Nebe, peklo, ráj…
Nebe, peklo, ráj, kam tě duše dám? Do nebíčka, do peklíčka, šup a už jsi tam…
Tahle říkánka je trochu drsným vstupem do posmrtné vzpomínky, ale od odchodu Luby Skořepové se mi tlačí do hlavy. A to včetně její zpěvavě protahované a nefalšovaně naivní intonace. Vystihuje její trojjedinou bytost.
Na literární nebe ji poslaly knížky. Napsala jich požehnaně. Ne všechny stejně dobré, občas se nechala zneužít redaktory přiživujícími se na její slávě. Psala rukou, s lehkostí a na cokoli. Když vznikala knížka s názvem onoho říkadla, nosila mi text na rubu reklamního letáku i na pytlíku od mouky, ovšem psaný češtinou vytříbenou náchodským gymnáziem (jejím spolužákem byl Josef Škvorecký) a kadencí podkrkonošských písmáků.
Pekelným čmoudem zaváněly její čarodějnické vlohy, byť pozitivně zacílené. Byla vědmou, bylinkářkou a astroložkou osobitého ražení. Rozmlouvala se skřítky, o zvířatech, květinách či stromech nemluvě. Taška s jejími rodinnými i divadelními fotkami mi připadala nepřiměřeně těžká. Ze dna na mě vykoukl masivní sádrový trpaslík. Kde se tam vzal, Luba netušila. Určitě to na ni narafičil a dobře se tím bavil.
Lubiným rájem bylo divadlo. Nemusela jíst, pít, spát, dýchat, jen když stála na jevišti. Divadlem byla posedlá, nenasycená a nenasytná. S osmi křížky na zádech hrála na třech jevištích zároveň a plakala, že nemá co zkoušet a že na ni lidi zapomenou. Snad tam na ni nahoře nějaké role čekají. Jinak, pánbůh s námi.
Komentáře k článku: Nebe, peklo, ráj…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
