Divadelní noviny > Festivaly

Janáček s koronavirem nezemřel

V pořadí 7. mezinárodní festival Janáček Brno (28. září až 16. října 2020) napadla koronavirová karanténa v nejméně vhodný čas. Krátce po zahájení festivalu o svatováclavském svátku vláda v několika krocích postupně znemožnila pokračovat v naplánovaném programu: rušila se především operní představení, koncerty s účastí sborových těles – a nakonec už bylo možné za pochodu upravovaný program jen streamovat. Přesto se festival uskutečnil!

Začnu konstatováním, že v posledních třech ročnících se festival Janáček Brno propracoval do evropské festivalové extraligy. Svědčí o tom nejen loňské mezinárodní ocenění The International Opera Awards, ale velmi prakticky i přes sto tisíc návštěv festivalových stránek z více než stovky států celého světa. Organizátoři také sdělili, že festivalové live streamy sledovali lidé z Austrálie, Belgie, Kanady, Dánska, Francie, Německa, Mexika, Itálie, Maďarska, Japonska, Nizozemí, Ruska, Jižní Koreje, Španělska, Švýcarska, Velké Británie, USA, Polska a dalších zemí.

Něco takového se jinému podniku v Česku zatím nepodařilo a zřejmě podařit nemohlo. Protože souhrou okolností se až v Brně sešlo vše potřebné: existenci festivalu bylo možné opřít o skladatele dnes světového renomé, v tom smyslu také o dlouhá desetiletí budované brněnské centrum janáčkologického bádání; podařilo se přesvědčit donátory, tedy zejména veřejné rozpočty města Brna, Jihomoravského kraje a Ministerstva kultury, že festival na takové úrovni Česko potřebuje a že holt tak velkorysý podnik stojí hodně peněz; no a rozhodně ne v poslední řadě bylo možné festival produkovat ve špičkově vedeném Národním divadle Brno, jehož opera dosahuje evropské umělecké úrovně. Což stojí hlavně město Brno další velké peníze. Až s takovým renomé se dalo pustit do významných mezinárodních koprodukcí, protože do kotliny zvané Česko by se takový podnik duchovně prostě nevešel.

Dovést okolnostmi devastovaný festival k přece jen zdárnému konci svědčí také o ryze produkční kvalitě. A tím jako člen dramaturgické rady festivalu přestávám chválit a kriticky se pozastavím nad několika uměleckými výsledky.

O co festival přišel

Přece jen bude užitečné připomenout festivalové ztráty. Hned na jaře bylo třeba odvolat dlouho plánované nastudování Její pastorkyně v prestižní koprodukci s londýnskou Covent Garden, když bylo zřejmé, že pro výpadek jarních měsíců nebude možné přípravu inscenace stihnout, přestože se měla dokončit a premiérovat v Brně. Také se již nedalo počítat s inscenací Jenůfy z Brém, ani tu se nepodařilo dokončit.

Škrty a změny pokračovaly hlavně v průběhu festivalu. Nepřijela budapešťská inscenace opery Richarda Strausse Salome, nahradil ji koncert orchestru brněnské opery. Odpadlo také představení Příhod lišky Bystroušky z Liberce kvůli koronavirové nákaze v tamním Divadle F. X. Šaldy. Ze stejných důvodů nepřijel ani Pražský filharmonický sbor. Za největší malér považuji už druhé odložení premiéry Jiřím Heřmanem a Robertem Kružíkem na jaře dostudované inscenace opery Bohuslava Martinů Řecké pašije, čeká na uvedení od března. Musela se zrušit i chystaná světová premiéra opery Daniela Šimka a Otto Kauppinena S.A.M.P.O. v produkci Komorní opery JAMU v Divadle na Orlí. Změny nastaly samozřejmě i v položkách koncertní řady festivalu, které pro potřeby této zprávy nechávám stranou, s jedinou výjimkou závěrečného koncertu Bamberských symfoniků.

Osud podle Roberta Carsena

Nastudování opery Osud se však dokončit podařilo. Přizván k režii byl po velkolepém úspěchu Káti Kabanové Robert Carsen, dá se říci momentálně jedna z nejprestižnějších osobností festivalu. Janáčkova opera platí za tvrdý inscenační oříšek, který pro mě zatím nejlépe rozlouskl Robert Wilson v pražském nastudování z roku 2002. Svou obvyklou poetikou symbolických obrazů Wilson kongeniálně překlenul problémy s prý nehratelným libretem, jichž si byl dobře vědom už Janáček. Básnivými slovy a obrazy ne zrovna srozumitelně vyprávěný zamotaný příběh skladatele Živného samozřejmě limituje pokusy hrát operu „realisticky“, jako ze skutečného života, Wilson naopak stavěl ohromující symbolické obrazy, v nichž větší význam než konkrétní slova měla Janáčkova hudba. Carsen šel opačnou cestou psychologického výkladu postav, věrohodnými, samozřejmě umně konstruovanými obrazy. Pokud vím, odmítl už letitý dramaturgický nápad dirigenta Václava Noska hrát operu od třetího jednání, tedy retrospektivně, což by vyprávění příběhu mohlo usnadnit. Raději si pomohl rozdvojením postavy Živného, mladšího zpíval Ital Enrico Casari, staršího Brit Philip Sheffield, vnesli do janáčkovské brněnské interpretace expresivitu, ale nemyslím, že by problém vyřešili. Snad jen spoluobsazením pomohli odpoutat inscenaci od marné snahy po věrohodnosti událostí. Inscenaci ozvláštnila velkoryse na jevišti vystavěná a precizně vystínovaná koncertní síň zakončená vyvýšeným pódiem s klavírem, v některých pasážích zaplněná řadami židlí. Vůbec ve vzdušném prostoru nejlépe vyšly sborové scény (perfektně zazpívané!), také pro decentní elegantní kostýmy z počátku 20. století. Střídání herecké i pěvecké exprese s ladnými statickými obrazy inscenaci svědčilo, nicméně Carsenovo jemné veristické divadlo osudovému problému Osudu nepomohlo.

Partituru famózně nastudoval dirigent Marko Ivanović. Někdy trochu podceňované kompozici, která postrádá nejvýraznější znaky vrcholného Janáčka, dal řád, logickou strukturu a především jemně vycizelovanou souhru orchestrálních barev. Ohromující! Přispěli k tomu všichni sólisté, nejvíc Alžběta Poláčková v roli Živného ženy Míly. Věčná škoda, že se pro kanál Opera Vision měla streamovat až pozdější repríza, po druhém představení 29. září (věnovaném Soně Červené k jejím devadesátinám) se divadla uzavřela a k dalším plánovaným představením, a tedy ani k nahrávce už nedošlo. Nicméně vznikla jedna z vrcholných zdejších operních produkcí, nastudovaná renomovaným týmem v koprodukci s brněnskou operou. Lepší cestu za velkými projekty neznám.

Kostelnička Karita Mattila

V prvním ze dvou představení staršího brněnského nastudování Její pastorkyně vystoupila v roli Kostelničky dnes vyhledávaná finská sopranistka Karita Mattila. Psal jsem v minulém čísle DN o jejím podílu na inscenaci Covid fan tutte. Do Brna přijela vlastně náhradou za nerealizovanou koprodukci s Covent Garden, v níž právě byla do Kostelničky obsazena. Pojala ji až démonicky, extrovertně. I v proslulém zpěvu Co chvíla bych uvítal víc niternosti, nicméně postavě dodala ohromující hlas, expresivitu a noblesu. Herecky ovšem připomínala romantické tragédky a nezapadla do civilně řešené inscenace Martina Glasera. Doufejme, že se do Brna vrátí nejlépe právě s londýnskou produkcí.

Zápisník zmizelého

Janáčkův proslulý písňový cyklus se často provádí jevištně, v různých podobách od rozehraných velkých jevišť po komorní akce. Přitom v cyklu písní za doprovodu klavíru (existují i orchestrální verze) vypráví jediný pěvec příběh hříšné lásky Janíčka k cikánce, v jedné pasáži do skladby zasáhne sama cikánka (alt) se třemi ženskými hlasy ve funkci chóru. Dílo je prubířským kamenem tenoristů zvláště pro vražedný intonační závěr dvou vysokých „c“, navíc na pěvecky nevýhodný text. Na brněnském festivalu se v cyklu pokaždé představuje významný pěvec, tentokrát Pavol Breslik za doprovodu Róberta Pechance. Janáčkolog a dramaturg festivalu Jiří Zahrádka uspořádal provedení podle údajných Janáčkových scénických poznámek, které Zahrádka v programu zmiňuje ze vzpomínek Břetislava Bakaly. Podle něho Janáček trval na tom, aby tenorista seděl u malého stolku (podobně jako tomu bývá při přednáškách) na ztemnělém pódiu ozářeném červeným světlem a aby teprve při dialogu s cigánkou povstal. Tím měla být ještě určitěji vyjádřena rozdílnost zpovědi od náhle vyvstalé dramatické realizace skutečnosti. Po dialogu pak měl opět usednout a dozpívat toto lyrické monodrama. Od akce tenoristy prý Janáček hned při premiéře svého díla upustil kvůli vypjatému partu a dobře udělal. Breslik seděl v měšťanském křesle pod pokojovou lampou, četl si v knize, ale dlouho z křesla zpívat nevydržel, vstal, přecházel, pózoval, emoce mu nedaly jinak, prostě naznačoval, jak by hrál Janíčka. Krásná Štěpánka Pučálková přišla ve volných černých šatech s květinou ve vlasech a podobně jako Breslik koncertně „hrála“ a mazlivě tmavým hlasem zpívala Zefku. Oč lepší by bylo přiznaně koncertní nebo opravdu režijně a herecky připravené provedení. Všechno skrz okno Mozartova sálu Reduty šerosvitně nasvěcoval reflektor umístěný před budovou na nákladním autě. Propojení příběhu s měšťanskou idylou mi přišlo naprosto kontraproduktivní a myslím potvrdilo známou pravdu, že autoři opravdu nejsou nejlepšími režiséry svých děl, jakkoli se to mezi hudebníky a muzikology traduje. Breslik zazpíval part barevným nosným tenorem, s perfektní dikcí a výrazem, jen konec mu hodně nevyšel, závěrečný tón neurčitě hlesl. Stane se i nesporně vynikajícímu pěvci zvyklému na nejvýznamnější operní jeviště světa. Napodruhé při repríze to dal parádně, jak zachycuje pořízený stream.

Bamberští symfonikové

Závěrečný koncert se hrál v prázdné koncertní síni v Bamberku a odtud byl živě streamován. Šéfdirigent Jakub Hrůša na něm v české premiéře předvedl vlastní svitu z Příhod lišky Bystroušky, sestavenou z orchestrálních pasáží opery. Poměrně rozsáhlé dílo se však od opery nepříjemně vzdalovalo, ztratilo dramatický tah a působilo trochu rozvlekle. Bamberští program doplnili u nás prakticky nehranou Alpskou symfonií Richarda Strausse, hudební pohlednicí či symfonickou básní, v níž skladatel zvukovými prostředky líčí i vodopád. Nepochopil jsem však deklarovaný vztah Straussovy skladby k Janáčkovi, pro mě jsou to dva velmi odlišné hudební světy.

Tak za dva roky doufejme znovu a bez překážek!

Národní divadlo Brno – Leoš Janáček: Osud. Hudební nastudování a dirigent Marko Ivanović, režie Robert Carsen, dramaturg Ian Burton, scéna Radu Boruzescu, kostýmy Annemarie Woods, světelný design Peter van Praet a Robert Carsen, choreografie Lorena Randi, sbormistr Pavel Koňárek. Premiéra v Janáčkově divadle 28. září 2020.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 10. listopadu 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Janáček s koronavirem nezemřel

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ