Divadelní noviny > Názory – Glosy
NÁZOR: Malá inventura podráždění
Program letošního Festivalu nového divadla Malá inventura (20. – 28. 2. 2025) byl hustý, zvládla jsem ho jen stylem mikrodávkování. Běžel jeho 23. ročník, pořád si sem chodím pro iritaci, podráždění, které chápu v tom nejlepším slova smyslu. Letos mě po pěti představeních, která jsem si z festivalového programu vybrala, asi nejvíc fascinuje poznání, s jak velkou suverenitou si tvůrci a tvůrkyně nárokují diváckou pozornost.
Sedím v Klubu Letka v kruhu zhruba dvacítky divaček a diváků na představení – miniatuře Potkat lišku (tvůrčí tým Vendula Tomšů, Johana Pocková, Dominika Špalková, Martin Tvrdý, Markéta Holá). Prsty ohmatávám suchou větvičku s výrůstky, kterou mi dala do ruky jedna z performerek. Mám zavřené oči a přemýšlím, proč jsem nezůstala radši sedět na slunci v parku, který je z Letky přes ulici. Zatímco se mám podle instrukcí performerky nořit do svých vzpomínek a vizualizací (pokolikáté v divadle už?), rozčiluje mě představa, že teď jsem místo otřepané hry mohla reálně pohladit kůru stromu nebo si zout boty, abych se bosou nohou, mučenou v kozačkách, dotkla promrzlé půdy. Poslouchám během představení útržky cizích příběhů, fragmenty cizích vzpomínek na pomezí paměti a pohádky. Kde končí v umění neobyčejná jemnost a začíná obyčejná banalita? Sedím s ostatními přítomnými v kruhu, s jeho prastarým, hlubokým a silným potenciálem, a stejně si připadám jako stafáž.
Divadlo má terapeutický potenciál a také schopnost zesílit hlas těch, na něž se zaměří. Divadlo NIE dalo v Arše+ dohromady partu mladých dospělých, kteří dostali prostor rozvinout své performerství a sdílet pro ně nelehké vzpomínky. V inscenaci Jeden a jeden a jeden se mluví o nastavování hranic, o sexu, o vztazích mezi dětmi a rodiči, o běžných momentech lidského vývoje, ale také o šikaně, ponižování či rasismu. Miniaturní příběhy, útržky vzpomínek, píseň, čtení dopisu, tanec, koncert… Přistihuji se, jak se se zavřenýma očima snažím soustředit jen na hudbu, vytrhnout ze změti jediný vjem, trochu unavená z toho, že ani jeden příběh během dnešního večera zase neuslyším celý. Co si s těmi bolavými střípky mám vlastně počít, abych nebyla zahlcená?
Ve Vzletu sleduji představení Kytice, My Homeland režisérky Elišky Říhové. Poslouchám verše vypreparované z Erbenovy Kytice, přeskládané, zmixované. Útržky poezie, útržky drsných příběhů o matkách a dcerách. Přistihuji se, jak odvracím oči od jeviště, od matky hrané mužem v košili a podprsence, od tří dětí představovaných performerkou a performery v ošklivých gumových hlavových maskách a teplákovkách, a pozoruji přadlenu. Ženu ve zlatých šatech, usazenou s kolovratem na balkóně. Sleduji ji, jak sebevědomě, klidně, soustředěně a uzemněně přede, jemnými a pevnými pohyby. A zase toužím po tom, abych alespoň jeden příběh slyšela celý, jak se postupně odvíjí, jako se navíjí upředená vlna na vřeteno, i kdyby to byl ten nejdrsnější příběh o dcerách a matkách, o dítěti s utrženou hlavičkou.
Kytice My Homeland Foto MALÁ INVENTURA
Cestou z divadla domů se bavím tím, že si do telefonu zapisuji útržky rozhovorů lidí, které míjím v parku a na ulici, hovorů, z nichž se snažím něco poslepovat, jako koláž, stopovat cizí příběhy. Moje těkavá pozornost jede vlastně pořád ve stejném řádu, jako při těch třech divadelních představeních. Proč bych měla promluvám ulice dávat méně roztěkané pozornosti, než útržkům v divadle, proč bych těm divadelním měla dávat pozornosti víc?
Divácká pozornost se bere v umění jako samozřejmost, ať se kolem toho dnes mluví sebevíc. Proč nemám odvahu přerušit kruh? Jsem divačka, sleduji, naslouchám, vnímám, investuji pozornost, snažím se ji zaostřit, držím konvenci, ať se mi předkládá cokoliv, jsem disciplinovaná, nechci rušit ostatní, i když se mi chce nesouhlasně řvát. Ale pak také pevně zavírám oči, jindy naopak upřeně zírám mimo jeviště, myslím záměrně na něco jiného, než jaké jsou instrukce. Je to subverze, připadám si tak v hledišti mocnější. A podvratnost snad v „novém“ divadle patří i k diváctví.
Co se týče příběhovosti, jde tvůrce Jan Mocek ve své inscenaci Wandervogel v divadle Alfred ve dvoře, kde pokračuje má festivalová tour, jiným směrem. Příběhová linka je vlastně konvenční, zkoumá autentický biografický materiál, centrem pozornosti je Heinz Rutha. Skrze chování, víru, rozhodování a ideály konkrétní osoby, ideály nakonec zmařené, kriminalizované jako pedofilie a zneužívání a zakončené sebevraždou, nahlíží také do dějin Sudet a jejich německého obyvatelstva. Nejde však o žádné psychologické divadlo, od začátku je nastolená jasná distance – příběh se nahlíží zvenku, zapojuje se „trenér příběhu“ Philipp Schenker, facilitátor, který je tu proto, aby si performeři i diváci tenhle příběh nacvičili, než se přesunou k příběhu jinému. Se svou schopností kombinovat rodnou němčinu s češtinou je Philipp Schenker pro roli ideální. Na jevišti je s Tomášem Janypkou, Matějem Šumberou, Arseniym Mikhaylovem a Václavem Němcem. Na inscenaci oceňuji cit pro humor, pro jemnou trapnost i schopnost smysluplně pracovat se syrovou nahotou. Žádné mustrování a moralizování, netrénuje se tu jen příběh, ale také odvaha publika před ničím neodvracet zrak.
Na weak women, představení inscenace Zuzany Žabkové a Evy Priečkové ve Studiu Alta, jsem šla s nedůvěrou. Přiznávám, že práce Zuzany Žabkové mě dosud příliš neoslovila. A odcházela jsem překvapená a s vnitřní omluvou za předsudek. Slabost, únavu, bolest, vyčerpání pojímají performerky ve weak women nepřikrášleně fyzicky, zdá se, že daleko za hranou vyčerpání, ohýbají a valchují svá těla, jako by z nich chtěly vymáčknout poslední sílu ve chvíli, kdy by bylo na místě spíš odpočívat. Drobný, leč silný příspěvek k exploataci jedinců v podmínkách uměleckého soukolí.
S Malou inventurou se nakonec loučím na Facebooku. Organizace Nová síť, pořadatelka festivalu, tu na své stránce zveřejnila proslov uměleckého ředitele festivalu Petra Poly z diskuse Tanec na hraně. „A co jiného je feminismus než hledání ženské síly,“ uvádí Petr Pola a já protestuji. Ženskou sílu netřeba hledat, je všude a je obrovská, i na Malé inventuře je vidět. Nezaměňujme domnělé hledání ženské síly za prosazování rovnosti.
A tak končím Malou inventuru s iritací. S iritací, která pro mne v divácké roli k tomuhle festivalu zásadně a organicky patří. Bez podráždění bych neměla pádný důvod „nové“ divadlo, které v dobrém i zlém (na mne někdy trochu moc arogantně nebo s podceněním publika) zkouší hranice divácké výdrže, sledovat.
Komentáře k článku: NÁZOR: Malá inventura podráždění
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pola
Milá Jano,
jsem moc rád, že i letos v Tobě festival podnítil něco podezřelého. A že protestuješ!
Dovol mi drobnou reakci k větě z úvodnímu příspěvku do diskuze, kterou cituješ. Jen pro kontext, proslovem bych to osobně nenazýval, jako proslov to nebylo míněné a koneckonců ani na místě performované.
Věta, kterou cituješ, vychází z určitého předpokladu a je součástí určité myšlenkové posloupnosti (Celý text je publikovaný v reportáži z diskuzí MI v Opera PLUS, 28.2.2025). V pozadí stojí strategie vyhnout se typicky patriarchální lsti genderové neutrality (tu záměrně rozvíjím jako odpověď na silnou linku ženských děl uváděných na MI). Proto vycházím z určité genderové pozice a vztahuji se k ní. K této pozici patří fáze dospívání i to, jak jsem se stal mužem v prostředí společensnko-kulturních procesů, které zahrnovaly utvoření si identity založené na popření žen, ženství, ženské síly, nazývej to jakkoli. Jakožto pro muže je pro mě na femimizmu podstatné to, že mi odemyká cestu z pasti mužské dominance, která je součástí mé identity. A jednou z cest, jak z toho ven se mi zdá nutnost revidovat předpoklad, že přístup k ženství patří jen ženám, zatímco přístup k mužství jen mužům. A z tohoto důvodů nejsem úplně přesvědčený, že prosazování rovnosti stačí k překonání panující nerovnosti.
Zdravím Tě,
Petr
15.03.2025 (9.44), , Trvalý odkaz komentáře,