Návraty Margarety H. (No. 2)
Není to žádná náhoda, když vesmír synchronizuje dějiny tak, že si divák nemůže být jist tím, že co se odehrává ve vládě, není divadlo, a co se odehrává na divadle, není realita.
Na premiéře Zahradní slavnosti ve Stavovském divadle to bylo přesně tak. V jedné chvíli jsem měla pocit, jako bych reálně viděla Václava Havla, kterak se objevil nad jevištěm a smál se nám. Nikdy předtím jsem nezažila představení, které by tak aktuálně rozmlouvalo (přesně na den) s politickými dějinami. Je sice pravda, že se mnoho škrtalo, z Havlova původního textu prakticky třetina, ale to v tomto případě nevadí. Vždyť režisér umožnil autorovi postát mezi námi v živé podobě!
Musím konstatovat, že se vskutku jedná o dobře odvedenou práci Dušana D. Pařízka. V inscenaci ve Stavovském divadle se objevily odkazy k jeho už zaniklému a slavnému Pražskému komornímu divadlu, od krabicové stavby, která dominuje jevišti, k rychlému a již velmi automatickému svlékání herců (děkuji, děkuji moc, že jste hercům nechali na sobě spodní prádlo). Oba prvky, svlékání i krychle, fungovaly v tomto prostoru ještě lépe než v samotné Komedii. Zde ona krychle, která je vysunuta do prostoru mezi diváky, má funkční roli, rozbíjí barokní kolos, kterým Stavovské divadlo bezesporu je.
Vladimír Javorský (uprostřed) jako zahajovač Ferda Plzák s Janem Bidlasem a Jaromírou Mílovou (Likvidační tajemníci). FOTO PAVEL NESVADBA
K působivosti výsledku se přidal i herecký výkon Vladimíra Javorského, obzvláště silný při konkrétní interakci s publikem. Takové pokusy bývají trapné, protože se to dělává s osobním odstupem, na půl plynu. Ale tady Javorský diriguje celý sál, aby se s ním rozezpíval. A funguje to, dokáže to. Ano, zpívala jsem s nimi. A i skeptické divadelní autority, které seděly jako papalášové v sále, se smály. Už to nebyl „Stavák“, ale mohl to klidně být nějaký malý divadelní klub nebo i zaprášená hospoda. Utvořil se prostor pro jemné herecké etudy, které Vladimír Javorský a Martin Pechlát výborně sehráli. Střídali si úlohy od malých k velkým a od velkých k malým. Hráli. Jemně, detailně, autenticky. Hlavně – jak sami stále opakují – „lidsky“.
Velkou roli hraje hudba, do jisté míry spolurežíruje celou hru. A proč by to tak nemohlo být? Myslím, že Roman Zach si vždy přál mít vlastní koncert, teď se mu to splnilo.
Na celé inscenaci je sympatické právě to, že se zdá, jako by si všichni zúčastnění splnili svá přání. Roman Zach má koncert, Eva Salzmannová si zazpívá, Alois Švehlík předvede tanec s málo vídaným citem pro rymus a Martin Pechlát s Vladimírem Javorským střídají role v brilantních etudách. Dohromady vzniká celek, který je hravý, aktuální a živý.
Komentáře k článku: Návraty Margarety H. (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Lubomír Kerndl
Na tomto představení jsem nebyl,
ale komentář Margarety je parádní. Zejména drobný postřeh v úvodu, že to, co se odehrává nyní ve vládě, splývá nebo je zaměnitelné s divadlem zde popisovaným.
Držím palce všem tvůrčím lidem.
LK
20.06.2013 (10.27), , Trvalý odkaz komentáře,