvládnou nikdy. Ale i ti, co se dopracovali k první variantě, na tom museli roky pracovat. Mikrofon je jako rentgen. Prozradí všechny, byť nepatrné chybičky. Jak v mluvě, tak v intonacích. Někdo může mít krásný hlas, ale myšlenku po smyslu nepřečte ani na podesáté. A četba je v tomto ohledu velmi náročná disciplína. Co se jakž takž ztratí v situaci v rozhlasové hře, rozhodně neprojde v četbě delšího textu.

Byla jste uměleckou šéfkou Činoherního studia v Ústí nad Labem, režírovala na mnoha mimopražských scénách. Jak vnímáte fungování regio­nálních divadel a jejich podporu ze strany měst nebo krajů?

Nedá se to, naštěstí, generalizovat a říct, že podobně, jako je nastavené kulturní myšlení vedení města Ústí nad Labem nebo Kladna, je to i v ostatních městech. Nemůžu kompetentně srovnávat, ale zatím se mi zdá, že je na tom Plzeň hodně dobře. Vedení města je vidět i na divácky náročnějším festivalu DIVADLO, chodí pravidelně na naše premiéry, zajímá se. Finanční podpora ze strany města také není úplně malá, i když, pochopitelně, zase ne tak velká, jak bychom si ji my, tvůrci, představovali. Ale to už je otázka obecného vnímání kultury a její podpory u nás. Na Slovensku i v Polsku je divadlo dotované mnohonásobně víc než u nás. Proč, by stálo za zamyšlení. Proč zrovna v Čechách je kultura státem vnímaná jako jakási chudinka, kterou musíme dotovat z peněz potřebných jinde, protože se sama neuživí. No, neuživí. Medicejští také dotovali Michelangela a spol. a nikomu to dnes nepřijde divné.

Kultura je, bohužel, ve většině případů v kompetenci politiků nebo úředníků. S Jirkou Maryškem jsme uzavřeli sázku, kdo dřív sestaví rovnici pro onen ústecký výpočet „výtěžnosti divadla“.

Do dobrého divadla se chodí

Jaká je podle vás pozice divadla a, řekněme, kultury v současné společnosti?

Pozice divadla a kultury je podle mě stále silná. Jakého diváka si vychováme, takový bude. Nevěřím na to, že musíme divákovi Ordinace v růžové zahradě předkládat podobně vyprázdněnou formu a banální obsah, abychom ho dostali do divadla. Samozřejmě tento divák poplive Vojcka, protože mu nerozumí a taky je to na něj moc, ale půjde na titul typu Tři sestry, protože mu něco říká ten příběh, a když v něm zrovna nebudou všechny sestry společně souložit a bude to herecky perfektně podané, tak je velká šance, že ho to zasáhne. Že třeba bude i o nějakých tématech přemýšlet. Když je někde dobré divadlo, tak se do něj prostě začne chodit. Třeba Divadlo Komedie za Pařízka, plné mladých lidí, vyprodáno. A dost pochybuju, že byli všichni do jednoho intelektuálové. Nebo i Činoherák v Ústí, teď Zábradlí a mnohá další. Samozřejmě, kultura, respektive náročnější umění vůbec, prochází velkou krizí. Ale je to taky tím, že celá společnost velmi zpohodlněla. Jsme líní někam chodit. Jsem optimista. Dřív nebo později nám ten společný zážitek začne chybět. Je to přece úplně jiný, hlubší způsob katarze prožít emoci společně, ve stejném čase a prostoru. Pokud my, tvůrci, neustoupíme od kvality, tak si k ní divák cestu najde. Spíš se bojím tuposti úředníků. V jisté době to působilo jako nějaká meziregionální epidemie… Tak doufám, že nedorazí i do Plzně.

Když už jsme zabrousili do minulosti. Oba dva jsme se narodili v Československu. Já jako Čech, vy jako Slovenka. Jak dalecí či blízcí jsou si Češi a Slováci dnes po téměř čtvrtstoletí samostatnosti obou zemí?

Nechci to nijak generalizovat, protože na Slovensku už sedmnáct let nežiji a stýkám se jen s určitým vymezeným okruhem lidí. A mezi těmi to rozhodně je víc v klidu. Slováci mají větší sebevědomí, tudíž se nemají potřebu poměřovat. Rádi sem jezdí, rádi tady pracují. Na druhou stranu, pak mezi mladými vyhraje Kotleba a najednou jsme zpátky kde? Ani ne před rokem 1993. Pravnuci těch, kteří kdysi po horách bojovali proti nacistickému zlu, si zvolí přesně to samé zlo? Takže pokud bych se zeptala někde pod Muráněm v krčmě na názor místního mladíka, jak vnímá Čechy, tak by ta odpověď vypadala asi malinko jinak.

Co je pro vás v životě největší omezení – a naopak, co vám přináší největší radost a uspokojení?

Největší omezení je vstávat v přesnou hodinu. A taky dodržovat termíny. A vejít se do rozpočtu. Radostí je naštěstí spousta. Od mateřství, divadla, přes jiné vášně až po usínání pod širým nebem.

Skryté chvění Natálky Deákové

Na nástupišti nádraží Praha-Holešovice studeně fučelo, když jsme v časném ránu čekali na mezinárodní vlak, který by nás přemístil do Ústí nad Labem. Natálka Deáková ve flaušovém kabátku se chvěla, tvrdila, že jen zimou. Doprovázel jsem ji k její první režijní práci do Činoherního studia, kde se potom, v bouřlivých časech návratu divadla do po povodních rekonstruovaného sídla ve Varšavské ulici, stala uměleckou šéfovou a takto nejmladší nadřízenou, kterou jsem jako dramaturg za své praxe měl. To už se ale nechvěla, to už suverénně uváděla poprvé do českého veřejného prostoru hry S. Belbela (Krev), J. Penhalla (Plavý kůň); za vrchol naší tehdejší a tamní spolupráce považuji scénické provedení Aloise Nebela, slavného komiksu, ve kterém s V. Čepkem a k autorství přizvaným libretistou J. Rudišem dokázala najít dramatické jádro, využité posléze i ve filmu. Byl nejvyšší čas, aby se pedagog z Ústí vzdálil a přenechal je naplno, bez svých často nevyžádaných rad, bývalým studentům. Deáková si vyskočila s Mahenovým Jánošíkem a vydala se na vlastní nepřehlédnutelnou divadelní cestu.

Natálku jsem, na rozdíl od Součkové, Čepka, Nuckollse a Zielinského (v první dekádě tohoto století umělecky určujících ústecký Činoherák), na DAMU ovšem neučil hlavní předmět, „jen“ rozhlasovou tvorbu. Přesto to byla „naše Natála“ – a jsem svým mladším kolegům a bývalým studentům vděčný, že se nám podařilo zdárně přetrhnout pupeční šňůru učitele a žáka a neuškrtit její tuhou plandavostí lidské a pracovní vztahy. Ti lidé jsou si vzájemně věrní a v práci vzájemnou oporou i dnes, když Natálie šéfuje plzeňskou činohru.

Ještě jednou se Natálie chvěla. Důsledkem oné „rozhlasové tvorby“ na DAMU byl její zájem o auditivní drama. Ve šťastné době, kdy tehdejší vedení rozhlasu umožnilo dnes již žel ukončený velkorysý debutantský cyklus Hry nové generace, zaštiťovaný odborně a pedagogicky z DIFA JAMU A. Přidalem a z DAMU mou maličkostí, debutovala Natálie (spolu s Martinem Fingerem, který poprvé stál jako herec u mikrofonu) hrou Ivany Myškové Odpoledne s liliputem. Mistr zvuku, který měl začínající režisérce pomoci, však onemocněl a jeho náhradník byl sice plný dobré vůle, ale nemohl být připravený. Natálie s výsledkem nebyla zcela spokojena, ráda by na konci práce přetočila scény z prvních dvou frekvencí, ale provoz rozhlasu to neumožnil. Chvěla se zbytečně. Výsledek byl solidní – a po dalších režiích se stala na delší dobu kmenovou rozhlasovou režisérkou a její inscenace posbíraly řadu ocenění. Když byla porotkyní slavného festivalu Prix Italia, rozhodně se už nechvěla – vstoupila v oboru auditivní tvorby do mezinárodního kontextu jako rovnocenný a uznávaný partner. Mám z toho radost a věřím, že jí šéfování činohry ani personální změny v rozhlase a tamní další a další redukce původní literárnědramatické produkce nezabrání, aby v rozhlasové práci pokračovala.

Cením si Natálky profesionálně a lidsky. Platnost přísloví „v nouzi poznáš přítele“ osvědčila, když s V. Čepkem prosadila v Divadle na Vinohradech mou dramatizaci Kafkova Zámku, a pomohla tak uspořádat pro mě bolestně neuspořádané vztahy s milovaným divadlem. Děkuji i za Kašpara Hausera a chvěju se tentokrát sám, když držím palce, aby slibná generační obměna v Plzni dopadla na výbornou.

Jan Vedral

• Autor: Jan Raus
• Publikováno: 6. října 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Natálie Deáková: Jakého diváka si vychováme, takový bude

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ