Náves, nebo Aréna?
Ostravská Komorní scéna Aréna odpradávna stála na tradičních činoherních základech. V pečlivém hoblování starých trámů pokračuje i v jedné ze svých nejčerstvějších inscenací, kdy vůbec poprvé zalovila ve vodách zlatého fondu domácí dramatické klasiky, z nichž vytáhla Stroupežnického Naše furianty. Výchozí situace ambiciózního projektu je o to pikantnější, že se režie ujal Petr Svojtka, tedy vnuk Miroslava Macháčka, autora kanonizované verze jednoho z nezpochybnitelných pilířů tuzemské venkovské dramatiky. Dočkalo se arci dílo průkopníka české divadelní dramaturgie důstojného faceliftu pro rok 2022?
V této vesnici, na tomto jevišti zkrátka vládnou muži FOTO ROMAN POLÁŠEK
Situace by se pomocí střídmě nekorektního popkulturního odkazu dala připodobnit k úvodním slokám české verze hitu Johnnyho Cashe Blues Folsomské věznice. Petr Svojtka se v úzké spolupráci s dvorním dramaturgem Arény Tomášem Vůjtkem po svém snaží vyrovnat s odkazem legendami opředeného předka, bezmála Krále Artuše českého divadla, avšak se svěřeným Svatým grálem nakládá se sloní elegancí notorického vykradače maloměstských pošt.
Základní formální východiska ostravských Furiantů spíše než opěvovanou Macháčkovu verzi z prken Národního divadla upomínají na Léblovu vynikající revizi ze zlatých časů Zábradlí. I zde se pracuje s tendencí uvědoměle překračovat technické limity komorního sálu, čemuž excelentně slouží zejména zdánlivě strohá, přesto však navýsost funkční a náležitě variabilní scéna Michala Syrového, které se daří pregnantně vystihnout dynamiku prostorových změn. Kostýmy Agnieszky Páté-Oldak pak v groteskních znacích jednoznačně definují různé postavy ztvárňované stejnými herci a zároveň ladně spojují prvky tradičních lidových krojů se současným civilním oděvem. Vrcholem audiovizuální atraktivity inscenace jsou nepochybně a cappella voicebandová aranžmá kolektivních scén, které s múzickým ansámblem brilantně nastudovali korepetitoři Jan Gajdica a Lukáš Marek na rytmickou hudbu Petra Wajsara variující národní lidové motivy. A Martin Pacek výstupy opatřil strojovými choreografiemi jako z pouťové střelnice.
Estetika vesnické zábavy radikálně proniká do všech inscenačních sfér, dramaturgicko-režijní tandem ale nezná míru a nedokáže z přehršle nápadů vybrat ty nosné a zbytných se vzdát. Jevištní dění tak nezřídka připomíná inspirační bleší trh, kdy navzájem se přebíjející lákadla zbytečně tříští diváckou pozornost i sevřenost scénického tvaru. Zatímco první polovina ještě docela dobře zvládá přehledně i svižně definovat jednotlivé charaktery a nastolit základní dramatickou situaci, po přestávce se dosavadní horská dráha pomalu mění v pochroumané labutě. Dráždění Brechta bosou nohou v podobě recitace scénických poznámek střídá tu excentrická groteska, tu zas ryze sentimentální nota jako z repertoáru kapely (ne)Šlapeto. Vlastní kapitolu tvoří divadelní odbočky v podobě popkulturních narážek pro znalé (Macháček by plakal!) či očekávatelné poměřování se arénních matadorů s hostem z Národního. Vrcholem nahodilostí je nedbalá práce s postavou židovského hospodského Marka Ehrmanna, kterého jinak sympaticky přímočaře, bez karikaturních obezliček ztvárnil Jan Lefner. Zdejší šedá eminence, která přes svou víru bez mrknutí oka poučeně hovoří o Panence Marii (sic!), se ve finále sbalí, vyděšeně očekávající odsun do transportu, se zhruba šedesátiletým předstihem. Namísto emocionální ťafky se dostavuje jen rozmrzelost ze zbytečné tvůrčí zvůle. Ach.
Dalším neblahým znakem, jenž se nad produkcí Komorní scény Aréna posledních sezon vznáší jako radioaktivní mrak, je povrchně machistická interpretace většiny ženských postav. Ty jsou zde redukovány na souhrn povahových rysů buď histriónsky-hysterických (Bušková Zuzany Truplové), lascivně-erotických (Markýtka Terezy Cisovské), nebo dětsky naivních (Krystýna v podání Kristýny Panzenberger Krajíčkové). Čestnou výjimkou je sarkastická Marie Dubská ve vynikajícím břitkém podání Aleny Sasínové-Polarczyk.
V této vesnici, na tomto jevišti zkrátka vládnou muži. Mezi Bláhou (Josef Kaluža) a Habršperkem (Vojtěch Lipina) panuje ryzí chlapské přátelství a čistá aktérská synergie, s jen letmým nadhozením možnosti mnohem osudovějšího vztahu. Jan Chudý modeluje Šumbala jako dojemnou figurku obecního gamblera, jenž ke kartám utíká od dominantní strigy (Zuzana Truplová), a hostující Petr Houska si v roli Buška s gustem zavzpomínal na vlastní herecké začátky a bezprostřední kontakt s hledištěm.
Nebudu lhát, čekal jsem mnohem víc. Divácký hit to ale nepochybně bude. A já se ptám: Stačí to?
Komorní scéna Aréna, Ostrava – Ladislav Stroupežnický: Naši furianti. Režie Petr Svojtka, dramaturgie Tomáš Vůjtek, scéna Michal Syrový, kostýmy Agnieszka Pátá-Oldak. Premiéra 5. března 2022 (psáno z reprízy 9. března).
Komentáře k článku: Náves, nebo Aréna?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
