Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Návštěva Nové drámy (No. 3)
I bratislavské čtvrteční ráno se na Nové dráme neslo ve znamení lezavého pošmourna. O to podnětnější však byla nabídka divadelních zážitků. Set akademický i aktivistický obstaral úvodní den mezinárodní konference Divadlo v exilu, organizované slovenským Divadelním ústavem ve spolupráci se Slovenským centrem AICT, šarmantně moderované prof. Patrice Pavisem, na níž zazněly podnětné příspěvky od respektovaných odborníků ze Slovenska, České republiky, Chorvatska, Řecka či Velké Británie.
Nikdy Navždy. Foto: Bara Podola
Na odborné entrée pak skvostně navázal program hlavní, jenž v daném dni nabídl duo radikálně odlišných chodů. Nejprve jsme zavítali mimo centrum, do nenápadné postranní Pionierské ulice, kde v nevzhledné budově internátu překvapivě sídlí Divadlo Petra Mankoveckého. Zde se sluší dodat, že během celého festivalu naprosto výtečně fungovala organizace, komunikace a přeprava pestré grupy divadelních hostí na místa daných produkcí. Nikdy se nikdo neztratil, aj lístky na električku jsme dostali. Blaho.
Na vrátnici temné ubytovny nás nejprve razantně zastavil vrátný jak vypadlý se socrealistického televizního seriálu, aby nás dále propustil až po pečlivém ujištění, že se nesnažíme podloudně vloudit do pokojíčků studentek učebního oboru Svářeč, ale jdeme do divadla. Fascinující zážitek nikoli nepodobný únikové hře byl posléze završen očekávaným setkáním s jednou z nejpozoruhodnějších mladých úderek ve slovenské zemi.
Odkaz předčasně zemřelého tvůrce, jehož jméno si divadlo zvolilo coby svůj štít, ožívá v projektech komorních, precizně technicky vystavěných, a radikálně společensky rezonujících. Nejinak tomu bylo i v inscenaci textu Falka Richtera Nikdy Navždy, kterou režijně připravil Marián Amsler. Virtuózně sehraný, až intimně na sebe napojený soubor dokázal bezprostředně komunikovat důležité téma dlouhodobé duševní izolace vedoucí k postupné ztrátě vlastní identity, coby výrazově strhující meditaci o stavu současného světa, jejíž přirozenou součástí se stala i explicitní připomínka otřesné dvojnásobné vraždy v bratislavském klubu Tepláreň, spojená s přímočarým apelem na lidskou solidaritu. Událost, pro kterou stojí překročit hranice států, divadelních poetik i vlastního pohodlí. Velice úspěšná mise. Jsem nadšen.
Autorská inscenace 24. Foto: Andrej Balco
Následně jsme z vynikajícího punkového doupěte byli převezeni do těžkotonážního mramorového luxusu nové budovy SND, v jehož studiovém prostoru proběhla repríza autorské inscenace 24, režisérky a dramatičky Valérie Schulzové. Kolektivní zamyšlení nad způsobem, jímž začátek války na Ukrajině poznamenal naše životy, začíná jako distopie, v níž ruské síly zaútočily na Slovensko, aby se záhy očekávaně proměnila ve volně provázaný sled dramatizovaných rešerší, proklamací patetických i vtipných, a osobních výpovědí, jejichž autory jsou sami herečtí představitelé. Vrcholem poměrně úderného pásma je pak niterný výstup Jakuba Rybárika, jenž dokáže s neokázalou působivostí definovat vzájemnou provázanost covidové pandemie, války a vlastního profesního vyhoření. Slovenské Národní divadlo coby přirozený strážce etických hodnot? Nutno uznale zamručet!
Pokračování příště!
///
Komentáře k článku: Návštěva Nové drámy (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
