Nazývat vyhazov vyhazovem
Za Jindřichem Černým (20. 6. 1930 – 20. 10. 2020)
Je mi líto, ale budu i nadále nazývat faktický vyhazov vyhazovem, faktické vyhnanství vyhnanstvím… A budu také nazývat udávání udáváním, i když se tomu říkalo kádrové posudky, vyjádření uličního výboru, dopisy čtenářů…
Jindřich Černý – divadelní historik, kritik, editor a překladatel, v letech 1991–1993 ředitel pražského Národního divadla Foto archiv ND
Těmito slovy se velký kritik a historik českého divadla Jindřich Černý bránil v prvním čísle Divadelní revue roku 2001 proti výhradám Evy Stehlíkové k příliš vyhraněně polemickému pojímání divadelní historie a k používání expresivního žurnalistického slovníku. A bránil se tím vlastně proti zažitému zvyku oblékat pravdu do floskule, proti „korektnímu“ zakrývání propastného rozdílu mezi „jevem“ a „podstatou“. A jelikož jeden z nejpoctivějších, mravně nejkonzistentnějších kolegů kritiků, které jsem v životě potkal, měl ve zvyku svá tvrzení věcně (nikoli „žurnalisticky“!) dokládat, uvedl ve své apologetice příklad už od dob Sokratových z nejpřesvědčivějších – ze svého vlastního života.
Osobní ručení
A to situaci z počátku normalizace, kdy byl vyhozen z Kabinetu pro studium českého divadla Akademie věd: Před chvílí jsem o sobě řekl, že mě z Kabinetu vykopli. Ale oni mě vůbec nevyhodili. Mně jen vypršela dvouletá stáž (která podle původní dohody měla přerůst v pracovní poměr) a já byl ze dne na den bez jediného papíru na sedm let na dlažbě. S rizikem, že budu obviněn z příživnictví. Kolik nás bylo takových, tehdy i předtím a potom? A kde jsou na to doklady? A na výtku, že černobíle rozděluje komunistický svět na „zloduchy a oběti“ (jako bych dnes slyšel Michala Pullmanna a jeho učedníky), odpověděl protiotázkou: Bylo těch obětí málo, těch vyhnaných za hranice, z města, z vesnice, z bytu, těch vyslýchaných, vězněných, popravených, těch zbavených živnosti, zaměstnání, aby se nedali počítat za podstatnou část národa? A svou obhajobu tehdy uzavřel slibem, že nehodlá, jak je v kraji zvykem, mhouřit v sladké vzpomínce na mládí oči až do jejich zavření a – jako historik – následovat českou justici, která dosud nenašla podklady pro odsouzení ani jednoho komunistického zločince. (DR 12, 2001, č. 2).
Celý ten nadčasový a dnes znovu aktuální spor, který je vlastně polemikou s morem korektního zakrývání pravdy, se týkal ukázky z Černého impozantní série chronologického výkladu poválečného českého divadla České divadlo a společnost. Větší část Černého originální kroniky poválečného vývoje u nás vyšla pak v roce 2007 knižně v Academii pod názvem Osudy českého divadla po druhé světové válce: Divadlo a společnost 1945–1955. Autor plánoval výklad dovést až do roku 1970, v Divadelní revue jsme jej tehdy dotáhli do konce let padesátých. Černý sérii nazýval pamětnickým shrnutím dramatického čtvrtstoletí českých dějin do materiálově podloženého obrazu proměn českého divadla. Tady dvakrát podtrhněme slova materiálově podložený: nikdo z Černého kritiků jej, pokud vím, nikdy nepřistihl po věcné stránce při nepravdě. Převážně je rozčilovalo vždy jen – ovšem přiznaně – subjektivní podání a nevědecký (rozuměj přirozený) jazyk.
Byl současníkem dějů, o nichž podává svědectví, o kterém by filozof Šafařík mohl říci, že je to psaní s osobním ručením. Byla to však pozice poučeného diváka, nikoli (spolu)tvůrce divadelního dění. Tím se Černý radikálně lišil od šťastnějších vrstevníků své generace („generace Divadla“ reprezentovaná jmény jako Suchařípa, Vostrý, Lukeš, Císař): v roce 1952 byl odsouzen „natvrdo“ k půlročnímu vězení za účast v „protistátní“ skupině, následovala krutá vojna u PTP (Pomocné technické prapory) a období, kdy byl, jak se korektně „vědecky“ psávalo v encyklopediích, „mimo divadlo“. Období přerušované pouze psaním loutkových her pod cizím jménem či externí spoluprací s různými redakcemi. Teprve od roku 1960 se divadlu mohl věnovat v rámci stálého zaměstnání v divadelní redakci DILIA a od roku 1969 mohl necelé dva roky konečně vědecky pracovat ve zmíněném Kabinetu, kde ovšem až do svého vyhazovu stačil pro léta 1945–1968 vypracovat historicky prvý náčrt chronologického Kalendária – pečlivě zaznamenávaných událostí divadelních, uměleckých i politických.
Rád konstatuji, že právě Černý byl pro mne a mé kolegy svým důsledně kontextuálním konceptem jedním z nejdůležitějších inspiračních zdrojů pro náš pozdější Příběh českého divadla 1945–1989 nejen v datech a souvislostech (Divadlo v totalitním systému, 2010). Na rozdíl od jiných si totiž nikdy nenechal kýmkoli nasadit na nos brýle ideologického mámení. Mohl se s půlstoletým odstupem podívat na prvá poválečná desetiletí pouze z hlediska své nezcizitelné existenciální zkušenosti. To mnohé z tehdejších i pozdějších majitelů brýlí ovšem iritovalo. A irituje dodnes: vyčítají mu, že pouze zaměnil ideologická znaménka, plusy za minusy atd. To je ovšem nesmysl. Černý pouze pojmenovává dění bez obvyklých „vyviňujících“ pasivních vazeb typu „došlo k“, tedy bez onoho heideggerovského „man“ („ono se“ hrálo, zakazovalo, popravovalo…).
A opakuji, základní kvalitou jeho psaní je žitá věcnost. Nepíše „prosocialisticky“ ani „prokapitalisticky“, „levicově“ ani „pravicově“, pohybuje se mimo tyto kategorie. Dává represím, ale i kvalitám období, co jejich jest, a vrací jim skutečný lidský smysl. Odmítá dodatečně konstruované vývojové spirály od nižšího („měšťáckého“, „konzervativního“) k vyššímu („progresivnímu“, „avantgardnímu“), jimiž bývají zamořeny dějiny českého divadla dodnes. Tam, kde jiní vidí za okupace historický progres (například v protektorátních odborech, NOÚZ, na jejichž sídlech komunisté často zaměnili jen visačku na dveřích na ROH), vidí souvislosti s dalším vývojem: Nacistické úřady nemohly lépe připravit půdu pro poválečnou socializaci českého divadla než tím, že divadla od 1. září 1944 zavřely a soubory rozehnaly po různých pomocných pracích, ateliérech a studiích. V tichosti pracující komunistické buňky, vždy víc soustředěné na přípravu převzetí moci než na boj s Němci, mohly v klidu organizovat revoluční závodní rady a vypracovávat pro ně pokyny pro revoluční postup za převratu. A tak, když herci přišli po Květnové revoluci do svých divadel, našli tam už nové pány… Někdy, jako v ND, to byl třeba i bývalý agitátor Ligy proti bolševismu… (Jiřina Štěpničková, 1996)
Podmět, přísudek a herci
Nahlédnout i věci obecné na každém osudu, včetně svého vlastního, to Černý uměl jako málokdo. Kontextové myšlení dovedl uplatnit právě na osudech herců, jimž věnoval dodnes nepřekonané knižní monografie (Irena Kačírková, Dana Medřická, Jiřina Štěpničková, Eduard Cupák aj). Jedna z jeho prvních statí, které jsem jako student četl, mě nadchla: byla totiž úplně jiná (svými akcenty, jazykem) než ostatní. Jednalo se o stať Někdy se přestávám divit (Divadlo, květen 1965). Tak trochu kálení do vlastního (a to tehdy znamenitého!) kritického hnízda, jež podle Černého totálně vytěsňovalo v inscenacích lidské měřítko, především v podobě živého herectví. Uvědomil jsem si tuto pravdu teprve nedávno, když jsem psal monografickou studii o Daně Medřické v ND a s překvapením jsem zjistil, že této možná největší české herečce druhé poloviny minulého století za celou dobu více než dvacetileté existence věnovalo prestižní Divadlo jen jednu studii z konce padesátých let (Jan Procházka) a k jejímu působení v ND se vztahuje půlka další studie (právě Jindřich Černý).
Další situace, kterou si v souvislosti s Jindřichem často vybavím, se odehrála v půli sedmdesátých let, kdy jsem jej potkal – shodou okolností právě v Jindřišské – a svezl se s ním k Národnímu muzeu, kde mu jako nezaměstnanému a poté nočnímu hlídači dovolili externě brigádničit v divadelním oddělení. Bylo to tedy po jeho zmíněném vyhazovu, pardon, „neprodloužení pracovní smlouvy“. Tehdy mi na otázku, zda je ve zhoršených poměrech vůbec šance, že bude někde publikovat, řekl: Doufám, že mi něco externě vezmou v Lidové demokracii, kam jsem dřív psával… A když jsem se podivil, odkud čerpá ten optimismus, pronesl větu, již si dodnes pamatuji: No protože bez ohledu na poměry umím snad pořád ještě dát dohromady českou větu, která má podmět a přísudek.
Připomínal jsem si ten výrok mnohokrát. A zejména o dvě desetiletí později, kdy jsme krátce po listopadu 89 v Divadelní revue navázali s Jindřichem spolupráci. Výsledkem byla řada statí. Například kritické, to jest rozlišující zhodnocení předlistopadové éry Milana Lukeše v činohře ND – stať psal původně pro samizdat O divadle: typická byla právě ta rovnice kritické rovná se rozlišující. Velmi ocenil totální proměnu souboru vzhledem k předchozímu normalizačnímu marasmu, patrně vůbec největšímu v celých dějinách ND, ale zároveň konstatoval, že často nekriticky vzývanému Lukešovi chyběla odvaha riskovat nepopulární politické kroky dřív, než situace byla takříkajíc nazrálá: odvaha riskovat sebe, své postavení; bojovat o české divadlo tak razantně jako v listopadových dnech bojoval o sebe sama (DR 2, 1991).
Tu českou větu s podmětem a přísudkem jsem si pak patnáct let opakovaně připomínal pokaždé, když jsem redigoval stovky textů českých nebo do češtiny přeložených autorů. A viděl jsem, že to, co jsem považoval za Černého minimum, stávalo se nedosažitelným maximem. Snad s výjimkou kolegy Hořínka byl Jindřich Černý široko daleko jediný, po kom jsem nemusel jako šéfredaktor měnit jedinou čárku či slabiku. Jeho čeština, věcnost a styl – i s těmi vždy výstižnými expresivy – byly pravým opakem žurnalistických, ale i rádoby učených klišé, jejichž houštinami v půlstránkových větách jsem se marně prodíral a dohledával k podmětu přísudek – a naopak.
Jindřich Černý byl jedním z mála českých autorů píšících o divadle, jehož věty nebylo nutno překládat do češtiny. Čím jsem starší, tím víc vidím, že to zdaleka není samozřejmost.
Bude mi (a nám všem) stále víc chybět.
Komentáře k článku: Nazývat vyhazov vyhazovem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
