NÁZOR: Peggi aneb Peníze pro kulturu – Divadelní noviny
Divadelní noviny Aktuální vydání 3/2025

Kulturní měsíčník pro divadlo a jiné umělecké obory

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

3/2025

ročník 34
27. 3. 2025
Můj profil

Divadelní noviny > Názory – Glosy

NÁZOR: Peggi aneb Peníze pro kulturu

Jmenuje se Bohumil Nekolný a v titulku jsem použil přezdívku, kterou ho oslovují kamarádi, k nimž po léta patřím. Poslal mi svou nejnovější knihu, soubor statí z let 1998-2020, kterou pod názvem Divadlo a společnost vloni vydala Akademie múzických umění v Praze v Nakladatelství AMU. Chtěl jsem ji recenzovat, ale při četbě jsem zjistil, že mi v ní věnoval nejen řadu mírně řečeno uznalých zmínek, ale dokonce přátelsky motivovanou stať ze dne 23. března 2017. Recenze by nebyla věrohodná, a tak jsem od ní okamžitě upustil. Přesto by mi bylo líto, kdybych nepřipomněl téma, které autor knihy sledoval, ale které ho přesahuje.

Bohumil Nekolný se kromě kulturní publicistiky věnoval soustavně a tvrdošíjně námětu financování kultury obecně a divadel zvláště. Zadní strana obálky jeho nové knihy obsahuje výčet aktivit, členství k různých oborových skupinách a řešitelských týmech a uvádí i názvy autorových tří předchozích svazků: Studiové divadlo a jeho české cesty (1992), Kultura (2000) a Divadelní systémy a kulturní politika (2006). Angažoval se jako ředitel Odboru umění a knihoven Ministerstva kultury České republiky a jako docent na Divadelní fakultě Akademie múzických umění a na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.

Prosazování systémového přístupu zejména k takzvanému živému umění mu silně komplikovala skutečnost, že se v České republice od roku 1990 proti takovému přístupu vyjadřoval a váhou nemalé autority proti němu vystupoval federální ministr financí, pozdější český premiér a prezident Václav Klaus. Byl a je přesvědčen, že takzvaným veřejným statkem, zasluhujícím podporu ze státního rozpočtu, je pouze umělecký výtvor, který obstál pod zorným úhlem dějin, jinými slovy jde hlavně o památky, ne-li výhradně o ně. Živé umění se smí ucházet o příspěvky jen u soukromých zdrojů. Je otázka, zda nevzniká pochybnost také o státní podpoře humanitních věd.

Problém spočíval prakticky v tom, že se v polistopadovém prostředí vyskytoval jediný člověk bohatý od původu, totiž Karel Schvarzenberg. Všichni ostatní miliardáři jsou zbohatlíci, jejichž někdejší chudoba je pochopitelně orientuje ke sponzoringu, který se jim vyplatí. Chovají se podle německy znějícího principu, že ďábel kaká jen k velké hromadě. Podporují bohaté kulturní podniky a podnikatele, k jejichž populárním a široce věhlasným projektům bývá společensky prospěšné přidat něco peněz k většímu zvelebení a sponzorovu zviditelnění.

Svedl jsem s panem prezidentem před lety v časopise Kontexty polemiku o státní podporu živé české kultury. Chci spravedlivě podotknout, že Václav Klaus popírá pouze myšlenku, že ji vyžaduje odvěký zřetel ke kultivaci společnosti neboli duch dějin. Nenamítal a nenamítá nic proti pokusům získat poslance ke schválení příslušného zákona o takové podpoře, byl a bude však vždy proti němu mluvit a působit.

Peggi a vyznavači jeho názoru, ať už k němu dospěli četbou jeho textů, nebo vlastními úvahami, to měli v České republice těžké. Vypracovat návrh zákona o zrušení příspěvkových organizací v kultuře a jejich nahrazení jiným typem organizace jsem dostal v roce 1992 jako tehdejší ministr kultury v české vládě Petra Pitharta. Od té doby po téměř třiatřicet let narážela taková nebo podobná předloha v samém zárodku na veto ministrů financí. Jejich diktatura byla dědičná a vžila se tak, že ministři kultury na přípravu toho zákona rezignovali předem a někteří publicisté snahu o něj zavrhli.

Ale úsilí, ztělesněné například Asociací profesionálních divadel, vedlo k tomu, že letos vstoupila v platnost zákonná úprava, která dovoluje některým typům kulturně tvůrčích institucí, například divadlům, rozhodnout se pro způsob správy, jenž jim přinese více svobody a kus nezávislosti na zvůli zřizovatelů, snad i ústrojnější zacházení s penězi. Je ovšem otázka, zda peněz bude víc. Podfinancování české kultury se nemění. Peggi, který se vloni dožil osmdesátin, dostal k nim v podobě onoho zákona něco jako dílčí, pomyslný a opožděný dárek.

  • Autor:
  • Publikováno: 27. března 2025

Komentáře k článku: NÁZOR: Peggi aneb Peníze pro kulturu

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*



Obsah,