NÁZOR: Vlasta, Honzík, Jirka a Jarda aneb Návod, jak snadno a lidově napsat životopis.

Kniha Dalibora Váchy Vlasta: Román o králi komiků přináší množství čtenářsky vděčných, atraktivních, až pikantních detailů, většinou z filmového prostředí a vůbec z pražské umělecké „bohémy“ (a z milostného života, jenž, dle kalkulu autora, k filmové bohémě patří). Některé detaily jsou přímo překlopeny z historických prací, jiné jsou plodem autorovy bujné fantazie, mimo jiné i fantazie erotické (například představa, že Krále komiků pohlavně vzrušovalo, když se mu některé krásky přiznávaly, že se při jeho komediálních eskapádách smíchy počurávaly). Jindy zase autorem smyšlené postavy osudových žen, jež podle něj ovládají komikovu mysl až do zralého věku – Vácha vidí do hercovy duše lépe než on sám – pronásledují Buriana jen platonicky. (Viz tajemná femme fatale Magdalena z večírku u Miloše Havla, jež se znovu vrací v samém závěru knihy). Možná ještě nesnesitelnější než tyto úlitby vkusu je autorův nedostatek smyslu pro humor. Ten nahrazuje vlezlou bodrostí a důvěrným tykáním. Co je u „lidového“ Buriana adekvátní (Vlasta), u jiných tahá za uši. Werich je u „Borka Váchy“ zásadně Honza, Voskovec Jirka, Marvan Jarda – všichni jedna rodina. Možná i proto, že se za každou cenu nesnaží o tento bodrý humor, nejcennější partie knihy jsou ty, jež líčí smutný konec komika. I s tou historickou licencí, že toto období, líčené spíš jako Burianův lidský i společenský úpadek, je zároveň obdobím, kdy stihl ještě natočit natočit za pět let (1951 – 1956) šest (!) filmů.

To, že Vácha “šidí“ až křiklavě divadlo oproti filmu, má ovšem svůj reálný důvod. V době vrcholu, od konce dvacátých let do roku 1943, natočil komik v průměru tři až čtyři filmy ročně. Pánové filmaři, kdo z vás to má?

Cestou nejmenšího odporu

Všechny ty snímky patřily k nejnavštěvovanějším, jak za 1. republiky, tak za okupace (a dokonce ani později, od šedesátých let výš, se bez nich neobešel žádný televizní Silvestr). Burian na plátně exceloval u nás i v zahraničí (Německo, Rakousko, Polsko). Mějme však na paměti, že v téže době, a to od dvacátých let do zákazu divadel v Říši (1944), stál komik denně na scéně, někdy dokonce 2x i 3x denně. Jeho divadlo bylo významným kulturním, společenským i sportovním centrem, s vlastním kinem, módními přehlídkami, koncerty atd.. A podnikalo každou sezónu i spanilé jízdy mimo Prahu. Bez divadelního backgroundu se tedy žádná burianovská biografie, jež chce být brána vážně, neobejde. Vždyť „jeho“ hry, vydávané před rokem 1945 i s Burianovými extempore, sloužily jako scénáře nejpopulárnějších filmových opusů, počínaje C. a k. polním maršálkem přes Lelíčka, Hadimršku, Antona Špelce až po U pokladny stál. Ulice zpívá či Přednostu stanice. Vše „jen“ převody ze scény na plátno. Kniha přitom úplně pomíjí nabízející se srovnání těchže kreací v živém médiu divadla a ve studiu (i zde ovšem Burian improvizoval, neboť jinak neuměl). Jenže taková komparace, jakkoli výtěžná pro knihu, vyžaduje znalost jak filmového, tak divadelního prostředí. A tou autor věru neoplývá. Plete si například opakovaně hlavního šéfrežiséra Burianova divadla let 1933 – 1944 Julia Lébla, Reinhardtova a pak i Stanislavského žáka, s divadelním inspicientem. Jindy z hereckého protagonisty rasistické hry Rotschild vítězí u Waterloo, Zdeňka Podlipného, který po válce se stranickou knížkou v kapse, ukradne Burianovi divadlo, udělá dramatika; tím byl v reálu Hitlerův přítel Wolfgang E. Möller. Zde i u dalších kolaborantských skečů plete si Vácha textaře (Josef Reither, „erjé“) se skladatelem (Oldřich Šmatera). Divadelní informace přebírá z různých tradovaných historek z druhé až páté ruky; místy ovšem s lehkým trnutím poznávám i zbeletrizované pasáže ze své knihy Věc: Vlasta Burian. Otázka, proč komikův životaběh Vácha začíná od prostředka (zatímco třeba Longenův Král komiků uprostřed Burianovy kariéry končí), má docela tristní odpověď: je to pro něj pohodlnější. Může jít cestou nejmenšího odporu, zaštítěnou předem popularitou filmů i kultem nehasnoucích hvězd prvorepublikového i okupačního filmového nebe. Autor si nemusí dělat starosti s rešeršemi, archivy, dokumenty, což pro některé z jiných badatelů je naopak životní vášeň. Proč také, když to za Váchu už udělali jiní?

Chucpe na závěr

Příznačné je, že nikoho z těchto poctivců autor v závěrečné literatuře ani v textu neuvede. Uvést relevantní konkurenty i kolegy, kteří pracovali před námi, je přitom základní profesní, ale i lidská slušnost. Některé předchůdce, aniž by zmiňoval jejich knihy, v závěru pro formu jednořádkově zmiňuje (což je kromě jiných osud Ondřeje Suchého a můj; vzdor desítkám vydaných titulů, nepovažuje Vácha za nutné v literatuře u Suchého zmínit jediný). Jiné autory ignoruje úplně (E. A. Longen, Antonín a Petr Král, Radek Žitný, Jaromír Farník). Nad tím by šlo snad i mávnout rukou, jen kdyby právě z neuvedených prací zcela evidentně netěžil.

Jak jinak by se mohl tak „zasvěceně“ pohybovat třeba i ve spletité burianovské trestně právní kauze? Jak by věděl podrobnosti, které ovšem vzápětí, nemaje vhled do problému, pomotá a zkreslí? Především vynechá pro Burianův posmrtný život to základní: rehabilitační pointu celé kauzy (1994), o níž se kromě jinde okrajově zmíněných Suchého a Justa zasadil Váchou zcela ignorovaný dr. Miroslav Vlk, někdejší vyšetřovatel z Pankráce. Jemu děkujme, že se po dlouhých čtyřiceti letech dostalo Burianovi aspoň posmrtné spravedlnosti, a už dvacet let o něm mluvíme jako o osobě občansky a právně bezúhonné. Jestliže to ovšem víme a řádně to uvedeme, což Vácha nedělá.

A to největší chucpe na závěr. Autor mi v poznámce děkuje za „dílčí sondy“, ale spolu se mnou a Ondřejem Suchým se prý marně ptá po „rozsáhlé burianovské monografii, která by zhodnotila předně jeho dílo divadelnické“. Ušetřím mu hledání, jež měl ovšem podniknout, než usedl k psaní: Mysterium smíchu – život a dílo Krále komiků (Academia, 1994 a 2002).

Dalibor Vácha

Vlasta: Román o králi komiků

Praha, Argo 2025. 320 s.