Nebo třeba pásovec…
Příběh Márquezova románu Sto roků samoty začíná okamžikem, kdy se José Arcádio Buendía po roce odpírání zmocní své ženy Úrsuly, která je zároveň jeho sestřenicí – i přesto, že z incestního vztahu by se mohly narodit děti s prasečími ocásky. Na scéně Divadla ABC se tato zásadní a potenciálně nesmírně dusná scéna mění v jakousi podivuhodnou frašku. Nadržený José Arcádio Buendía (Vladimír Čech s vytřeštěnýma očima) nedbá na obavy své ženy (Co když se nám narodí dítě s prasečím ocáskem?) a s hláškou: S prasečím ocáskem nebo třeba pásovec, sundej si to! se na ni vrhá. A po komicky naznačené souloži ještě rozkošnicky litují, že už to neudělali dávno.
Máša Málková, Evelyn Pacoláková a Jitka Smutná v inscenaci Sto roků samoty FOTO ALENA HRBKOVÁ
Pro výpravný pokus Městských divadel pražských vylíčit ságu rodiny Buendíů je tato scéna vlastně nesmírně příznačná: s Márquezovou poetikou se Gáborova inscenace míjí povážlivě často. Kde by měla působit magicky, jenom se snaží o efekt, kde by měla vyvolávat hnus (třeba když Rebecca polyká hlínu), působí sterilně. Ovšem i když zapomeneme na slavný román, inscenace sama o sobě neobstojí: tři hodiny sledujeme z větší části snahu představit postupně všechny postavy příběhu a jejich vzájemné vztahy. Občas se objeví nějaký docela zajímavý obraz, občas náznak nějaké slušně zahrané postavy (v tomhle ohledu se obstojně daří zejména Radce Fidlerové v roli razantní, a přece citlivé Pilar) – ale jako celek tato snaha o výpravnou fresku zkrátka nefunguje.
Překvapivě je inscenace nevyrovnaná i herecky – zejména v případě dvou ústředních postav. Vladimír Čech v roli Josého Arcádii Buendíi, posedlého objevováním a vynálezy, si vystačí s jedním (okázale „posedlým“) výrazem a mohutnou gestikulací, naopak Jitka Smutná v roli jeho ženy Úrsuly neurčitě osciluje mezi tragickou „matriarchou“ jihoamerického rodu a ráznou jihočeskou panímámou skoro jako z Našich furiantů. Ostatní mají tak málo prostoru, že se mohou snažit jen o více či méně povedené črty.
Záměr vytvořit výpravnou podívanou je zřejmý, přesto je scéna Jozefa Cillera v podstatě jednoduchá: jeviště i portál jsou potažené šedým balicím papírem. Dominantní je stůl, který má prosvětlenou desku s pískem. Do něj čas od času (dle nejasného klíče) některé postavy něco kreslí – od abstraktních obrazců po jednoduché znaky-rybičky – a přes kameru se obraz přenáší na zadní prospekt. Není to, myslím, zrovna objevné, ale hlavně tu není vůbec zřejmý smysl. Dojem výtvarně opulentní podívané se inscenace snaží dohnat všemožnými barevnými světly a zejména kostýmy Kataríny Holkové, které ale jen posilují dojem zbytečně snaživé exotiky. Snad jedině nervní hudbě Vladimíra Franze se daří navodit jakousi atmosféru, dojem z celku ale sotva zachrání.
Pokud má být Sto roků samoty tou nejambicióznější inscenací MDP v letošní sezoně (což tvůrci opakovaně zmiňují), mám obavu, že méně rozmáchlé projekty sluší tomuto divadlu lépe. Jejich márquezovský pokus možná spíš poslouží jako vzorek, aby si lidi koupili knížku, aby se vrátili k Márquezovi, jak se o inscenaci vyjádřila Jitka Smutná (viz ČT – Události v kultuře, 16. 9.). Jako divadlo je – přes veškerou snahu o barevnost – zoufale šedivý.
Městská divadla pražská (Divadlo ABC) – Gabriel García Márquez, György Schwajda: Sto roků samoty. Překlad Kateřina Pošová. Režie Peter Gábor, scéna Jozef Ciller, kostýmy Katarína Holková, hudba Vladimír Franz. Premiéra 17. září 2011. (Psáno z reprízy 5. října 2011.)
Komentáře k článku: Nebo třeba pásovec…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
