Ve vypolstrovaném blázinci
Opera Petra Iljiče Čajkovského Piková dáma se nehraje moc často. Možná pro obtížný part důstojníka Heřmana, který propadne hráčské vášni s destruktivní silou ruské romantické duše, a ta je mi z duše protivná.
Heřman (Eduard Martynyuk) se jen výjimečně vzdálí ze své postele, hraběnka (v projekci Soňa Červená) ho neustále pronásleduje FOTO NÁRODNÍ DIVADLO BRNO
První, na co z premiéry v Mahenově divadle vzpomenu, je famózní orchestr, Robertem Kružíkem zvukově vyladěný do Čajkovského hudebních vzdechů, do niterné dynamiky, z níž však občas zabouří žestě, aby jindy spočinula ve významových prodlevách a pauzách. K tomu přidejme v Brně obvyklé výtečné obsazení a sezpívaný sbor – i když právě s ním měl dirigent na premiéře drobné tempové nesrovnalosti.
Režisér Martin Glaser vyřešil onu rozervanou ruskou duši, která devastuje, co jí přijde do cesty – a to může být dost aktuální téma! – nejjednodušším způsobem: Heřman na své činy vzpomíná na lůžku ve vypolstrovaném pokoji blázince. Není už těch nemocničních postelí a blázinců v operních inscenacích trochu moc? Možná jsou stravující operní vášně patologické, ale pořád je zavírat do sanatoria?
Vypolstrovaný horizont, na němž se mohou rozsvítit varovná světla i vesmírná obloha, je samozřejmě působivý. Vůbec je inscenace výtvarně precizní, především svícení a občasné projekce spoluhrají se „šílenou“ hudbou a činy Heřmana ve ztmavlém odcizeném prostoru. Dobové kostýmy ruských důstojníků a dam jsou barevně decentní, elegantní a významotvorné. Otázka, jestli se příběh odehrává v minulosti či v současnosti, je v takovém provedení nesmyslná, a je to velmi dobře – nejde o historický obrázek, ale o drama lidí, které se může opakovat kdykoli a kdekoli.
Jenže konkrétní scény byly na můj vkus dost popisné a poetiku inscenace vracely do minulosti. Holt je to daň z jen nejjednoduššího převyprávění příběhu, které se trochu vyhnulo jeho bizarnosti. Přes promyšlenou podobu všech postav, přes jejich účelné jevištní vedení ta podívaná občas, s odpuštěním, trochu nudí. Myslím na zřejmý kompromis mezi snahou zahrát partituru bez škrtů a současným uchopením příběhu – proč se hrála dlouhá pastorální scéna a proč byla v opozici vůči zbytku inscenace záměrně kýčovitě barokizovaná a přebarvená, jsem nepochopil. Taková se jistě mohla šílenému Heřmanovi zdát, ale stačí tak vágní zdůvodnění? Právě to mi na inscenaci vadí, že v blázinci je logické všechno.
Heřman vymáhá ze staré hraběnky tři karty, co vždycky vyhrávají, z čehož Glaser zkonstruoval logické ztrojení této postavy. Je to nejpůsobivější součást jeho inscenace: mladá hraběnka jako lvice pařížských salonů (Veronika Hajnová-Fialová), současná matróna (Jitka Zerhauová) a potměšilá čarodějnice (dokonale osudová Soňa Červená), skutečný Heřmanův protivník: v předehře ho provokuje kartami, opakovaně mu podává pistoli, kterou se on nakonec střelí. Asi přežil, když skončil v blázinci, což je další nemalá daň Glaserově konstrukci.
Eduard Martynyuk jako Heřman a Natalya Romaniw coby Líza dodali inscenaci přídech světovosti. Je na co koukat a co poslouchat. Prostě hodně vysoký standard.
Národní divadlo Brno – Petr Iljič Čajkovskij: Piková dáma. Libreto M. I. Čajkovský podle A. S. Puškina. Zpívá se v ruském originále. Hudební nastudování a dirigent Robert Kružík, režie Martin Glaser, scéna Pavel Borák, kostýmy Markéta Sládečková, světelný design Martin Špetlík, sbormistr Pavel Koňárek, dramaturgie Patricie Částková, pohybová spolupráce Martin Pacek. Premiéra v Mahenově divadle 17. února 2018.
Komentáře k článku: Ve vypolstrovaném blázinci
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
