Nejde o život, ale o přežívání
Národní divadlo představilo na scéně Stavovského divadla u nás dosud nehranou britskou autorku Rebeccu Lenkiewiczovou, která údajně patří k nejvýznamnějším současným dramatikům. Volba na jednu stranu pochopitelná, protože jde o text, který běžnému publiku konvenuje svou realističností, na druhou překvapivě spjatá se jménem režiséra Daniela Špinara.
Smrt babičky Lily (kterou hraje Jana Preissová) zasáhne rodinu i diváky FOTO PETR NEUBERT
Ovšem ani v tomto případě Špinar původní realistickou podobu hry ne zcela respektoval. Především spolu s výtvarníkem Stojčevským nevytvořili popisný interiér, ale sál kina se sedačkami a dvěma dveřmi, v němž aktéři Noční sezony sledují obraz svých vlastních osudů. Jeho statičnost sice režisér narušuje rozehráváním některých situací, ale propojení divák–publikum a divák–herec příliš nefunguje, zůstává tak jen u nápadu. Inscenátoři se zřejmě inspirovali tím, že jedna z postav je filmová hvězda, která do města přijíždí natáčet film o irském básníkovi Yeatsovi. Různé projekce pak zřejmě mají dokreslovat celkovou ozvláštňující atmosféru. Hraje se však hlavně na předscéně, která vypovídá o bezútěšnosti rodinného dění.
Také text se dramaturg a režisér snažili co nejvíc zbavit popisnosti, proto hodně škrtali. Nic proti tomu, i tak zůstala hra dialogy přeplněná, jako by odkazovala k tomu, že Lenkiewiczová byla původně herečkou. Navíc, i kdyby se autorka v rozhovoru nevyznala ze svého obdivu k Čechovovi a Williamsovi, inspirace těmito dramatiky je v Noční sezoně víc než zřejmá. (A nejde vůbec o to, že také zde tvoří rodinu vedle otce a babičky tři sestry.) Lenkiewiczová chce psát dobré role pro ženy a rozhodně ji víc než příběh zajímají vztahy a city postav. Noční sezona je tak vlastně obrazem života jedné irské rodiny, která má atypické složení a postupně před divákem odhaluje traumata své minulosti i přítomnosti. Ve skutečnosti vlastně nejde o život, ale spíš o dost zoufalé přežívání.
Problematické jsou škrty, které postihly postavu Maud. Zbyla po nich totiž jen dost obecná motivace té nejmladší z celého tria a je zásluhou Lucie Polišenské, že jí dokázala přesto vtisknout určitý charakter. Tahle nabručená, přitom trochu frackovitá holka, která v zuřivém emocionálním výbuchu naplno vyjeví svou osobní bolest, přesně odpovídá tragikomické rovině hry. Podobně i Veronika Lazorčáková přesně vystavěla roli navenek racionální, drsnější Rose odhalující v opilecké scéně s Johnem svou zranitelnost. Judith Terezy Vilišové asi nejméně dává najevo, jak ji zasáhl odchod matky, která je před lety opustila. Vypadá vyrovnaně, ale i ve své zdánlivé rozumnosti bojuje s nejistotou a citovou deprivací.
Mužské postavy jsou na první pohled méně komplikované, do jisté míry jen otec Patrick není vykreslen přímočaře. Ondřej Pavelka si evidentně užívá tohoto svérázného glosátora, permanentního opilce a vulgárního cynika, který tak však jen přehlušuje svou osamělost a životní ztroskotání. Nejméně prostoru zde má Judithin milenec Gary, ale i když režisér u Pavla Baťka zvýrazňuje spíše komickou rovinu role, herec ji vyrovnává určitou nejednoznačností. Igor Orozovič předvádí svého Johna v póze blyštivé star i nečekané citlivosti, protože také on má svůj zranitelný kout. Johnův příjezd do rodiny Kennedyových se vlastně stává popudem k tomu, aby vyhřezly na povrch vztahové problémy. Orozovič sice recituje Yeatse citlivě, Yeats se dotýká i osobních osudů postav, ale jako další motiv působí celá tato textová rovina uměle. Možná je to tím, že má rodinné drama ještě více vzdalovat od reálné devastace života, kterou Lenkiewiczová tak usilovně předvádí, ale scénicky se nepodařilo sem dodat nějaký tón tajemnosti, či dokonce mystičnosti.
Tu sem vnáší Jana Preissová jako babička Lily, která pluje prostorem i přes svůj věk jako stále mladá, půvabná, nepozemská bytost. Bylo by jednoduché ji označit jako bláznivou, ona se jen uzavřela ve vlastním vnitřním světě, který si skutečnost nepřipouští. A to přesto, že dokáže svého postavení v rodině občas i využít. Stále touží po dceři Esther, která po svém odchodu do Londýna nestojí o jakýkoli kontakt, ale spíše volá po tom, aby se vrátilo to, co dělá život naplněným. V krásných volánkových šatech protančí-prožije zbývající dny a její smrt zasáhne nejen rodinu, ale určitě i diváka. Druhá, patnáctiminutová část inscenace se odehraje nad její urnou, kolem níž se nakonec všichni pustí do tance. Ve dveřích se objevuje také tančící Lily, snad aby nám připomněla, že někteří živí jsou vlastně mrtví, ale platí to i naopak.
Národní divadlo – Rebecca Lenkiewiczová: Noční sezona. Překlad Jitka Sloupová. Režie Daniel Špinar, dramaturgie Milan Šotek, scéna Dragan Stojčevski, kostýmy Linda Boráros, hudba Victoria Parker. Premiéra 9. listopadu 2017 ve Stavovském divadle.
Komentáře k článku: Nejde o život, ale o přežívání
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
