Divadelní noviny > Blogy

Návraty Margarety H. (No. 1)

Režisérka a scenáristka Margareta Hrůza je dcerou divadelního scénografa Luboše Hrůzy. Narodila se v roce 1969 a do roku 1990 žila v emigraci – v norském Oslo – kde vyrůstala v divadelním prostředí. Po roce 1989 se často (a nadlouho) vracela do Čech, především do Prahy, což ostatně dělá dodnes. Vystudovala zde FAMU, zapojila se do kulturního a splečenského dění, velmi často jste ji mohli vidět i v divadlech, především v (bývalé) Činoherním klubu, Ypsilonce, Dejvickém divadle a Komedii, kde měla a má mezi divadelníky množství přátel. V  současné době žije opět v Oslo, je však spíše světoběžnicí. Několikrát spolupracovala i s Divadelními novinami. Právě nyní otevírá  na i-DN svůj nepravidelný blog.

Hořící keř a prezidentské volby

Moje máma nevěřila v Boha, ale jednou v roce se oblékala do černé a šla do kostela. Na výročí smrti Jana Palacha. Tehdy mi nedocházelo, jaký pro ni měl Palachův čin význam. Upálit se zaživa v centru Prahy… Nechápala jsem, proč každý rok pláče pro toho mladého člověka, kterého živého nepoznala. Neplakala pro něj, ale pro Český národ.

Ta dávná vzpomínka se vzkřísila při projekci třídílného televizního dramatu Hořící keř. Film není pouhou rekonstrukcí alarmujícího gesta mladého studenta. Více je hlubinnou sondou do pozvolně se proměňující československé společnosti.

Je pozoruhodné, jak přesvědčivě dokázal mladý scénárista Štěpán Hulík (1984) vystavět celé drama, aby se přitom vyvaroval hluchých momentů a nic neříkajících pasáží. Dialogy jsou smysluplné a věrohodné. Každá scéna je dotažena do posledního detailu, ale na tom má jistě svou zásluhu také špičková polská režisérka Agnieszka Holland. Tvůrci do filmu adekvátně zapracovali archivní a dokumentární záběry, čímž dodali celému projektu na autenticitě.

Přišlo mi zvláštní, jak se k sobě lidé chovali slušně a důstojně. To přece takhle nebylo, říkám si. Když jsem se po sametové revoluci vracela do Čech, zažívala jsem něco úplně jiného. V každé instituci, lhostejno jestli ve zdravotnictví, školství, nebo na úřadě, bylo plno papalášů, lidé se k sobě chovali až kafkovsky pokřiveně, pro urážlivý komentář nikdo nešel daleko. Já, žena a de facto cizinka, jsem se bála jít i na poštu, nebo o něco požádat prodavačku, protože šance že vás urazí a poníží před celým obchodem byly velké. Nedokázala jsem jim ty urážky vracet zpátky. Nevyrostla jsem a nebyla jsem k tomu vychována.

Přes všechny Kunderovy a Klímovy knihy, které jsem přečetla a které se snažily popsat ten podivný fenomén zvaný normalizace, to podle mě nejtrefněji vystihl v jednom rozhovoru Miloš Forman: Společnost byla postavena na ponižování. Od mateřské školy po ministerstvo školství.

Všechny my mladé a snad i talentované dívky, které jsme se po revoluci hrnuly do Československa s diplomy z prestižních západních univerzit, jsme po pár letech utíkaly ven s ohnutými zády a zničeným sebevědomím. Sice proběhla sametová revoluce, ale celá nastupující generace byla stále srážena doznívající normalizací. Jako by byla celá společnost prolezlá rakovinou. Mezi sebe nás vzaly jedině malé umělecké skupiny, kde se hodně chlastalo. Jak jinak vydýchat tu ubíjející realitu?

A právě projekt Hořící keř ukazuje na zrod této, zvenku tak citelně viděné společenské nemoci. Můžeme se s ním seznámit nejen skrze na HBO uváděné napínavé filmové trilogii, ale také prostřednictvím internetového portálu, který dalece přesahuje rámec obyčejné webové propagace filmů: http://www.vernyzustanu.cz/. Hrdí a čestní lidé se pod tlakem všeobecné lži a špíny zahlcují životními kompromisy a rezignací. Advokátka Dagmar Burešová v poslední replice v samém závěru první části obnažuje toto svědectví: Musím ten případ vzít, abychom učili naše děti, že se nemá podvádět, lhát, ale že máme být slušní… už tomu ani sami nevěříme.

Celá trilogie od prvního do posledního záběru drží pevně svůj tvar a koncepci. Je poznat, že filmaři měli za sebou silnou produkci. Málokdy se v českém filmu setkáme s předem tak promyšlenou vnitro-záběrovou režií mise-en-scene. Ta je strukturovaná nejen přes hereckou akci, ale také co do velikosti a typu záběru. Pracuje se tu vždy ve třech plánech. V prvním plánu se zobrazuje atmosféra a nálada, ve středním se odehrává hlavní akce a třetí, „zadní“ plán působí na naše podvědomí.  Jsou to zcela promyšlené kroky, jimiž s takto komponovanými a směrovanými obrazy režisérka pracuje. Nezapomíná ani na zvukovou dramaturgii. Práce s ruchy často reflektuje vnitřní stav postavy. Jako například ve scéně, kdy matka Jana Palacha otevře časopis, ve kterém jsou nastrčené fotografie ohořelého těla jejího syna. Reálné zvuky se vytrácejí, graduje dětský pláč. V záběru vidíme kolabující matku a v neostrosti zadního plánu mladou matku s kočárkem. Takto důsledně se pracuje v obraze i v ruchové stopě po celý film. Ne náhodou přizvala režisérka k přípravě technického scénáře nejen Štěpána Hulíka, ale i hudebního skladatele Antoniho Komasa-Lazarkiewicze. Takový přístup se v tuzemské produkci často nepraktikuje.

Většina diváků se natolik vcítí do příběhu samotného, že si sofistikované práce se zvukovou složkou nevšímá, přitom rafinovaná práce se zvuky determinuje naše vnímání děje. To potvrzují také skladatelova slova: Ve vzduchu neustále visí nervozita, strach, pocit nátlaku a hrozba katastrofy, k níž ovšem nedojde. Chtěl jsem podchytit tuto nenápadnou energii v pozadí a vyjádřit ji hudebním médiem. Dává nám tím vysvětlení, proč ve scéně na právnické fakultě, kdy se při rekonstrukci chodby stále zvyšují zvuky bouchání, vrtání a rány kladivem, proč gradují právě ve chvíli, když se mladí právníci dohadují o tom, jak se postaví k protidemokratickému procesu, který je obklopuje.

Málem bych zapomněla na herce. Co by bylo dramatické dílo bez herců? Obsazení bylo silné a každá z rolí dobře režisérkou vedena. Dostali příležitost i méně známí herci jako Petr Strach, Jaroslav Pokorný a Patrik Dergel. Každá epizodní role byla vybrána precizně, což dodalo celému snímku na kvalitě. Z celého filmu – snad z každé scény, každého záběru – je patrné, že Holland měla jasnou představu o výsledku již předem a že si ohlídala každá detail.

Na premiéru jsem nebyla pozvána, ale slyšela jsem od známých, že tam nic nechybělo a že Vojta Dyk zpíval jako bůh. Přesto můžu mluvit o štěstí, protože jsem viděla film v plné délce (4,5 hodin) při novinářské projekci. I ta byla pojata ve velkém; raut se střídal s dárky, což jsou detaily, na které většina českých produkcí zapomíná – nebo nemá. Zde se nešetřilo, a jestli se dá něco odvodit z výdajů za premiéru a z celkového rozpočtu filmu, tak rozhodně to, že HBO je v českém prostředí pekelně důležitý producent.

Volby 2013

Shodou okolností připadlo datum premiéry na období českých prezidentských voleb, které probíhaly na západní poměry poměrně absurdně. Začaly jako komedie, a skončily jako tragédie. Jednotlivci byli lynčováni za svou volbu, národ se rozdělil na dva tábory, které spolu nemluví. Nešlo o slušné volby, protože se v kampani používala lež, vydírání, kupčení s hlasy, pod čímž zcela zanikly věcné argumenty. Bojovalo se o morální hodnoty národa, o slušnou a férovou hru, a snahu podržet stranou manažery – novodobé mafiány, kteří sem opět vláčí pach normalizační zatuchliny. Nejvíce jsem litovala osmdesátníky, kteří bojovali z posledních sil, aby nás přesvědčili o tom, co je slušná politika. Viděla jsem na vlastní oči jejich zmar. V tak vysokém věku je těžko vidět nějaké pozitivní stránky v tom, jak volby dopadly. Potěšila mne ale naděje, která je jako vždy v mladých lidech. Bez ohledu na politickou orientaci se stmelil dost velký počet občanů, kteří se vrátili do dob, kdy být Čechem bylo velkou ctí. Takové Čechy jsem coby dítě potkávala se svým otcem a matkou v mnoha částech světa.

Margareta Hruza (15. 4. 1969 Oslo)  je dcerou českých emigrantů. Vyrostla v Oslo ve světě divadla a divadelníků, oba rodiče byli scénografové. Ve čtrnácti letech odjela do USA, kde vystudovala politické vědy a antropologii na státní univerzitě v Iowě. Namísto možnosti odjet po škole studovat šamanství a léčitelství v Nigérii se rozhodla v roce 1990 odstěhovat do Prahy, kde se stala na dva roky projektovou koordinátorkou nově ustaveného ministerstva životního prostředí. Poté dokončila postgraduál na univerzitě ve Wisconsinu, Madison. V roce 1995 se jela provdat do Hong Kongu. Cestou se zastavila v Praze, zrušila svatební plány a nastoupila na FAMU. Katedru režie absolvovala v roce 2004. Během studií natočila několik krátkých filmů a dokumentů a publikovala několik teoretických článků v časopise Film a doba. ČT uvedla v roce 2008 její první celovečerní film Domov (2007), ve kterém se vydala na intimní cestu za pohnutou historií své rodiny.

• Autor: Margareta Hrůza
• Publikováno: 27. února 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Návraty Margarety H. (No. 1)

1. Petr Pavlovský

   

   Troha optimismu pro Margaretu:
   Dopadlo to sice špatně, ale mohlo to dopadnout hůř. Mohl se stát presidentem chodící bezcharakterní oportunismus jménem Jan Fischer.
   Horší než Klaus Zeman určitě nebude, kupř. co do zahr. politiky si s ním bude K. Schw. rozumět daleko lépe než s V. K.

   27.02.2013 (5.48), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ