Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Nebe peklo ráj (I)

Michael Tarant (8. 2. 1953) je režisér, který brázdí českými a evropskými divadly již více než půlstoletí. Narodil se v Praze, ale dětství strávil v Plzni. V roce 1977 absolvoval studia režie a herectví na Státní konzervatoři Praha. Své první angažmá získal v Krajském divadle v Kolíně (jako režisér). V letech 1990–1992 byl uměleckým šéfem a režisérem Východočeského divadla v Pardubicích, 1992–1994 zastával stejné funkce v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, 1994–1996 v Klicperově divadle Hradec Králové, 1996–1999 v Městském divadle Kladno a naposledy v letech 2010–2016 v Moravském divadle Olomouc. Vytvořil řadu činoherních, operních i baletních režií nejen v těchto divadlech, ale po celé republice (v Praze, Liberci, Chebu, Ústí nad Labem, Českém Těšíně, Brně…) i v zahraničí (v Polsku, Litvě, Německu, Švédsku, Španělsku). Všude zanechal výraznou stopu. V současné době zvolnil tempo, i když se stále věnuje režii a navíc i učí. Žije střídavě ve svém domě na pražském Spořilově a v bývalé škole na Šumavě. Právě tam vznikal následující seriál, ve kterém se poeticko-prozaickou mozaikou střípků obrazů a situací ze svého života vrací jak do doby svého dětství, tak do českých a moravských divadel let dávných i nedávných.

Poprvé v divadle

Tma, hustá a černá, protkaná děsem. Obrovský černý medvěd se vztyčil… Holubici už nemůže nic zachránit. Vešel člověk, krátký zápas a světlo. Ohromné, bílé, osvobozující. Pták-svoboda vzlétá. Ohromený se potácím ven…

Je to mé první setkání s magií divadla. V Plzni, Koterovské ulici. Loutkové divadlo.

Z mlhy vzpomínek se vynořuje druhá – uniformy, zpěv, výstřely a krev. Výbuch, ohlušující. Ticho. A opět – člověk.

Jiříkovo vidění? Plzeňské gymnázium proti Mikulášskému hřbitovu, kde studovala sestra Zuzana.

Kolik mi mohlo být? Už si nevzpomínám.

Dějiny

Celá doba mého dětství byla nabita dramatickými příběhy. Zemí a městem prošly dějiny. Babička Ludmila, vídeňská Češka, zachycená v síti osudu, dala nám domov. Maličká penze, skromné příspěvky od rodičů z Prahy, novinářů, toho času často bez možnosti obživy.

Šetřilo se, úplně na všem. Ale… ty černé hodinky! Miloval jsem je. Dodnes je občas držím. Napřed ovšem tajemná cesta do ohromného, hlubokého sklepa. Svit svíček. Ozvěna kroků… ticho…

A pak…

Nahoře v babiččině kuchyni – planoucí oheň v kamnech, otevřená dvířka.

Vyprávění, rodinné historie, války, bombardování, štěstí i bolesti. A písně. Hlavně české.

A opět příběhy: Nešťastný šafářův dvoreček, nešťastný šafářův dvůr / když jsem jel okolo, srdce mne bolelo, zařehtal můj vranej kůň…

Ještě teď slyším babiččin čistý, citlivý hlas.

Padesátá léta

Někdo zvoní… Ostražitost… Doba domovních důvěrníků, uličních výborů.

Milostpaní-soudružka, posměšně titulovali babičku.

Za tmy pak přicházeli, aby jim psala dopisy příbuzným do zahraničí.

Pošlete, chybí nám, není tu k dostání… léky, čokoláda, kakao…

Stydím se za ně, měla babička jasno. Své sestře Agnes do Vídně o nic nikdy nepsala. Byla hrdá a měla čest. Tu ti nemůže nikdo vzít… Jen pozor na zlé lidi…

Dějiny

Dalšími dramaty byly rodinné příběhy.

Večery byly dobou vyprávění. Dvě světové války, hladové bouře v Plzni i ve Vídni.

V Koterovské ulici jsme nesměli šlapat na mramorové desky v místech, kde byly zastřeleny hladové děti, které se vrhly na vozy s chlebem během první světové války. Babička se synem Karlem hladověli v Plzni, dědeček Karel Kopačka na frontě. Ve vídeňských bojích zas stáli proti sobě babiččini bratři – demonstrant Karl, rodinný rebel, a mladičký kadet Josef. Roztrhala jej střela dum-dum.

Hilfe, Mutti, hilfe.

Bratr v tom zmatku poznal jeho hlas.

Evropou cloumaly dějiny a mí předkové se pokoušeli žít. Být pány svých osudů…

Houževnatost mám po nich.

Dotyky

Babička byla skvělý vypravěč. Říkala: Nemám to tady komu říct. Nikdo v těch letech nestál o staré zkazky z konce mocnářství a první republiky. Tak jsem byl její jediný posluchač. Vyprávěla, aby se na nic důležitého z jejího světa nezapomnělo. Jako by věděla, že škola nás o mnohé ochudí a převrátí výklad dějin.

Rodinné tragédie i radosti. Groteskní situace… Sebevraždy, smrti i zrození. A války. Má vášeň pro dějiny a příběhy lidí se rodila asi tenkrát.

Když mluvili dospělí, často jejich hovory nebyly určeny dětským uším. To se přecházelo do němčiny. Jenže dítě je vnímavé, vytuší tajemství, praskliny, domýšlí si nedoslovené.

Dodnes tak přemýšlím o svých postavách, co se ukrývá za slovy, jakou mají minulost.

Pohádky a hry

Měli jsme rozhlas po drátě. To bylo jediné spojení s tím velkým vnějším světem.

V sobotu rozhlasová hra, v neděli pohádka.

Slyším hlasy – Václav Voska… vozka?! Ten má asi koně! Ale kde?! Stanislav Zíp či Zíb? Jaromír Spal… Jak se všichni do té bedýnky vejdou? Nešlo mi to do hlavy. Ale byl to svět. Často ten, který mne obklopoval ve frontách na mléko, chleba, jablka. Všude fronty. Se Zuzkou jsme je chodili střídavě vystát. Tak jsem snil…

Rozhlas otvíral nekonečný prostor. A hudba. Zhasli jsme a náš svět ovládl vzrušující proud. Chvění.

Dodnes jsem za tyto chvíle vděčný. Naučily mne slyšet. A snít.

Sny

Vždy před spaním… Zšeřelý pokoj, Sladkovského třídou tiše pluly lodě trolejbusů a kouzlily na válkou oprýskaných fasádách fantastické hrady, koráby dobrodružství… Hodiny jsem nemohl usnout. Vznícená mysl tkala nové a nové příběhy. Tiše jsem si zpíval nekonečné písně.

Svoboda…

Šťastné dětství opřené o několik milujících duší. Obecně sdílená šeď doby nutila unikat. Probouzela fantazii. Později ještě vzdor. Formovala vůli se vzepřít.

Když babička vážně onemocněla, čekala na nás s mou sestrou Praha. Jiný svět.

Příběhy

Plzeň našeho dětství byl malý, do sebe obrácený prostor. Minulost vytěsňovala ponižující přítomnost.

Městečko Mödling, kde babička Ludmila, rozená Hradská, vyrůstala… Pozůstatky války, proluky po domech zničených bombardováním… Kluci nosili z „Parlamentu“ přilby a zbytky výstroje. Vše ožívalo v babiččiných vzpomínkách… Až na Petrohrad, kde jsme bydleli, byl slyšet křik raněných vojáků – Hilfe, Hilfe! – hořících v lazaretním vlaku na plzeňském nádraží… Hltal jsem ta vyprávění… příběhy…

Na Novém mostě – tehdy plzeňské obchodní třídě – jsme potkali stařičké, bezmocné manžele: Jak máme žít? Na život je to málo, na smrt moc… Penze… Kdo to byl? Majitelé nejlepšího plzeňského módního závodu za první republiky.

Tehdejší domovy důchodců… Neskutečno viděné dětskýma očima. V takových psal Rimbaud své Sedící, které tak skvostně zhudebnil a interpretoval Leo Ferré.

Ale jedna věc mne potkala. Navždy.

Les, krajina. Hory… Šumava…

Míšo, zvedni oči. Dívej se na tu krásu!

Slyšet a vidět. A cítit.

Emoce jsou věčné, přetrvávají.

Ničení

Kasárna, kde sloužil dědeček Karel, zbořili.

Himl hergot sakrment Ten plzeňskej regiment To jsou hoši jako paaanny Každý jako malovaaaný Tak je odveleli na frontu Nikoho se nebojí Vesele si zpívají

Padl v Haliči… velhartický prastrýc Hugo Kopačka… Ještě žije na pomníku před kostelem.

S kasárnami zemřela stará Evropa, za niž tesknil nejen Stefan Zweig.

Padly celé ulice. Sirková, kam jsme chodili…

Ale dědečkova památka, šavle, dar prezidenta Masaryka, taktovka, fagot, deníky z války, hudba, obrazy, vůně, hlasy… nic z toho se zničit nedá. I když ty mramorové desky na památku honvédy zavražděných dětí na chodníky už nevrátili. Kde asi jsou?

Umění lze omezovat, likvidovat, ničit. Jména koniášů zaniknou, ale tvůrci, ti jsou věční.

Masaryk, rodinná ikona, přítel pradědečka Kočího, nakladatele…

Myslím na ně, když nám jeho následovník ordinuje k tvorbě hlad.

(Pokračování.)

• Autor: Michael Tarant
• Publikováno: 28. října 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Nebe peklo ráj (I)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ