Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Nebe peklo ráj (V)

Když v době roušek a znovunalezeného strachu reviduji již mnohem dříve napsaný text, stále více mi tane na mysli, že na současný mravní neklid a nepevnost jsme si zadělali mnohem, mnohem dříve. Dnes vím, že pro zrání a pozdější formování divadelního názoru to byly určující zkušenosti. Ale tehdy…?

Byl hrozný tento stát, když musel jsi se dívat, jak zakázali psát a zakázali zpívat.

Karel Kryl: Veličenstvo kat

Struktura společnosti se začátkem let sedmdesátých začala hroutit. Do této morálně „slisované“ chvíle jsme vcházeli. Vše skončilo, ti před námi ještě stihli Londýn, Paříž, knihy… Vysoké školy nabité pedagogy.

Národní schizofrenie

My ještě nezačali žít, a už jsme míjeli podprůměrné arivisty, profesionály zbavené práce. Prázdná místa po přátelích v emigraci.

Ty roky mi splývají v mlze a prachu spáleniště.

Ještě se dalo mnohé stihnout. Deka zapomnění nespadla najednou.

Každý večer jsem byl na koncertě – Má vlast odpoledne i večer. A v žaketu. Jen ne šeď. Big beat. Mišík. Jazz. Macháčkův Jindřich. A Munzarův. Nádherné, svobodné divadlo. Ještě jsem stihl Krejčova Ivanova. Jevištní orchestrace.

Antonioniho Zvětšenina. Ta mne „tím nevyřčeným“ formovala obzvláště. Pro mne iniciační zážitek.

Občas jsem usínal během představení, neboť týdny školy se střídaly s obdobími praxe v tiskárně – vstával jsem ve čtvrt na pět a spánek chyběl.

A k tomu revolta v osobním životě.

Soukromí byla snad jediná sféra, do níž chapadla slídivé a slizké améby dosahovala obtížně.

A byl tu ještě les. Na Šumavě nekonečný. Moře. Světlo – stále se měnící. Tajemství. Zvuky a ticho. Šum.

Mnoho z těchto raných zážitků čerpám.

Světlo je v divadle hmota, prostor. Další dimenze.

Jako hudba.

Čím budu?

Jenže… kam po střední škole?

Filozofie, historie? S profesory, kteří učili lež a omezení?!

Syn režiséra Nesvadby, u nějž jsem kdysi jako chlapec hrál v televizi, tvrdil, že na pražské konzervatoři ještě berou studenty s nevhodným původem. A že je to ostrůvek svobody.

Divadlo jsem znal z domova, neměl jsem o něm iluze – jak se mi to později hodilo!

Ale tohle bylo něco jiného.

Čas! Získám čas.

A též pochyby. Mám talent? Jsem hoden?

Přípravy

Luba Skořepová mne vedla někam do svého mládí, Klicpera, Tyl… Ale – osobnost…

Profesorka Hynková, matka herečky Miriam, nějaký čas manželky Evžena Sokolovského. Zajímavý osud sám o sobě. Vychovala mnoho zpěváků. Vy jste pěkný, máte hlas, budete tenor… To zvládneme.

No… Nezvládli jsme.

Až mnohem později. Jan Hlavsa, sám výborný tenor: Jsi rozený baryton. Posadil a otevřel mi hlas. Čerpám z toho dodnes. A lásku k opeře a zpěvu vůbec.

Státní konzervatoř…

Stálo zlatě na dveřích.

Přes odchod ředitele Holzknechta uchovávala ve svých zdech ozvěnu velikosti.

Permanentní zvuk nástrojů linoucí se i z toalet. V prvních chvílích jsem se kolegům omlouval, že vznešenou místnost nepoužívám jako zkušebnu.

Přijímací zkoušky jsem dělal na hudebně-dramatické i pěvecké oddělení. Úspěšně. Vybral jsem si herectví.

Tak teď už budeš jen blbej herec, komentovala mou volbu má pražská babička Marie. Svérázná osobnost. Hudební badatelka. V době, kdy jsem poslouchal Beatles a jazz, mi nabídla most i k jinému stromu hudby, jemuž nepochopitelně říkáme vážná.

Život mne naučil, že hudba je především dobrá. Zvláště mluví-li k našemu srdci.

Maturita

Štěstí z nové situace kalila ČSLA a soudruh Kroužecký. A tedy situace: nedokončím-li obor sazeč, půjdu ne na konzervatoř, ale na vojnu. A s. K. zapřisáhl, že toho dosáhne. A že já školu nedodělám.

V zásadě charakterotvorná situace…

Zaťal jsem se. Na Vyšehradě jsem se připravoval na skále nad Vltavou na závěrečné zkoušky. Zároveň – díky dobrým lidem – jsem získal odklad nástupu na vojnu.

A mí noblesní učitelé se za mne postavili, když jsem překvapil, zkoušky udělal, a můj příznivec Kroužecký mne chtěl stejně potopit.

Nové obzory

Po krásných prázdninách nová realita.

Několik nás bylo přijato rovnou do druhého ročníku jako „mimořádný talent“. Lze si představit ty tázavé pohledy.

Navíc v té době bylo hudebně-dramatické oddělení vedeno směrem spíše operetním. Nic pro mne…

Cortázar, Marquéz, Camus… Z tohoto světa jsem přebíhal na hodiny stepu… Vypadalo to celé jako omyl.

Jiří Vala

Naštěstí nástup Jiřího Valy vše změnil.

Nebudu a ani nechci soudit celý jeho osud. Ale má zásluhu na zrání mnoha vynikajících herců mé generace.

Helena Kubátová – vedoucí pěvecké sekce a živá, vitální žena – se zasloužila o jeho příchod. A Jiří Vala zas za nástup snových kantorů, kteří jinde nemohli.

Jaroslava Adamová – ten popelník letěl na mou hlavu. Ale též svět, život, zkušenost… Krásná žena. Herečka.

A další… Pistorius, Munzar, Digrin, Lukavský, Kačer, Václav Hudeček, Gerik Císař, paní Bublíková, Jan Hlavsa… mnoho a mnoho osobností.

Štěstí. Svoboda. Prostor.

Bude-li nějaký „soud“, toto vyváží Jiřímu Valovi všechny hříchy. Atmosféra školy se naprosto změnila. Celý život mám co vracet.

Mistři

Každý učil jinak. Radovan Lukavský používal svou verzi Stanislavského. Sepsal i inspirovaná skripta a měl znamenité výsledky. Někteří vynikající herci „systém“ neměli. Ale předávali zkušenost. Profesi. Odvahu hledat. Riskovat. Jít za hranu (Adamová). Odvahu. A pokoru! Té je dnes nedostatek.

A řemeslo.

Zapotili jsme se. S láskou. A úctou.

Byl to ostrov. Výsada. Dar.

Z té otevřenosti – kde jsem byl jako ryba ve vodě – těžím celý život.

Na našich hodinách se bez varování objevovali kolegové. Například režisér Ivan Weiss. Nebo Ota Ornest, Otto Ševčík… s oběma jsem později navázal přátelství.

Anebo pan Voska. Zbavený naděje. Seděli jsme s ním a Václavem Hudečkem ve Staváčku po hodině herectví a pili teplou desítku. Takový herec, a unavený… z ničeho. Bez práce. Toužím ještě po dvou rolích – Malvoliovi a Learovi… Čechy krásné, Čechy mé, duše má se touhou pne…

A děje se to stále. Ta neúcta k talentu, k mistrovství. K výjimečné schopnosti „umět“… Nebýt jen ambiciózní diletant. Funkcionář všeho. Smrtihlav.

Jaroslava Adamová

Zkoušky s ní… nervní. Ona vždy elegantní, dráždivá, nalíčená… Cítím stále vůni jejího parfému… Erotickou…

V ruce kávu, sklenku červeného vína, nepostradatelnou cigaretu.

Vybičovaná atmosféra: Pravdu! Michale! Pravdu!

Ten popelník skutečně letěl na mou hlavu. Právem! Naštěstí přistál jinde…

Zato pak: Teď! Teď to bylo ono! Za-pa-ma-tuj si to! Abys to do-ká-zal zo-pa-ko-vat!

Slyšíte tu dikci?!

A pusťte si dnes nějaký nikdy nekončící – jak jinak – detektivní seriál… Místo činu Horní Dolní. Člověk aby odezíral.

Adamová by je hnala svinským krokem. Prázdné. Povrchní. Tváříš se!

Dáma.

Byly chvíle, kdy mi – tlačena okolnostmi a vlastním osudem – řekla: Přijď. A šli jsme na víno. A naprosto otevřeně jsme rozebrali zas její trápení. Abys věděl, že nejsi sám, kdo to má těžké.

A nazítří přišel se svou suitou Jan Grossman – jí pozván. A spolužačky hostovaly v Chebu. Výborné herečky – Zdislava Bohuslavová a Dana Fialková.

I ostatní spolužáci byli osobnosti. Lenka Kořínková. Jana Boušková. Marcel Vašinka. Náš donátor Vašek Vydra. Dělil se s námi o své svačiny. Dotovala je – a bohatě – Dana Medřická.

Evžen Illín… Najednou seděl. Už nevím proč. Musí letět. Ze školy. Hledali jsme cestu, jak jej dostat ven. Adamová: Dobře, půjdem za Sklenčkou.

Hodiny jsme s ním o tom mluvili… Jak se zaručit…

A ejhle, Evžen se objevil na herectví.

Na to se nezapomíná.

Když vidím, jak snadno se odepisují talentovaní lidé, kteří upadli, místo abychom jim pomohli vstát, vzpomenu si na Jaroslavu Adamovou a Otu Sklenčku. Má talent? Zaručíte se za něj? Nesmíte ustoupit.

Helena Makovičková – Michale, jste nějak nalehko. Paní profesorko, je to tak pohodlnější. Ale venku je deset pod nulou… Příští jevištní řeč je u mne doma.

Věděla, že jsem ve své zčásti oprávněné revoltě odešel z domova a na škole se živím sám… A Vaškovými svačinami.

Během skvělé lekce jsem si vyzkoušel dokonalý svrchník jejích odrostlých synů.

Ještě jej mám schovaný… V srdci…

Všechna ta filmování, práce na stavbě, brigády v lese, vyklízení vagonů, hostování v divadlech… dokonalá příprava na život.

A s sebou vždy a všude knihy.

Radost.

Objev opery

Jan Hlavsa. Tenor. Člověk. Večer zpívám. Přijď, Michale.

Otřes. Bouře. Předěl.

Poprvé živě Janáček. Pastorkyňa. Příval.

Beňačková, Hlavsa, Berman, Heriban, Knitlová.

Len ty tvoje jablúčkové líca – výš – len ty tvoje jablúčkové líca.

Hlas se vzpíná – Jenůfka, Jenůfka, Jenůfka…

Smrti navzdory!

Pochopil jsem, že v životě i v umění – kde je osobní zainteresování, naprostá odevzdanost a osobní oběť – žijeme věčně. Smrti navzdory.

Ať žije smrt! vzpomíná Unamuno na výkřik frankistického generála na univerzitní půdě v Salamance! Kolik takových skřeků, žel, slyšíme.

Ať zhyne smrt! vydupává do krví zalité Kréty pastýř Dimitros.

Ať žije život! Smrti navzdory! tesá slavně vlastní krví Kazantzakis.

Kazantzakis / Martinů / Řecké pašije.

Neměl jsem tušení, že se setkám s takovou krásou.

Ale viděl jsem. Žil. A naslouchal.

Býti vidoucím, říká Arthur Rimbaud.

Vidět. Vcítit se. A slyšet. Hudbu. Ticho. Dech.

Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů, Suk, Fibich. A další a další.

Nikdy jsem nepochopil, proč stát nemá kulturní politiku. Nevyváží naše národní bohatství. České divadlo je výborné, ale zápasí s jazykovým omezením. To hudba nemá. To by byl vývozní artikl!

Česká hudba jako vyslanec tohoto talentovaného národa.

Ale… naděje umírá poslední.

Člověk musí věřit! jak říká Starbuck Líze v Obchodníkovi s deštěm…

(Pokračování.)

• Autor: Michael Tarant
• Publikováno: 21. prosince 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Nebe peklo ráj (V)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ